S kamerou ve věži Pražské Lorety. Natočili jsme, jak se hraje na 330 let starou barokní zvonohru

Šestašedesátiletý Radek Rejšek se o jedinečný hudební nástroj ze 17. století stará už od roku 1989. Vždycky ho zajímaly zvony a varhany a právě v loretánské zvonkohře se dva jeho oblíbené fenomény duchovní hudby spojují.

Jak však tento hudebník, organolog a někdejší zaměstnanec hudební redakce Českého rozhlasu upozorňuje, zdejší stroj by se spíše než zvonkohra měl správně nazývat zvonohra.

„Zvonkohrou se rozumí nástroj sestavený z napodobenin nebo náhražek zvonů, například misek, tady jsou skutečně zvony. Na jejich velikosti nezáleží, zvon může vážit několik tun, ale i jen pár kilogramů,“ vysvětluje. Ten zdejší největší váží kolem 270 kilogramů, nejmenší pak 5 kilogramů.

„Snažím se, aby loretánská zvonohra byla v takovém stavu, aby hrála. Není to úplně jednoduché, je třeba ji regulovat. Když je zima, má mechanika jiné napětí, je nutné ji povolovat, nebo naopak přitahovat, občas promazat,“ vysvětluje jeden ze tří lidí, kteří o barokní hudební památku pečují.

Aby se za třiceti zvony – z nichž hraje ale jen 27, ostatní jsou pro parádu – dostal, musí vyšplhat po stovce příkrých schodů. A tam, kde se v úzkých prostorách nevejde klasické zábradlí, se držet jen postranních lan.

„Ta věž se neustále zvyšuje,“ směje se Rejšek. „Před dvaceti lety jsem ji vyběhl na dvě nadechnutí, bral jsem schody po dvou, teď už se mi stává, že musím dokonce někdy odpočívat,“ přiznává. Vzdát se ale své aktivity zatím rozhodně neplánuje, jak nám říká po výšlapu na věž.

Tam nám ukazuje, jak zvonohra funguje. „V patře pod námi je hodinový stroj, a ten je rozšířený o tzv. pantomúsos,“ představuje nám Rejšek zásadní část celého hudebního nástroje. Jde o kovový válec, v němž je takříkajíc „nakolíkovaná“ melodie.

„Válec se skládá z 64 lišt, ve kterých jsou našroubovány kolíčky, ty mají různé tvary a dá se s nimi časovat nástup tónu,“ doplňuje k principu hraní historik a milovník staré Prahy David Černý.

Od válce směřuje systém drátů, které procházejí skrze podlahu ke zvonům a uvádějí do pohybu malá kladívka, která pak tlučou do zvonků zvnějšku. Mechanismus se automaticky spouští každou hodinu v celou v otevírací době Lorety.

V historii se melodie střídaly každý měsíc, posledních sto let se však hrála dokola jen mariánská píseň Tisíckráte pozdravujeme Tebe.

„Někdy před první světovou válkou totiž zemřel poslední kapucín, který uměl ty melodie předělávat,“ vysvětluje Černý. Právě kapucínský řád loretánský komplex spravuje. Do výměny se pustil až Rejšek v době covidové pandemie. Loreta tak nyní hraje barokní mariánskou melodii Maria, Maria, nad slunce jasnější.

Systémy hraní jsou tady však dva, nezávislé na sobě – zvonohru může rozeznít i hráč, kterému se říká carillonér. Jemu zase slouží vodorovné dráty vedoucí od malé boudy uprostřed osmiboké věže přímo k srdíčkům zvonů.

„V té boudičce je klávesnice, která je trochu odlišná od klávesnice klavíru, protože přece jen mechanika zvonohry klade větší odpor, prsty se na to moc hrát nedá, jen když si člověk vycvičí určité grify a hmaty, tak pak ano,“ říká Rejšek. Právě on se to naučil a o nedělích sem chodí hrát.

Pražská klaviatura je navíc odlišná i od těch, jež mají například v Holandsku, v zemi, pro kterou jsou zvonkohry typické. „Takže když sem přijde Holanďan, namachrovaný, že nám vytře zrak tím, jak na to hraje, jen vykulí oči a řekne: Ale ne!“ vypráví s úsměvem jednu z historek.

A hned sype z rukávu další: Do své „ruční“ hry se Rejšek pouští vždy až poté, co dozní ta automaticky spouštěná. Už dvakrát se mu však prý stalo, že na automat zapomněl, spustil hned v celou, a zněly tak dvě melodie zároveň.

„Podíval jsem se pak dole a viděl jsem zděšené výrazy návštěvníků, asi se ptali, jestli jsem pod vlivem,“ směje se. Nebyl, jen zamyšlený a roztěkaný.

Zahrát může cokoliv, co se vejde do rozsahu 27 tónů, které má díky 27 zvonům k dispozici. „Je tady jedna záludnost, a to je ladění, zvonohra nemá rovnoměrné ladění, občas tak slýchám od lidí, že je to falešné a nedá se to poslouchat,“ směje se opět. „Některé tóniny jsou krásně čisté, některé se nedají použít, než jsem si na to sám zvykl, taky mi to chvíli trvalo,“ dodává.

Zvonohru, která příchozí povzbuzuje k modlitbě, věnoval Loretě podle pověsti bohatý malostranský obchodník s plátnem Eberhard z Glauchova. Autorem zvonků je amsterodamský městský zvonař Claude Fremy.

Svěcení zvonků roku 1695 před jejich umístěním na hodinovou věž se stalo velkolepou slavností. „Každý zvon měl svého patrona, jeden měl patrona přímo v císaři Leopoldovi I.,“ říká Černý.

Poprvé se pak zvuk zvonů rozezněl nad pražskými střechami 28. září 1695. „A od té doby v podstatě nepřetržitě fungují 330 let,“ doplňuje historik, jenž je zároveň autorem webu Miluju Prahu.

Jde o jeden z posledních dochovaných barokních nástrojů v Evropě, jejichž mechanismus nebyl nijak modernizován.

„V Holandsku, kde to zvoní na každém kroku, modernizují mechaniku, ovládací systémy, mění zvony, mají všechno nové. Když přijdou sem, tak na to zírají jako na úžasnou starožitnost a památku, kterou často znají jen z obrázků,“ potvrzuje Rejšek jejich jedinečnost.

A pochvaluje si také zdejší výhledy na hlavní město, které však veřejnosti nejsou běžně přístupné.

„Když je hezké počasí, jde odsud vidět Říp, máme tady zajímavý pohled na pražskou katedrálu, na Strahov, Petřín, díváme se do oken ministerstva zahraničí. A pak je tu jedno nepříliš veselé místo, nechvalně proslulý Hradčanský domeček, kde byla mučírna státní bezpečnosti,“ zmiňuje na závěr nízkou budovu v nedaleké Kapucínské ulici.