Článek
Zemi, které se přezdívá brána severní Afriky, navštívila Mirsa poprvé v roce 2017. Ihned jí zcela propadla a začala se vracet každé dva až tři měsíce, a to do doby, než ji zastavil covid. „Tehdy jsem trpěla,“ připouští Češka, kterou na Maroku okouzlili především lidé. „To je i důvod, proč jsem se tam přestěhovala. Od začátku si totiž připadám jako součást marocké komunity, místní na mě moc hezky reagují, ráda se s nimi bavím,“ konstatuje.
Nátura Maročanů je podle ní velmi odlišná od české. „V Praze ráno vlezete do metra a je to jako zombieland. Když se člověk nedejbože na někoho usměje nebo mu třeba pochválí účes, tak si bude ten druhý myslet, že jste na drogách nebo se mu snažíte něco vnutit. A pro mě byl ten život ve vlastních bublinách obrovské zklamání, věděla jsem, že to do budoucna takhle nechci,“ vysvětluje Mirsa s tím, že ji svým způsobem unavila Evropa, a tak se rozhodla uposlechnout volání duše.
Sledujte podcast Slepá mapa také na Instagramu, ať vám neutečou další zajímavé informace o chystaných dílech, kvízy či bonusový obsah.
„Nutno dodat, že jsem byla v roce 2017, kdy jsem Maroko navštívila poprvé, velmi pragmaticky uvažující člověk. Žila jsem trochu ve zlaté kleci, pracovala jsem jako personalistka pro Microsoft, což by byla pro spoustu lidí super pozice. Jakmile jsem ale přiletěla do Maroka, začaly se dít velmi zvláštní věci, třeba jsem se rozplakala. Měla jsem pocit, jako bych přijela k babičce na chalupu. Z různých na sobě nezávislých zdrojů jsem pak získala přesvědčení, že se moje duše vrátila domů,“ vzpomíná Mirsa.
Už tehdy věděla, že se do Maroka jednoho dne odstěhuje. K tomu však vedla dlouhá cesta. „Potřebovala jsem si být stoprocentně jistá, že zvládnu vyměnit roli turistky za roli Maročanky. To vyžadovalo brutální upřímnost k sobě samé, nechtěla jsem si stavět vzdušné zámky a malovat si, jaký budu mít najednou skvělý život,“ tvrdí s tím, že bylo důležité se hned zkraje zbavit iluzí.
„O Maroku, arabském světě ani o Africe jsem před první návštěvou nevěděla nic, byla jsem nepoznamenaná turistka,“ usmívá se Mirsa. „Samozřejmě jsem si za těch pár let vyžrala i nějaké průšvihy, ale čím častěji jsem do Maroka jezdila, tím více jsem se obrušovala. Pro mě bylo strašně důležité se odstěhovat s čistou hlavou, nezabarvenou emocemi,“ dodává.
Ivana Mirsa žije v Maroku od roku 2023.
V Maroku se Mirsa usazovala už před samotným stěhováním, když začala do Česka dovážet arganový olej. V roce 2023 pak padlo finální rozhodnutí, podání výpovědi a balení věcí. Jednoho dne nasedla i se psem do auta a po zemi a poté po vodě vyrazila vstříc novému domovu. „Nejela jsem úplně naslepo, už jsem měla v Marrákeši i zařízený byt s velkou terasou a výhledem na Vysoký Atlas. Nebyla jsem z té životní změny nervózní, celou dobu jsem věřila, že dělám dobře,“ konstatuje.
Žít tady a teď
Že si nový domov vybuduje právě v Marrákeši, nejnavštěvovanějším marockém městě, byla podle Češky okamžitá volba. „Byla to láska na první pohled. Miluji i Rabat, Tanger nebo Fes, ale Marrákeš je moje. Pokud to půjde, chci tam zůstat napořád,“ tvrdí.
Zapadnout coby cizinka do marocké společnosti nebyl podle Češky problém. „Záleží ale hodně na vašem přístupu. Pokud tam přijedete s přesvědčením, že jim jedete zvěstovat lepší svět, tak to nemůže fungovat,“ míní Mirsa s tím, že je třeba se naladit na odlišný naturel. „Maročané hodně zrcadlí – to, co dáte, dostanete zpátky. Stačí, když ráno vylezu zadkem napřed a hned mi to někdo na ulici vpálí, třeba odsekne nebo pro mě něco odmítne udělat.“
Mirsa zároveň vyvrací stereotyp o tom, že by Maroko bylo nebezpečnou zemí pro ženu. Naopak jde v rámci arabského světa o progresivní stát. „Ženy jsou ve vedoucích funkcích a jsou vidět. Já se v Maroku nikdy necítila nebezpečně, možná trošku nepříjemně, ale nikdy jsem neměla pocit, že mi něco hrozí. Spíše šlo o kulturní nepochopení. Ale nehroutím se z toho, když sedmdesátiletý Maročan nemá zrovna náladu na rozesmátou Evropanku.“
Prvotní překážkou nebyla podle Češky ani neznalost jazyka; těmi úředními jsou v Maroku klasická arabština a berberština, na řadě míst se ale člověk vzhledem k historii domluví také francouzsky. „Já jela jen s angličtinou a rukama a nohama. Maroko je v tomhle geniální, tamní lidé jsou obrovsky nápomocní. Když vidí, že se snažíte mluvit jejich jazykem, vyjdou vám maximálně vstříc,“ konstatuje.
Mirsa se v Maroku dnes živí i jako průvodkyně. Turistům ukazuje Marrákeš skrze jeho obyvatele, spíše než přes hlavní lákadla. „Místní žijí ve stylu tady a teď. Nestěžují si, berou vše tak, jak to je. To je podle mě to hlavní, co bychom si mohli nejen z Maroka, ale i dalších zemí odvézt,“ tvrdí.
Čím je Maroko unikátní? Proč je zapotřebí stěhovat se do zahraničí bez iluzí? Jak cizinci zapadnou do rušné Marrákeše? Jsou ženy v marocké společnosti přehlížené? Co může turisty v Maroku překvapit? A jak žít tady a teď? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru. Tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.
Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.
Podcast Slepá mapa pravidelně přináší rozhovory o blízkých i vzdálených koutech naší planety, exotických kulturách, lokálních pamětihodnostech a jedinečných cestovatelských zážitcích. Pusťte si Slepou mapu třeba na Podcasty.cz, Spotify nebo na Apple Podcasts.
Poslechněte si i naše další podcasty:
