Článek
Reguengo do Fetal leží ve středním Portugalsku nedaleko známějšího města Batalha. Vesnici na úpatí přírodního parku Serras de Aire e Candeeiros znají v našich končinách snad jen horolezci, přesto se v ní každoročně koná vizuálně nejzajímavější náboženský svátek v zemi.
Legenda praví, že v těžkých dobách středověku, kdy oblast trpěla hladem, se mladá pastýřka dobytka se slzami v očích modlila k Panně Marii. Ta se jí zjevila a ptala se, proč pláče. Pastýřka se jí svěřila se svým hladem a Panna Marie ji poslala domů. Řekla, ať poradí své matce, aby se podívala do spíže.
Dívka tak učinila a obě následně nevěřily svým očím, když se prázdná komora zázračně naplnila chlebem, který je nasytil. Panna Marie se pak měla zjevit ještě jednou a požádat, ať na kopci nad vesnicí, kde pastýřka plakala, nechá vystavit malou kapli. A tak se také stalo.
K uctění tohoto zázraku je ve vesnici každoročně pořádána dvojice procesí, která se konají o poslední zářijové sobotě a o týden později. Soška Panny Marie z Reguenga do Fetal je na konci září v průvodu přenesena z horní kaple, která byla postavena na místě zázraku, do spodního kostela na náměstí.
To vše se obvykle odehrává za kompletního vypnutí elektřiny, kdy je procesí tisíců poutníků osvětleno jen svíčkami vyrobených ze šnečích ulit.
V zamračeném odpoledni sledujeme stovky lidí při práci. Pečlivě očištěné ulity šneků se dříve sbíraly výhradně na polích okolo vesnice, dnes už jsou využívány i skořápky z nedaleké šnečí farmy, která delikatesou zásobuje především Francouze. Ulity ale zůstávají zde. Každý rok je jich totiž potřeba více než 12 tisíc.
Pečlivá ruční práce
Ulity jsou napřed umístěny do písku či tmelu, následně opatřeny knotem a naplněny olivovým olejem. Tato činnost plně vytíží stovky lidí. Šneci totiž zdobí zídky, zahrady i obrazce podél procesí. Do příprav je zapojena i místní škola, která to má dokonce v osnovách. Starší studenti katechismu zase vytvářejí desítky až stovky metrů velké obrazce na okolních planinách.
Na bezmála kilometr dlouhé trase, kterou se po setmění vydá procesí, je spotřebováno zhruba 6000 metrů knotů a 500 litrů olivového oleje. Všichni se nebývale činí, ale předpověď nevypadá ani trochu dobře.
„Za posledních 50 let se ještě nestalo, že by se procesí kvůli počasí neuskutečnilo. Takže všichni doufáme, že se to ještě vybere,“ popisují místní.
Přicházíme ke kapli, která byla v roce 1585 postavena na místech, kde kdysi vyrostl původní skromný svatostánek. Ten však neodolal zubu času. V 17. století byla kaple vyzdobena typickými malovanými portugalskými kachličkami azulejos. Vyobrazen je na nich i samotný zázrak. Soška kamenné Panny Marie čeká v kapli, odkud bude večer vynesena na druhý konec vesnice.
Soška zdejší Panny Marie v kapli vystavěné na místě zázraku
Hned vedle kaple se nachází hřbitov, na kterém z reproduktorů do daleka bujaře vyhrává muzika. Proč to? „V rámci oslav,“ vysvětlují místní. V Portugalsku prostě zázrak slaví i nebožtíci.
Protože déšť houstne, je čas vyrazit zatím někam do sucha. Ideálně do tradiční portugalské taverny vzdálené jen pár minut jízdy. A na stole se ve stylu gastronomických tradic oblasti objevují napřed sýry a klobásy, taková místní variace na zabijačku, a následně vepřové a krevetová polévka. Chybět nemůže ani treska, která je v Portugalsku doslova pečená, vařená. Lokálnost pokrmů je bezesporu jedním z pokladů země. Plody moře, vepřové i telecí jsou zde vždy prvotřídní.
A protože portugalská večeře se umí protáhnout, poté, co padne tma a dojedí se poslední dezerty ze žloutků a cukru, je čas vyrazit. Déšť sice chvílemi polevuje, ale po příjezdu se zase rozprší. Navlékám jednorázové pončo a oděna ve stylu odpadkového pytle se marně snažím splynout se slavnostním průvodem.
Podívaná je to zpočátku lehce smutná. Zápalky na zmoklé knoty nemají valný efekt, a tak se lidé snaží zapálit navlhlé knoty letlampami. Vzhledem k počasí je to ale Sisyfova práce. Odhodlání je však značné a alespoň někteří jsou úspěšní. Tu a tam se podaří zapálit řadu ulit, která je alespoň malou ochutnávkou toho, jak magická musí celá událost být, když se vydaří.
Procesí se soškou Panny Marie
V dálce už je slyšet pochodová kapela, která si to s mokrými nástroji a čelovkami odhodlaně rázuje ulicí, déšť nedéšť. Obklopena stovkami věřících svírajících svíce. A v dálce už se také leskne modře svítící zasklená soška Panny Marie na polštáři z květin. Ne, tuto akci nepřekazí ani ta největší nepřízeň počasí. Místní to nedopustí.
Soška je slavnostně pronesena ulicí na své týdenní stanoviště a atmosféra je i přes psí počasí nakažlivá. Dokonce i novináři odkládají mobily a kamery, aby místním za pomocí klasických svíček pomohli zažehnout alespoň několik dalších šnečích ulit. A to je koneckonců ten největší zázrak, když lidé různých národností a smýšlení naleznou společnou řeč v rámci něčeho pozitivního.
Obyvatelé Reguengo do Fetal nejsou z vývoje událostí příliš zklamaní. Vědí, že další příležitost užít si magickou atmosféru noci osvětlené jen 12 tisíci svíčkami budou mít už v sobotu 4. října. A to už se počasí určitě vydaří, jsou si jistí.
Říká se, že kdo šnečí procesí zažije jednou, nevydrží a musí se vrátit. Pro mě to tentokrát platí dvojnásob. A koneckonců, i o tom je cestování, že podmínky nejsou vždy ideální, ale paradoxně to někdy přispěje k touze se na dané místo vrátit. Tak někdy v budoucnu. A v plné parádě.
