Nocleh jako zážitek: Spát se dá v bunkru, v sudu i na posedu

Zaparkovali jsme na kraji nejbližší obce, krosnu a batoh bereme na záda a zbylý kilometr budeme muset zdolat pěšky lesní cestou. Tohle není hotel, k němuž dojedete pohodlně až ke dveřím, u vstupu vás uvítá recepční a po odemčení pokoje rovnou hupsnete do peřin. Abychom se synem „přežili“, máme s sebou karimatky, spacáky, několik nádob s vodou i hromádku třísek na rozdělání ohně. V našem obydlí je sice podle popisu elektřina ze solárního panelu, ale jinak už jen sekyrka a pár drobností.

Mezi Chlumem a Provodínem, několik kilometrů severozápadně od Máchova jezera, se rozkládá pás asi dvaceti dochovaných betonových vojenských bunkrů, které Československo budovalo ve třicátých letech minulého století jako obranu před invazí cizích vojsk. Vžilo se pro ně označení řopíky (ze zkratky ŘOP – Ředitelství opevňovacích prací, které výstavbu řídilo) a my dnes v jednom chceme nocovat.

„Žádný velký vztah k vojenství jsem neměl, ale v dětství jsem jezdil s otcem do jednoho řopíku vysílat v rámci závodu radioamatérů, kteří se mezi sebou spojují po celém světě,“ svěřil se mi pětatřicetiletý Richard Matouš, jenž jich v různých koutech Česka vlastní a pronajímá celkem sedm. „Tehdy jsem v něm ještě nespal. To až poté, co jsem od armády koupil první bunkr.“

Bunkry jsou sice bytelné, ostatně přežily téměř sto let, ale v dnešní době už pro vojáky nepoužitelné, proto se jich armáda v posledních letech zbavuje. Zpočátku byly k mání za částky v řádu desítek tisíc. „Dneska už spíš stovek, protože poptávka výrazně převyšuje nabídku, což se do ceny promítá,“ upozorňuje Richard Matouš.

„Ze začátku si je kupovali vojenští nadšenci, dělali z nich třeba muzea. Já jsem byl možná první, kdo ukázal, že by se dal takový objekt využít k rekreaci. Mám kladný vztah k podzemí, starým důlním dílům nebo k jeskyním a bavil mě hlavně samotný proces rekonstrukce. Jak jsem kupoval další, nezbývalo mi na rekreaci moc času, tak jsem navrhl kamarádům, jestli si tam nechtějí udělat výlet,“ vysvětluje, jak se pronajímání bunkrů zrodilo.

S devítiletým synem, který si rád hraje na vojáky a doma má snad všechno vybavení pro pobyt v přírodě, jsme pro nocleh zvolili zatím nejnovější přírůstek v nabídce Richarda Matouše. Patří k těm skromněji zařízeným a dostal jméno Kapradí, podle dekoru listů, který zkrášluje jeho fasádu.

Kódem na zámku odemykáme těžké železné dveře a mříž, která na ně navazuje. Otvorem, jenž měří něco málo přes metr na výšku a přes půl metru na šířku, vstupujeme dovnitř, mírně pod úroveň terénu. Bíle natřené stěny a několik obrázků s vojenskou tematikou opticky narušují pocit stísněnosti. Pro zimní období jsou tu kamna, vedle nich ovládací panel na světla, k tomu pár beden na uložení věcí. Spát budeme na jediné „posteli“ – dřevěném platu nepravidelného tvaru, jež vyplňuje zadní část řopíku.

Bydlení v bunkru, jenž je obklopený lesem, se dá užít i venku. Sotva se zabydlíme, jdeme si připravit večeři k ohništi, které rovněž doplňují vojenské dřevěné bedny místo lavic a stolů. Opodál stojí dřevěná kadibudka, opět s dekorem kapradí. Za pořádek a slušné zacházení s objektem zodpovídají sami ubytovaní. Richard Matouš má ale ve všech lokalitách domluvené lidi, kteří jednou týdně přijdou bunkr zkontrolovat a poklidit.

Za horkých nocí se dá spát na rovné střeše, ale nakonec volíme interiér, kde je o příjemných deset stupňů méně než venku. Místo na spaní připomíná velikostí stan pro dva, takže nic, co by běžný turista neznal. Trocha čerstvého vzduchu, vrzání starých kmenů ve větru a dalších zvuků přírody proniká dovnitř jen úzkými střílnami překrytými plexisklem. Jinak je pod masou železobetonu ticho a klid. Jen těžko si ale představujeme, že se sem dokázala vtěsnat posádka čítající až sedm mužů.

Kdo trpí klaustrofobií nebo se nerad uskromňuje, nejspíš ho úzké a vlhké prostory vojenského bunkru nezlákají. My jej ale ráno opouštíme se zážitkem a s dotykem historie, který se jinde napodobit nedá. Za to trocha nepohodlí stojí.

„Jedna chaloupka je právě volná,“ oznamuje Daniel Křováček a vede mě podivuhodnou uličkou, kde každý dům vypadá jako obří houba. Jeden má horní patro, tedy klobouk, puntíkovaný jako muchomůrka, po jiném leze obří beruška, po sousedním zase hlemýžď. Čtenáře, které by vesnička připomínající třeba bydlení kreslených šmoulů zaujala, musíme upozornit: „Prázdniny máme rezervované rok dopředu. Před chvílí mi volala kamarádka, chtěla příští červenec, ale už ho nemáme. Je to přece jen sedm domů, což není těžké vyprodat,“ konstatuje ředitel Hotelového resortu Jesenice, jenž se nachází pár kroků od břehu Velkého rybníka a nedaleko Rakovníka.

Když dvaapadesátiletý Daniel Křováček zdejší areál, bývalé hornické rekreační středisko, se svými společníky získal, rozhodl se více zaměřit na rodiny s dětmi. K pokojům v hlavní budově a venkovním bungalovům proto nechali přistavět sedm netradičních vilek, jimž říkají jesenické houbičky. A nutno říct, že v houbařském slovníku jde o pořádné kousky.

„Jsou to dvoupodlažní domy, v každém se vyspí pět nocležníků. Celková plocha je asi pětapadesát metrů čtverečních, takže jako docela běžný byt,“ srovnává ředitel.

Oproti vnějšku to uvnitř žádná divočina není. Převládá tmavé dřevo, v přízemí se nachází manželská postel, v patře otevřený prostor pro další tři lůžka. Lidí – přesněji dětí – se sem ale vejde víc. „V červnu k nám hodně jezdí školy, které ubytováváme za zvýhodněných podmínek. Spolupracujeme i s dětskými domovy, pravidelně sem jejich děti bereme na jednu noc, kterou od nás mají zadarmo,“ prozrazuje. Podle jeho zkušenosti se do všech houbiček, pokud si s sebou přibalí karimatky, vejde přes čtyřicet dětí.

Ani dospělí hosté se pohádkových obydlí neštítí. Pronajímají si je i firmy, naposledy jedna banka, která v hotelu uspořádala teambuilding pro své zaměstnance.

Inspiraci pro houbičky našli ředitel hotelu a jeho společníci v zahraničí. Návrhy, příprava a stavba zabraly asi dva roky. Společnost Bamboo Design navrhla osmiúhelníkovou kovovou konstrukci, na kterou aplikovala stříkaný beton. „Realizovalo se to na místě. Pracovali tu i kováři, některé tvary už byly připravené, ale finalizace probíhala tady,“ upřesňuje Daniel Křováček.