Článek
Tenerife, Lanzarote nebo Fuerteventura jsou dlouholetými držáky katalogů cestovních kanceláří. To se však nedá říci o jejich maličké sestřičce. La Gomera je jedním z nejmenších hlavních Kanárských ostrovů a žije tam asi 20 tisíc obyvatel, z toho zhruba polovina právě v „ostrovní metropoli“ San Sebastián.
Čím víc se blížíme k nádraží, tím hlasitěji zní pískání, které by kdekoli jinde na světě muselo pocházet od ptáků, ne však tady…
Jazyk, který je slyšet do daleka
Sopečný ostrov je velmi členitý. Vysoké hory, hluboké rokle, příkré skalní stěny a starověké vavřínové lesy jsou pro dnešního turistu pastvou pro oči. Trochu jako jurský park bez dinosaurů. Barvitá krajina, kterou lze vizuálně přirovnat k Madeiře, Réunionu či Yosemitskému národnímu parku, však byla pro místní z hlediska každodenního života historicky značnou výzvou.
A protože na klasickou mluvenou komunikaci to v zásadních otázkách týkajících se bezpečí, pěstování plodin a chovu zvířat bylo daleko, hluboko či vysoko, vzniklo silbo. Pískající či hvízdající jazyk, který je pro školené ucho slyšet na kilometry.
„Ve složitém terénu a za nepřízně počasí je pískání slyšet zhruba na dva až dva a půl kilometru, za ideálních podmínek ještě dál,“ popisuje lektor Diego Arteaga Ramos. Silbo na La Gomeře vzniklo dlouho před příchodem španělských dobyvatelů, kteří si Kanárské ostrovy v 15. století podmanili jako ideální zastávku na dlouhé plavbě do Ameriky.
Silbo po česku
Bylo vytvořeno na základě jazyka původních obyvatel Guančů a od 16. století se začalo adaptovat na španělštinu. Gomeřané ovládající silbo ale dokáží zapískat i v češtině nebo dalších jazycích, vysvětluje Diego a jako ukázku zapíská: „Vítejte na La Gomera.“
Významu sám nerozumí, píská podle toho, co slyší. Pomáhá silná artikulace. Dokázal by zapískat třeba i v polštině, kupříkladu němčina ale podle něj není k převedení do pískání ani trochu ideální.
Dnešní silbo se od prapůvodních počátků hodně vyvinulo a neustále jde kupředu. Zatímco dříve fungovalo spíš ve zkratkách, kdy se zapískalo slovo „ovce“, když pastýř viděl přes kopec utíkat přežvýkavce ze sousedova stáda, dnes už je komplexnější a pískají se jednoduché věty a kupříkladu i jména. Zůstalo ale čistě fonetické, z logiky věci nemá psanou gramatiku.
Jazyk, který je nevšedním specifikem La Gomery, byl dříve, jako téměř všechno ostatní v minulosti, doménou mužů. Ženy historicky rozuměly, ale samy nepískaly. A pískání na ženu tady mělo zcela jiné konotace než ve zbytku Evropy. Pastýř kupříkladu zapískal na manželku, aby mu přinesla oběd nebo potřebné nářadí.
Silbo se s rozšířením migrace, technologií a turismu objevilo i na dalších Kanárských ostrovech, ještě v osmdesátých letech se ale podle tichého dodatku průvodkyně pískalo jen zde. A také v některých částech severní Afriky nebo hornatých odlehlých oblastech různě po světě, kde ale nešlo o rozvinuté a dodnes praktikované systémy, jako je tomu u silba.
Technika pískání vyžaduje přesnost a sílu, čehož je možné dosáhnout jen neustálým cvičením. Silbo využívá rty, jazyk i ruce, což je pro něj unikátní. Ve třídě, kde si lekci silba mohou zamluvit i turisté, podle jasných instrukcí zkoušíme své štěstí. Vyloudit kýžený zvuk se ale na první dobrou povede jen jediné extra šikovné účastnici. A ne, nemluvím o sobě.
Dědictví, které je chráněno
Silbu v polovině 20. století hrozil zánik, protože bylo považováno za jazyk pastýřů a farmářů, používat jej umělo jen starší obyvatelstvo a s následným rozvojem mobilních technologií do určité míry přestalo být nezbytné. Naštěstí ne zcela, protože v hornatém terénu umí signál kolísat a někde i mizet.
