Potopení Titaniku. Tragédii připomíná muzeum v Belfastu

Titanic vybavený šestnácti na sobě nezávislými komorami měl být nepotopitelný, jak psala tehdejší média. Vyroben byl v Belfastu v dnes už neexistujících loděnicích Harland & Wolff pro společnost White Star Line. Vyprojektoval ho Lord Pirrie, ředitel loděnice i šéf společnosti WSL. Šéfkonstruktérem byl Thomas Andrews. Titanic byl prostředním ze tří obřích zaoceánských parníků — Olympic, Titanic a Britannic.

Na vodu byl luxusní gigant spuštěn 31. května 1911, na což se přišlo podívat na 100 tisíc lidí, definitivně dokončen byl 31. března 1912. Největší loď na světě na délku měřila 269,1 metru a na šířku 28,25 metru. Ihned po zkušební plavbě zakotvil Titanic 3. dubna v Southamptonu, kde jeho čtyři komíny čněly vysoko nad přístavem.

Obdivovat ho tam chodily stovky zvědavců. Tady se nalodila většina ze 119 topičů, strojníků a členů posádky. Dovnitř přístavu i na moře ho táhly čtyři remorkéry. Nemotorný obr by to sám nezvládl, hned na začátku špatné znamení. Už tehdy se málem srazil s jinou, mnohem menší lodí.

Velení Titaniku převzal v Southamptonu zkušený kapitán Edward J. Smith, který dal 10. dubna pokyn k vyplutí. Přes francouzský Cherbourg a irský Queenstown nabral supermoderní parník 11. dubna směr New York. Rychlost až 25 uzlů, tedy asi 46 km/h mu měla zaručit zisk Modré stuhy oceánu pro loď, která nejrychleji přepluje Atlantik z Evropy do Ameriky. Ale nebylo mu to přáno. Proti byla matka příroda…

O ledovém poli věděli velitelé Titaniku už den předem. Osudného 14. dubna odpoledne a večer měl velení na lodi první důstojník William McMaster Murdoch, když mu hlídka ve strážním koši nahlásila, že před lodí vidí velký tmavý předmět.

Problém byl v tom, že ze strážních košů někdo vzal dalekohledy, na což se přišlo až na širém moři. Hlídky tak musely v silném protivětru spoléhat jen na svoje oči. Reakce byly pomalé, odhady nepřesné. Murdoch po oznámení ledovce před přídí nařídil prudký obrat doleva a zpomalení chodu.

Jenže už bylo pozdě, ledovec se otřel o pravý bok a způsobil hluboko pod čárou ponoru několik trhlin, o celkové délce devadesát metrů. Do podpalubí se valila voda, čerpadla neměla šanci ji zvládnout. Katastrofa začala.

Na lodi bylo jen dvacet záchranných člunů, sotva pro polovinu lidí na palubě. V nastalém zmatku byly spouštěny na hladinu i poloprázdné, jiné přetížené. Na zoufalé SOS nikdo nereagoval. Nejblíže byl parník Carpathia, který ale dorazil až ve 3.45 hodin ráno, Titanic se rozlomil a potopil ve 2.20 hodin, po sto šedesáti minutách od osudného střetu s obrovitou ledovou krou. Většinu těch, kteří naskákali do vody, stáhl vír potápějícího se kolosu nebo zemřeli podchlazením.

Mezi zachráněnými byla i sedmiletá Eva Hartová. Na základě jejích vzpomínek natočil režisér James Cameron v roce 1997 film Titanic, ověnčený jedenácti Oscary v hlavních rolích s Kate Winsletovou a Leonardem DiCapriem, jehož ústřední píseň My Heart Will Go On nazpívala Céline Dion.

Tahle píseň se vám vybaví a pak ji i uslyšíte v Muzeu Titaniku v Belfastu, největším i nejvíce navštěvovaným z těch, jež se slavným a smutným příběhem zabývají. Zaslechnete ji v místnosti s ukázkami ze všech filmů o zkáze zaoceánského obra.

Osmipodlažní budova byla otevřena v roce 2012 ke stému výročí tragédie a ročně jí projde až 800 000 návštěvníků. Stojí v prostorách bývalých doků a loděnice, kousek od ní byl Titanic skutečně postaven. Prohlídka začíná dohodou mezi Lordem Pirriem a konstruktérem Andrewsem o stavbě plovoucího města.

