Článek
Davy se tudy obvykle neprocházejí. Zatímco z koncentračního tábora Osvětim je dnes bez nadsázky turistická atrakce, do Treblinky míří spíše lidé, jejichž příbuzní zde zahynuli, zájemci o historii nebo školní skupiny. Památník leží asi 110 kilometrů severovýchodně od Varšavy a dostat se k němu bez auta je přinejmenším složité. A z dronu, k jehož použití na místě památníku udělilo jeho ředitelství Novinkám povolení, je patrné, že široko daleko skutečně nic moc není.
V Česku je Treblinka známá zejména díky knize přeživšího Richarda Glazara. Ten o své zkušenosti napsal knihu Treblinka, slovo jako z dětské říkanky. Z Terezína skončilo v Treblince na osm tisíc osob, převážně českých Židů. Treblinka II však nebyla pracovním táborem, v němž měli někteří vězni alespoň nepatrnou šanci přežít. Byla to továrna na smrt.
Z osmi tisíc deportovaných tak jen asi dvě desítky mladých českých Židů neskončily během několika hodin v plynových komorách nebo s kulkou v týlu. A i z nich se konce války dožili pouze dva: Richard Glazar a Karel Unger. Z dvojice, která se znala už z Terezína, udělaly okolnosti v Treblince přátele na celý život.
| Úryvek z knihy: "Treblinka, slovo jako z dětské říkanky" | |||
|---|---|---|---|
| Ve směsi jidiš a polštiny, která se řine mezi německými vzryvy a ukrajinským houkáním, co chvíli zaznívá výraz "wykończyć". Původní význam bude asi dodělat, dokončit. Ale tady se jím vyjadřuje skutečný konec a nás dvacet vybraných z terezínského transportu mu dává i české tvary: "Vykončit – vede ho vykončit do lazaretu – ten je už vykončenej – včera navečer ho vykončili." |
Tábor určený k jedinému účelu
Nacisté v Treblince postupně vybudovali celkem 13 plynových komor, v nichž bylo možné zavraždit až dva tisíce lidí za hodinu. Na chod tábora dohlížely asi tři desítky Němců a zhruba 120 sovětských válečných zajatců různých národností a ukrajinských civilistů, kteří prošli výcvikovým táborem Trawniki u Lublinu. Říkalo se jim Wachmänner nebo Trawniki-Männer, tedy muži z Trawnik.
Ačkoli šla většina lidí přivezených do Treblinky II bezprostředně na smrt, SS si z transportů vybírala malý počet fyzicky schopných mladých mužů na pomocné práce. Ani tato skupina vězňů však nebyla stálá. Jakmile byli vyčerpaní nebo nemocní, byli zabiti a nahrazeni nově příchozími. Právě takto byli vybráni také Glazar s Ungerem.
Během 13 měsíců, od července 1942 do srpna 1943, kdy do Treblinky přijížděly transporty, zde bylo podle údajů Muzea Treblinka zavražděno přibližně 900 tisíc lidí, převážně polských Židů. Treblinka II byla jedním z hlavních nástrojů nacistické Operace Reinhard, tedy programu systematického vyvražďování Židů v okupovaném Polsku. Vedle Treblinky v něm hrály klíčovou roli také vyhlazovací tábory Bełżec a Sobibór.
Když s námi průvodkyně volným krokem vykračuje od parkoviště směrem k památníku, popisuje, jak se Němci po vzpouře vězňů v Treblince II rychle rozhodli zlikvidovat všechny budovy a zahladit stopy po více než roce masového vraždění. I proto dnes v Treblince nenajdete jedinou dochovanou budovu z původního tábora. Velmi citlivě je však vyznačeno, kde jednotlivé části tábora stály.
Průvodkyně se zastaví také u někdejšího „šlauchu“, úzké cesty ohnuté do pravého úhlu, vysypané světlým pískem a obehnané ostnatým drátem. Vedla z prostoru, kde deportovaní odevzdávali cennosti a svlékali se, přímo k plynovým komorám. Der Schlauch bylo označení zhruba devadesátimetrové cesty, nad jejímž začátkem visela cedule Zur Badeanstalt, tedy „Ke sprchám“. Esesáci ji zvráceně cynicky nazývali také Himmelstrasse – Cesta do nebe.
„Zhruba tudy vedl šlauch a tady se nacházela první z plynových komor. Těla se spalovala zde. Pohřební jámy se rozprostíraly zhruba tam, tam a tam,“ říká průvodkyně tiše a věcně. Právě proto její slova působí tak silně. Mohou znít stroze, ale taková byla realita Treblinky II. Přímočará cesta na smrt.
Zatímco v Osvětimi původní budovy stále vidíte na vlastní oči, v Treblince se musíte spoléhat na několik dobových fotografií, historické plány a citlivě vytvořený památník. Nedá se přitom říct, že by to prožitek z místa jakkoli oslabovalo. Možná právě naopak.
Kamenné pole představuje symbolický hřbitov.
Památník v Treblince tvoří kamenné pole představující symbolický hřbitov na ploše asi 22 000 m². Kamenů je zde přibližně 17 tisíc. Evokují židovské náhrobní kameny a zároveň, když se mezi nimi procházíte, připomínají dav lidí.
A proč jich je právě 17 tisíc? Jedna z interpretací říká, že právě tolik lidí bylo možné ve vyhlazovacím táboře během jediného dne zavraždit.
Nechybí jeden osobní příběh
Kameny stojí na betonové ploše, pod níž se nachází popel a ostatky zavražděných. Na části kamenů jsou uvedeny názvy měst a obcí, odkud byli lidé do Treblinky deportováni. U bývalé rampy navíc stojí jedenáct kamenů se jmény zemí, odkud deportační transporty přijížděly.
Ačkoli kameny zpravidla neslouží jako jmenovité památníky jednotlivých obětí, jedna výjimka existuje. Jeden z nich je věnován Januszi Korczakovi a dětem z jeho sirotčince.
Korczak, vlastním jménem Henryk Goldszmit, byl polsko-židovský lékař, pedagog a průkopník moderní výchovy dětí. Ve Varšavě vedl sirotčinec a k dětem přistupoval jako k plnohodnotným osobnostem.
Ve Varšavě šlo o významnou osobnost a podle poválečných svědectví dostal nabídky pomoci se získáním falešných dokladů, díky nimž se mohl pokusit dostat z ghetta na „árijskou“ stranu města. Korczak však odmítl děti opustit. V srpnu 1942 byl spolu s nimi deportován z varšavského ghetta do Treblinky, kde byl zavražděn společně s nimi.
