Článek
„Kyrgyzstán je nádherná a překvapivě rozmanitá země, člověk tam najde zasněžené vrcholky sedmitisícovek, úbočí hor plná jehličnanů, naprosto nepředstavitelně obří pískovcové útvary, z nichž máte trochu pocit, že stojíte na Marsu, i veliké sladkovodní jezero, kam se jezdili rekreovat lidé z celého Sovětského svazu,“ popisuje rozmanitost kyrgyzské krajiny čtenář Novinek, který se rozhodl podělit o své zážitky z Čechy málo navštěvované destinace.
Pro milovníky architektury země ve Střední Asii podle cestovatele moc není, ale příznivci divoké přírody si prý zaručeně přijdou na své. Stejně jako vyznavači klidu. V Kyrgyzstánu najezdili dlouhé kilometry, aniž potkali živou duši. Což se ale na druhou stranu může ukázat jako dvousečné v případě problému.
„NEJ“ zážitky Čechů na cestách
Ty nejlepší příběhy píše sám život. Stalo se vám na dovolené či na cestách v zahraničí něco hrozného, či naopak úžasného a chtěli byste svůj příběh sdílet na Novinkách.cz? Pošlete jeho krátkou verzi na e-mail: tatana.kynclova@novinky.cz. Nezajímá nás plíseň v koupelně tříhvězdičkového hotelu v Egyptě nebo řasy na pláži v Itálii. Pokud jste ale byli aktérem čehokoli unikátního, opravdu vtipného, úžasného či vskutku děsivého, pochlubte se.
„Lidi nás docela varovali, že takhle brzy na jaře bude ještě spousta míst nedostupných kvůli sněhu a z něj tající vody, ale naštěstí bylo jaro ten rok neobvykle teplé a dostali jsme se, kam jsme chtěli. Problém nastal, když jsme chtěli navštívit jezero Son Kul,“ uvádí Růžička s tím, že kvůli svému rozhodnutí se v nejeden moment pořádně zapotili.
Jezero tektonického původu totiž leží mezi hřbety Sonkoltau a Moldotau v nadmořské výšce 3016 metrů a cesta k němu je dost strmá. S první částí si auto s pohonem 4×4 poradilo dobře. U druhého průsmyku ale posádka narazila na větší vrstvu tajícího sněhu na cestě, kterou objela po stráni. Náročný terén si ale vyžádal větší spotřebu paliva, a když začalo rychle mizet, rozhodli se auto raději otočit a bezpečně vrátit do civilizace.
Při zpětném průjezdu po stráni ale auto zapadlo. Celé osazenstvo proto muselo vystoupit a začít podkládat kola kameny. Když ani to nepomohlo, začali tlačit.
„Řidič to pustil, co to šlo. A jak jsme tlačili, najednou auto poskočilo, přejelo mi nohu a vyjelo na cestu. Naštěstí byl povrch fakt tak rozmáčený, že to na mně nenechalo žádné následky,“ vzpomíná na svízelný moment Čech. V tu chvíli ještě nevěděl, že hned po něm bude následovat další.
Skupina přátel si půjčila auto, které by mělo zdolat téměř všechno.
Vstřícnost Kyrgyzů
„Tahle zábava nám totiž téměř vyprázdnila nádrž a nejbližší vesnice byla něco přes 20 kilometrů. K nejbližší pumpě, kterou jsme našli na mapě, to bylo 30. Snažili jsme se jet co nejúspornějším způsobem. Do vesnice jsme dojeli. Už téměř na výpary se nám podařilo dostat k té pumpě,“ popisuje Čech s tím, že tam seděl a poslouchal rádio jediný starý muž. A ačkoli se jim v zemi do té chvíle podařilo domlouvat nevšední směsí různých jazyků, „děda“ uměl jen kyrgyzsky.
„Dal jsem mu do ruky posledních 1000 somů (asi 243 korun, poz. red.), které jsme poskládali v hotovosti, a řekl jsem mu: ‚Diesel‘. Podíval se na mě, na auto, na peníze… Peníze mi vrátil, něco mi říkal, kroutil hlavou. Pochopil jsem, že diesel nemá. Tak jsme chvíli stáli u auta a přemýšleli, co dál. Asi jsme vypadali skutečně zoufale, protože děda za námi přišel, sedl si do našeho auta a pokynul, abychom taky nastoupili.“
V Kyrgyzstánu se volně pase množství velbloudů, koní i oslů.
„Rukama, nohama nás odnavigoval do vedlejší vesnice do jakési provizorní autoopravny. Vzal si peníze, vystoupil, něco povídal místním opravářům, dal jim naši tisícovku a ti se za okamžik vrátili s trychtýřem a dvěma PET lahvemi plnými nafty. A my byli zachráněni,“ popisuje šťastný konec smělého výletu.
Lidé jsou podle Růžičky v Kyrgyzstánu v naprosté většině skvělí a zažili s nimi mnoho příjemných chvil. Kupříkladu s pronajímatelem ubytování ve čtvrtém největším městě země Karakolu se tak zapovídali, že je nakonec vzal do tajné sklepní místnosti, kde v nemalém množství ochutnávali lokální lihoviny. Tam Čech nakonec dostal darem typický kyrgyzský klobouk a zapůjčený kabát z velbloudí kůže. Lahev typického alkoholu, vodky, v zemi stála jako v Česku PET lahev piva.
Jaroslav Růžička si z Kyrgyzstánu přivezl množství zajímavých zážitků i nevšední suvenýr od místních.
U domácích ve vesnici Kara-Suu si zase povídali s dědečkem, který jediný uměl anglicky, a ukázalo se, že velmi dobře zná Prahu, protože v ní kdysi stavěl metro.
„Já bych tu zemi určitě doporučil komukoliv, kdo má rád neokoukaná místa. Je poměrně jednoduché se tam dostat, je tam opravdu levně, místní jsou přátelští a pohostinní. Někoho může odradit nepříliš rozvinutá turistická infrastruktura. Jazyková bariéra tam určitě je, ale když jsem to zvládl já se svou ‚českoslovenštinou‘ s ruským přízvukem, dokáže to každý. Pokud někdo miluje hory, asi neexistuje lepší destinace,“ ponouká Čech krajany k tomu, aby se nebáli objevování v méně profláknuté turistické destinaci.
