Článek
Tradice vypráví, že už během 12. či 13. století byla při tatarských vpádech odnesena z nedalekého Mielniku do zdejších lesů ikona Krista Spasitele. Ukrýt ji zde měli mniši nebo místní věřící, aby unikla zničení. Ikona se později ztratila, ale její přítomnost měla místu dodat první sakrální význam. Skutečně historicky doložené události se zde začaly psát o několik staletí později.
Kult léčivého pramene se váže k epidemii roku 1710. Traduje se, že jeden obyvatel Siemiatycz měl ve snu vidění a obdržel zprávu, že záchranu lze nalézt na nedalekém zalesněném návrší. Lidé tam přišli s kříži, modlili se, pili vodu z místního pramene a omývali se jí. Jejich uzdravení bylo vykládáno jako zázrak a na vrcholu pak vznikla děkovná kaple Proměnění Páně, která však byla vybudována v prostředí uniatské, tedy řeckokatolické církve. Traduje se, že voda měla zachránit životy až deseti tisíc lidí.
I v dnešní době poutníci na Grabarce pijí vodu přímo u pramene, omývají si jí obličej, ruce či nemocná místa na těle a samozřejmě si ji odnášejí domů v lahvích. V pravoslavném prostředí navíc voda symbolizuje očištění a Boží milost. Místní vám tak obvykle neřeknou, že zdejší voda působí sama od sebe jako kouzelný lék. Její účinky jsou spojovány s modlitbou a vírou.
Kapli na kopci nahradil v roce 1789 větší chrám a o padesát let později přešel objekt pod pravoslavné duchovenstvo. Na konci 19. století byl dřevěný chrám během desetileté rekonstrukce rozsáhle přestavěn. Velký rozvoj pak místu přinesl rok 1947, kdy zde vznikl ženský monastýr svatých Marty a Marie. Založení kláštera krátce po druhé světové válce pomohlo Grabarce stát se duchovním centrem pravoslavných obyvatel poválečného Polska.
Ačkoli chrám vypadá jako tradiční dřevěná stavba, ve skutečnosti je zděný a zvenčí obložený dřevem. Byl totiž postaven poměrně nedávno, konkrétně v letech 1990–1998, podle podoby starší dřevěné cerkve, která byla roku 1990 úmyslně zapálena a zcela zničena. Policie čin spojovala s neúspěšným pokusem ukrást zlatý kříž, avšak část pravoslavné komunity tehdy pochybovala, že šlo pouze o nepovedenou krádež.
Migrační krize
V posledních letech se však Podlesí dostalo do evropských médií z úplně jiného důvodu: kvůli migrační krizi na hranici s Běloruskem. S ní souvisí také zvýšená přítomnost pohraničníků a armády i výstavba hraniční bariéry.
Krize dosáhla vrcholu na podzim roku 2021. Jen v říjnu tehdy polské úřady zaznamenaly přes 17 tisíc pokusů o překročení hranice. Podle Podleského oddílu polské Pohraniční stráže bylo letos od začátku roku do 27. července 2026 zaznamenáno něco přes 260 pokusů o překročení polsko-běloruské hranice, zatímco ve stejném období roku 2025 jich bylo přes 16 600. Krize tedy, alespoň prozatím, polevila.
„Dnes už je tu situace výrazně lepší, ale stávalo se, že jste v lese zahlédli rodinu velmi nevhodně oblečených lidí. V zimě je tu celkem běžné, že se teploty dostanou i pod minus deset stupňů, a bylo patrné, že ti lidé s něčím takovým nepočítali. Nikomu neubližovali, snažili se lidem vyhýbat,“ popsal Novinkám ředitel nedalekého obecního kulturního centra Marcin Korniluk, který je velkým propagátorem místních tradic, zejména zanikajících řemesel, jako je například podleské kamnářství.
„Jednou mi tu místní osmdesátiletá obyvatelka, která nikdy neopustila Polsko, řekla: ‚Proč já bych někam jezdila, když sem za mnou jezdí celý svět…‘ Samozřejmě jsem se tomu zasmál, ale situace tehdy byla vážná. Proudili tudy zejména lidé z Blízkého východu. Jejich cílem bylo vždy Německo, nechtěli zůstávat tady. Chtěli jsme jim pomoci, nechávali jsme tu v oblasti třeba vyřazené oblečení nebo trvanlivé potraviny. Jsme tu malá semknutá komunita a byla to velká výzva, kterou jsme snad zvládli,“ dodal Korniluk.