Procházíte virtuální loděnicí a sledujete stavbu lodi od svařování a nýtování kýlu a pláště až po vybavení nejluxusnějších částí lodi i třetí třídy pro nejchudší. Výtahem se dostanete na kapitánský můstek a Titanic můžete i řídit. U kormidla vystřídáte Roberta Hichense, jenž ho svíral v okamžicích katastrofy. Před vámi se zvedají několikametrové vlny, i když je obloha jasná a plná hvězd. Neskutečný zážitek.

Podivná tíseň na vás padne ve čtvrté galerii muzea. Procházíte úzkými uličkami kotelny, slyšíte řev parních strojů, ale i to strašlivé skřípění a pak jako by se na vás valily stovky hektolitrů vody… Pryč odtud.

V chodbách a kajutách nejnižší třídy, která je nad kotelnou a strojovnou, je to přece jen o něco lepší. Díky počítačové animaci v životní velikosti se dostanete až do luxusní jídelny a prostor horní paluby Titaniku. U slavného schodiště, které tak dobře znáte z filmu, chybí jediné — aby po něm seběhli oba hlavní hrdinové Rose a Jack, tedy Kate a Leonardo.

Prohlížíte si všechny dokumenty, tváře členů posádky i některých cestujících, mezi nimiž bylo sedmapadesát milionářů. Utonuli všichni včetně hlavního konstruktéra. Zúčastníte se i soudu s hlavními členy posádky, kteří přežili. Kapitán Smith mezi nimi nebyl, jak káže zákon oceánu, loď jako poslední opustit nestihl. Prohlídka končí záběry pod hladinu na vrak Titaniku.

Ten byl objeven v září 1985 robotickou ponorkou Argo, řízenou z lodi Knorr asi pět set kilometrů od kanadského Newfoundlandu, přibližně čtyři tisíce metrů pod hladinou oceánu. Desítky let se snažili odborníci i laici najít nejslavnější vrak. Povedlo se to až skupině vedené oceánografem Robertem Ballardem.

Moderní technologie ho umožnily velmi dokonale zmapovat. Hlásili se zájemci, kteří Titanic chtěli vyzvednout, nebo alespoň některé jeho části. Našli se i mecenáši ochotní vyzvednutí financovat, i když by stálo desítky milionů liber, možná i stovky. Ale zaznělo rázné NE! Titanic zůstane na dně oceánu, kam se potopil, tak praví odvěké zákony moře, které nemá právo nikdo porušit.

Když opouštíte po pár hodinách muzeum, těch necelých dvacet liber (asi 580 Kč) vstupného, které se někomu zprvu mohly zdát nekřesťanské, najednou jsou jako velmi přiměřená částka za to, co jste měli možnost vidět a poznat. A tak neminete ani velkou prodejnu suvenýrů, kde je nejžádanější malý, asi deset centimetrů dlouhý model Titaniku za pět liber. Prodá se jich prý ročně přes 50 tisíc. Další suvenýry i mnohem dražší nevyjímaje.

Stojíte před budovou znázorňující příď lodi, od moře fouká vítr a člověk si říká, jestli to byl prapodivný sen, nebo skutečnost. Toto muzeum je právem považováno za nejemotivnější na světě.

V centru Belfastu se snažíte přepnout do reality. Ta současná je krásná, ale byly časy, kdy se tu lidé báli vyjít na ulici. Pumové atentáty Irské republikánské armády byly velmi časté. Nikdo netušil, kdy a kde udeří. Obrněné transportéry, vojáci v kuklách, to už je minulost. Zvítězil zdravý rozum. Památkami už jsou jen staré nápisy na většinou opuštěných domech na okraji města, vyzývající k boji proti britské nadvládě.

Hotel Evropa na jedné z hlavních ulic však nadále staví svoji reklamu na faktu, že v něm došlo ke třiceti pumovým atentátům, ale to je už dávno bráno jen jako atrakce.

Belfast má co nabídnout, krásnou radnici v samém centru, areál Královské univerzity, spoustu zajímavých kostelů, muzeí a samozřejmě nákupní centra, puby, restaurace, kavárny. Cenové relace jsou velmi rozdílné. Ale nedat si fish and chips, tedy velké hranolky se smaženou vykostěnou rybou, a k tomu čepovaný černý guinness by byl hřích.