Místní obyvatelé se ale rozhodli své dědictví zachránit a komunita La Gomera otevřela centrum pro výuku silba. Napřed v rámci volnočasových kurzů, v roce 1999 se ale silbo stalo povinným předmětem na základních a středních školách. Dnes se jej povinně učí děti už od čtyř let. Neznamená to ale, že jej celá tato generace umí používat.
„Je to podobné jako při výuce klasických jazyků. Třeba angličtinu se jako cizí jazyk povinně učí obrovské množství dětí po celém světě, ale jaké procento z nich ji opravdu dokonale zvládne? Některé jen rozumí, některé ji umí používat základně a časem se buď zdokonalí, nebo zapomínají. Chce to neustálé cvičení a konzistenci,“ popsal Diego.
Se svou mladší kolegyní demonstruje i praktickou ukázku využití. Jeden z přítomných na papír napíše povel tak, aby jej mladá dívka neviděla, a Diego jej zapíská. Načež Gomeřanka zvedne levou ruku a následně udělá dřep. Přesně, jak bylo zadáno.
Silbo bylo v roce 2009 prohlášeno nehmotným kulturním dědictvím UNESCO a jednou z četných zajímavostí půvabného ostrova, na kterém ročně přenocuje jen kolem 96 tisíc turistů. Pro srovnání - další nejbližší Kanárský ostrov Tenerife, který je vstupní branou na La Gomeru, každý rok přivítá přes 7,5 milionu návštěvníků.
Tenerife je asi pětapůlkrát větší než 370 kilometrů čtverečních rozlehlá La Gomera, je z Prahy dostupné přímým letem a láká především „dovolenkáře“, primárně „koupáky“.
Další lákadla La Gomery
Cestovatele, kteří víc než po zázemí all inclusive resortů a pláží posetých slunečníky prahnou po nedotčené přírodě, jedinečných výhledech, turistických trasách v prastarých lesích a autenticitě, to ale často táhne dál.
Na Tenerife buď nastoupí na hodinovou plavbu v přístavu Los Cristianos, nebo nasednou do turbovrtulového letadla společnosti Binter na letišti Tenerife Sur a po půlhodině ve vzduchu vystoupí na La Gomeře.
Ostrov má subtropické klima, průměrné teploty tak zřídkakdy klesají pod 20 stupňů Celsia a v létě stoupají až k 26 stupňům. Velmi podobně je na tom teplota okolního moře. A ač se nejedná o primárně koupací destinaci, v San Sebastiánu, Valle Gran Rey (Údolí velkého krále) a dalších přímořských letoviscích se můžete pohodlně zabydlet a vykoupat na sopečných plážích. A to i v březnu a během bouře Therese, která letos přinesla nezvyklé množství srážek.
Slunce ale trvale nezastínila a dynamické změny počasí s sebou přinesly větší než malé množství duh. Zhruba tak tři denně. Což v kombinaci se šťavnatou zelení jarní krajiny silně evokovalo rajskou zahradu. Navíc bez hadů. Po rudé půdě se míhají jen pestře zbarvené ještěrky.
La Gomera je od roku 2012 biosférickou rezervací UNESCO a zhruba třetinu ostrova pokrývá národní park Garajonay. Ten lze, obdobně jako celý ostrov, prozkoumat prostřednictvím sítě turistických tras táhnoucích se od hor až k pobřeží.
Kde jinde v Evropě můžete být moderním Robinsonem, který putuje mezi stovky let starými vavříny, až tři metry vysokými kapradinami a tiše sleduje některé z více než tisíce živočišných druhů obývajících subtropický les v srdci sopečného ostrova? K tomu všemu se můžete potápět nad lávovými formacemi ve vodách kypících životem, ochutnat víno, které se urodilo přímo v národním parku, a dopřát si čas vnímat jen tady a teď.
Podle místních jsem přiletěla v období nejsilnější bouře za posledních 12 let a Therese chvílemi opravdu vystrčila růžky. Kvůli uzavření parku jsem tak neměla možnost objevit všechny krásy La Gomery, za kterými jsem přijela. Jaká smůla, jaká smůla, říkám si s myšlenkou, že to bude nutné napravit. Hluboko uvnitř ale vím, že je to tak trochu výmluva. A příště si najdu zase jinou.
