Článek
Je tak snadné nechat se zlákat ohnivým květem ibišku, vyfoceným na pozadí oceánu prozářeného sluncem. Zejména teď v prosinci, když je na ostrově Gran Canaria kolem pětadvaceti stupňů, je sen o lehátku na pláži obzvlášť lákavý. Kanárské ostrovy jsou blíž k Africe než ke starému kontinentu, a tak si převzaly trochu jejího horkého dechu, jenž bezesporu potěší milovníky slunce a koupání.
Když ale nahřejete dutiny i kosti, začnete přemýšlet, co je vlastně tam daleko, v horách, které se tyčí nad hradbou slunečníků?
Dlouhé písečné pláže najdete na jihu španělského ostrova.
Jako na Sahaře
Ostrov Gran Canaria milují hlavně Angličané, a to odpradávna. Dnes se stěhují nejčastěji na sever, kde víc prší, takže jim to připomíná domovinu. Právě na severu ostrova pěstovali v minulosti banány, na jihu zase cukrovou třtinu, brambory a rajčata. Jenže to „bejvávalo“, jak se říká, s produkcí strategických plodin je konec.
Na zpracování cukrové třtiny v cukr, jenž se odtud ve 14. století rozšířil do celé Evropy, totiž potřebujete dřevo, a to jednoho dne došlo. Lesy, které na ostrově dnes najdete, jsou ve vnitrozemí. Je to vzácný relikt z dob, kdy cukr ještě nekazil ani krajinu, ani zuby.
Písečné duny v Maspalomas připomínají saharskou poušť.
Je zvláštní procházet se ve stínu stromů a představovat si, že takhle to dřív vypadalo na většině ostrova. Pak si Evropané pořádně osladili život a Gran Canaria vyschla, protože tam, kde nejsou lesy, se nedrží vláha. Písečné duny na jihu u dnešního Maspalomas ovšem nevznikly drancováním přírodních zdrojů. A dokonce nejsou ani tvořeny pískem ze Západní Sahary, byť ta je odsud jen 100 kilometrů přes moře. Saharskou poušť sice připomínají, ale jde o písek, který se sem dostal ze dna moře. Pasátové větry dunám nedají oddechu, stále je přetvářejí a mění.
Jeskyni dodnes místní používají jako chatu, protože v horku v ní panuje příjemné klima.
Stojím na chodníčku vedoucím skrz tento úžasný přírodní útvar a připadám si jako v Africe. Ale stačí se ohlédnout za včerejším dnem, kdy jsem putovala vnitrozemím a obdivovala divoké horské scenérie sopečných pohoří i zelené stuhy úrodných údolí, a rázem jsem na zcela jiném kontinentu.
Na víkend do jeskyně
Je skoro až dojemné pozorovat vytáhlého snědého Francisca, který mě po ostrově provází, jak při procházce endemickým borovým lesem bere opatrně do ruky kousek mechu. Tenhle odolný zástupce rostlinné říše zde zapustil kořeny jako první obyvatel země vzedmuté z hlubin Atlantiku. Že je ostrov sopečného původu, nelze nevidět. Impozantní sopečné skály a kaldery, rokle, vesnice balancující na hraně ztuhlé lávy, jež se tu vskutku vyřádila.
Jedna taková vesnička je považována za nejkrásnější na ostrově. Jmenuje se Tejeda a Francisco se chlubí, že tady má domov. Jeho rodiče prý ještě zamlada žili v jeskynním obydlí, tak jako všichni místní za starých časů. Dnes už mají dům, ale do své jeskyně jezdí jako na chatu, protože v létě je to rozhodně lepší než pobývat v domě, byť klimatizovaném.
Místní pokrm papas arrugadas („vrásčité“ brambory) s omáčkou mojo rojo
Kousek od Tejedy, ve výšce 1500 metrů nad mořem, se nachází moderní hotel Parador de Cruz de Tejeda. Tento architektonický skvost dokonale zapadá do okolí, od silnice byste ho málem přehlédli. Ale když vstoupíte do restaurace, otevře se vám impozantní výhled na jednu z nejkrásnějších scenérií na ostrově. Koutkem oka vidím stranou položenou terasu a na ní vířivku, hm, tady by se relaxovalo…
A nepotřebujete k tomu ani moře. Franciscovi rodiče prý v Paradoru strávili pár dní, když slavili zlatou svatbu. Proč si nevyrazili někam dál? Protože tady je to prý nejkrásnější. V těsné blízkosti Tejedy se nachází borový les Tamadaba. Místní mu říkají mléčný, protože je často zahalen neproniknutelnou, zářivě bílou mlhou – vláhou z mraků. Měla jsem tu čest ji zažít a opravdu – jako byste procházeli tím nejčistším mlékem.
Houstone, slyšíte mě?
Kromě lávy se na Gran Canarii vyřádili i Španělé, kteří na ostrov vtrhli v 15. století a narazili na domorodce žijící v podmínkách doby kamenné. Primitivní nástroje, klacky a kameny proti vyzbrojené armádě. Střet s hlubokou minulostí neskončil dobře, hádejte pro koho.
Kanárské ostrovy dostaly jméno po psech, protože canis je latinsky pes.
To všechno mi běží hlavou v informačním centru těsně pod vrcholem hory Bentayga, uctívané domorodci. Vystavené zbraně obou stran jsou výmluvné. V duchu fandím místním v jedné z největších bitev, kterou tenkrát vyhráli.
Znalost prostředí, kde sopečná krajina skýtá mnoho úkrytů, ale také slepých uliček, byla velkou výhodou, byť ne nadlouho. Španělům nakonec nedalo moc práce ostrov dobýt, ale na tu statečnou bitvu tady vzpomínají dodnes. Stala se dokonce součástí spektakulárního představení Scala, které vám během tří hodin představí historii ostrova od sopečného výbuchu až do současnosti. Dynamická kombinace akrobacie, videomappingu a digitálních efektů vám dá zapomenout na čas. Navíc se v přestávkách podává skvělá večeře – jak jinak, jste přece na španělském ostrově.
Obyvatelé Gran Canaria elegantně propojují tradiční svět s tím moderním.
Co mi ale vrtá hlavou, jsem se ani tady nedozvěděla. Kde se na Gran Canarii lidé vlastně vzali? Neovládali prý umění mořeplavby, od oceánu se drželi dál. Možná to byli otroci, které zde vysadili Římané? Každopádně žádní primitivové, přežít v téhle krajině chce kus fištrónu. Tehdy stejně jako dnes.
P. S. Pokud jste si už dřív koupili zájezd na Gran Canarii a pod dojmem tohoto textu jste nabyli přesvědčení, že za své těžce vydělané peníze strávíte dovolenou s troglodyty (jeskynními lidmi) a v mlze, tak žádné strachy. Mají tu i prosluněné pláže a lahodné místní víno i jídlo, města s tržnicemi a dobré hotely. Ale o tom někdy příště. Popsat krátce tenhle ostrov nelze.
