Článek
Stopování si dvacetiletý Čech poprvé vyzkoušel před třemi lety v Rumunsku, když ho navštívil v rámci programu Erasmus. Byla to tehdy spíše náhoda, ale alternativní způsob přepravy Myslíka nadchnul a chtěl si ho někdy v budoucnu zopakovat. Sám na něj však nenašel odvahu, a proto začal loni plánovat cestu do Gruzie s kamarádem Štěpánem.
„Mezi mými stopařskými zkušenostmi byla zhruba rok a půl pauza, takže jsem měl velké obavy. Zčásti i kvůli rodičům, se kterými to ohledně mých cest nebylo vždycky nejjednodušší. Na druhou stranu jsem už v minulosti podnikl třeba výlet přes Evropu díky jízdence Interrail a byl jsem na několika krátkých zahraničních projektech přes Erasmus. A vždycky jsem dokázal, že se o sebe zvládnu postarat,“ konstatuje Myslík v podcastu.
Sledujte podcast Slepá mapa také na Instagramu, ať vám neutečou další zajímavé informace o chystaných dílech, kvízy či bonusový obsah.
Pomaturitní výpravu do Gruzie přesto se Štěpánem neplánovali nijak důkladně. „Mě to tam táhlo především kvůli horám, které jsou divočejší než ty evropské. V plánu však bylo projet i další místa, primárně právě stopem, ale využívali jsme hojně i takzvané maršrutky (sdílené taxi, které jezdí po stanovené trase v nepravidelných intervalech – pozn. red.),“ vypráví mladý Čech.
Kromě návštěvy kavkazské země byla však dalším dílkem dobrodružství i cesta zpátky domů, a to opět stopem. „Chtěli jsme ušetřit za letenku a dostat se co nejdál to půjde. Je pravda, že to byl ambiciózní plán a spousta lidí mě od něj odrazovala. Doporučovali mi, ať si stopování zkusím nejdřív v Česku a pak se teprve vydám někam dál. Štěpán je naštěstí v rozhodování impulzivnější než já, a tak říkal, abychom nad tím zas tak moc nepřemýšleli,“ tvrdí Myslík s úsměvem.
Nabídli jim i drogy
Na dobrodružství během svých nejdelších prázdnin si mladí Češi vyhradili měsíc. Sedm až deset dní mělo patřit Gruzii, ačkoli nakonec tam strávili dva týdny. S dalšími dvěma týdny počítali na cestu domů.
Jak se ale ukázalo prakticky hned po příletu, plány bylo potřeba revidovat. Stopování totiž příliš nenahrává přesným itinerářům, naopak je klíčové umět improvizovat.
Vojtěch Myslík považuje stopování za skvělý zážitek.
„Ovlivnilo to i ubytování. My jsme tedy vezli stan, který ovšem jednu noc nepřežil kavkazský vítr, takže jsme ho potom lepili. Ve městech jsme přespávali v nejlevnějších hotelech. Dalo by se říct, že to byl křest ohněm, ale naštěstí ani já, ani Štěpán nejsme bez zkušeností. Jsme zvyklí spát na túrách pod širákem. Když ale stopujete, tak ještě ráno nevíte, kde večer složíte hlavu, co budete jíst, kdo vás nabere… My se ze začátku prali s tím, kolik toho chceme stihnout a vidět. Jenže pak vás někdo pozve na oběd s rodinou, a to je zážitek, který jen tak nezažijete,“ míní Myslík.
Stopování ve dvou je také zkouška komunikace a přistupování na kompromisy. „Sólo cestovatel si může vše uzpůsobit podle sebe, ve dvou to nejde. Plány se mění z hodiny na hodinu.“
Hodně lidí nám říkalo, abychom nenasedali k někomu, kdo se nám nebude zdát hned na první dobrou
Nikdy navíc není jasné, ke komu se stopař dostane do auta. A když si s řidičem nesedne, může to cestu negativně ovlivnit. „Nezažili jsme žádnou vyhrocenou situaci, 95 procent lidí bylo bezproblémových. Jen přes okýnko ale člověka nepoznáte, a tak vám až během cesty dojde, ke komu jste nastoupili. Začne vám vyprávět, čím se živí, nabízí vám drogy… To se nám stalo ve východním Turecku. Ani nechci vědět, jaký postih by nám za to hrozil. Kdybychom to věděli dopředu, tak bychom k takovým lidem už znovu nenastoupili,“ konstatuje Myslík.
Na druhou stranu jsou podle něj stopaři často zoufalí, pokud dlouho čekají na auto. Vezmou proto zavděk prakticky kýmkoli. „Hodně lidí nás od toho odrazovalo a říkali nám, abychom opravdu nenasedali k někomu, kdo se nám nebude zdát hned na první dobrou,“ dodává Čech. Odmítnout řidiče po zastavení je ovšem umění, kterému je potřeba se naučit. „Důvodem je asi vnitřní strach. Co když pak budete čekat na auto další tři hodiny a uškvaříte se na sluníčku?“
Kurdistán je překvapil
Z Gruzie byli oba Češi nadšení. Podle Myslíka byla ale nakonec větším dobrodružstvím cesta do Česka. Během ní stopaři projeli například turecký Kurdistán, Řecko, Bulharsko či Srbsko.
„S Gruzií nás pojí alespoň nějaká kulturní blízkost, je to křesťanská země. Ale Turecko i Kurdistán jsou trochu jiný svět. Nakonec nás ale překvapil dobrosrdečností tamních obyvatel. Zažili jsme tam neskutečné věci, ať už neustálé nabízení jídla, jednou jsme také spali na lavičce před autobusovým nádražím. To by se nám v Česku asi nechtělo, tady jsme ale měli pocit, že nám nic nehrozí,“ konstatuje Myslík.
Podle něj turecký i irácký Kurdistán provází negativní a značně zkreslená pověst. Ta může pramenit ze stereotypů o islámském světě. „Špatné věci se vám ale mohou stát kdekoli na světě.“
Na stopařské dobrodružství vzpomíná Myslík v dobrém i rok po jeho absolvování. Plánuje si ho proto zopakovat, tentokrát chce s kamarádem Štěpánem vyrazit do střední Asie. „Podobné cesty tvoří přátelství, která jsou už navždy,“ uzavírá.
Je stopování mezi mladou generací populární? Kolik odvahy vyžaduje postavit se k silnici se zdviženým palcem? Proč je vůbec nejtěžší odmítat řidiče? Jak se stopuje v Gruzii? Má Kurdistán pošramocenou pověst oprávněně? A proč je improvizace pro stopaře tím nejzásadnějším? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru. Tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.
Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.
Podcast Slepá mapa pravidelně přináší rozhovory o blízkých i vzdálených koutech naší planety, exotických kulturách, lokálních pamětihodnostech a jedinečných cestovatelských zážitcích. Pusťte si Slepou mapu třeba na Podcasty.cz, Spotify nebo na Apple Podcasts.
Poslechněte si i naše další podcasty:
