Článek
Národní park leží při jihovýchodním pobřeží ostrova a je tím vůbec nejnavštěvovanějším na Srí Lance. Nízkými travinami i červenou prašnou cestou může připomenout africké savany, na zebry a žirafy tu ale návštěvníci nenarazí. Zato mají šanci spatřit slony, jeden ze symbolů země, ale také buvoly, krokodýly, jeleny, opice či pávy, které zná většina Čechů jen ze zámeckých zahrad či parků. Vidět tyhle vyparáděné ptáky posedávat ve větvích stromů uprostřed buše je přinejmenším lehce bizarní.
Do parku vjíždíme krátce po šesté hodině, kdy se otevírá. Nad krajinu už vystoupalo slunce, které zanedlouho ozáří první zvířecí obyvatele, abychom si je mohli prohlédnout v plné kráse.
Džíp na prašné cestě trochu nadskakuje a rachotí, zvířata jsou na to už zvyklá, a tak se většina z nich nenechá při ranním občerstvování u nízkého porostu či napajedel nijak rušit. Brzy se kolem nás prohánějí stáda axisů cejlonských, jelenů, jejichž těla pokrývají výrazné bílé puntíky jako u disneyovského Bambiho. Udržují si od vozidel bezpečný odstup, ale jinak je jim vcelku jedno, co se kolem nich děje. Krátce nato spatříme také prasečí rodinku.
Kde se lidé modlí k zubu. Kdyby byl zničen, padne celá kultura
V kaluži, prakticky na dosah, odpočívá mohutný buvol zvaný arni. Jeho anglický název water buffalo naznačuje, jaké prostředí tento velký tur preferuje - zdržuje se v bažinatých oblastech a rákosinách, nevyhýbá se ovšem ani pralesům. Zásadní je pro něj voda, ve které odpočívá. Kdyby se postavil vedle džípu, byl by možná skoro stejně velký. Štěstí, že ani tohohle býložravce nezajímáme, a tak si dál spokojeně hoví v blátivém rybníčku.
Drzý jako opice
Po zhruba hodině jízdy zastavujeme kdesi uprostřed parku na odpočívadle. Vystoupíme a jdeme se rozhlédnout po okolí. Ve větších stromech se ihned začne odehrávat opičí sněm. Makakové bandar jsou srílanským endemitem, jsou drobnější než většina jejich příbuzných a nemají ani tak rudý obličej. Drzí a vlezlí jsou ale neskutečně.
Makak bandar je srílanským endemickým druhem.
Na očích jim je vidět neplecha. Neustále skenují okolí a vyčkávají, kdy budou moci z džípů cokoliv ukradnout. Je úplně jedno co, klidně ať je to jen lahev s vodou. Jakékoli jídlo v batozích či obědových krabičkách navíc velmi dobře cítí, a tak netrvá dlouho a rozjede se loupež, která trvá maximálně čtyři sekundy.
Makak v mžiku oka vyskočí na palubu džípu, nevzruší ho ani okamžitý křik jedné z pasažérek, do pacek bere celou krabičku a šup rychle na větev stromu. Jiná opice se zase hodlá vloupat do batohu položeného na kamenné zídce a s majitelem se o něj chvilku doslova přetahuje a odmítá ho pustit. Když dostane přes prsty, zlověstně zasyčí a utíká poražena pryč. Do doby, než je lup úspěšný, je to docela srandovní podívaná…
Makakové bandar jsou ohroženým druhem. Vzhledem ke své drzosti byli na Srí Lance dlouho považováni za škůdce, a tak se stříleli či pojídali. Bohužel ani dnes, přestože jsou mezinárodně chráněni, na Srí Lance zákonné ochraně nepodléhají. Jejich přirozeného prostředí přitom kvůli odlesňování a rozšiřování plantáží ubývá. Není se pak čemu divit, že se vychytralé opice stahují do obydlených oblastí, kde vždycky najdou něco k jídlu.
Na levharta jsou potřeba bystré oči
Kousek od opičího plácku u potoku se zastavujeme. V dálce se pohybuje sloní rodinka. Těchto zvířat jsme v národním parku Yala zatím moc neviděli a tihle konkrétní chobotnatci jsou ke všemu docela daleko. O chlup lepší prostředí pro jejich pozorování nabízí národní park Minneriya, který jsme navštívili o několik dní dříve a kde byla stáda slonů prakticky na dosah.
Sloni cejlonští jsou poddruhem slona indického. A i když jsou znatelně menší než jejich afričtí příbuzní, neznamená to, že jsou zcela krotcí. Jejich upřený pohled, jakým si měří naši skupinu, je všeříkající. Obzvlášť když jsou kolem mláďata, vyplatí se udržovat si při výstupu z džípu opravdu značnou vzdálenost. Kdo by měl nutkání si je pohladit, ať tak činí ve sloním útulku, ale rozhodně ne v divoké přírodě, kde je důležitá obezřetnost. Lidé jsou tu koneckonců na návštěvě.
Zdá se to možná jako zbytečné upozornění, ale loni v prosinci takhle jeden slon v národním parku Yala rozbil kly okno džípu, když hledal jídlo. Pasažéři vozidla byli nuceni vyházet všechny potraviny, což jim zřejmě zachránilo život. Slony je zkrátka dobré nepodceňovat.
Sloni cejlonští jsou menší a krotší než jejich afričtí příbuzní, ale člověka mohou přesto ohrozit.
Na zvířata upozorní turisty řidiči nebo průvodce.
V národním parku Yala mohou šťastlivci spatřit také šelmu, která stojí na vrcholu srílanského potravního řetězce - levharta cejlonského. Vrcholový predátor je plachý, a i když v parku žije největší místní populace, na promenádování před džípy ho neužije. V tuhle chvíli přijde vhod dalekohled a bystré oči, protože tahle velká kočka dobře splývá s okolím a zahlédnout ji není vůbec nic snadného. Některým členům výpravy se to daří, já bezradně pokrčím rameny, protože kromě stromů a travin nevidím absolutně nic.
Je na čase se pomalu vrátit. A zrovna v pravý čas, protože se na cestě zpět rozprší tak, že musíme zatáhnout plachty na džípu. Lidé, kteří do národního parku míří až teď, toho asi moc neuvidí, pomyslím si.
Druhý největší národní park na Srí Lance toho možná nenabídne tolik jako safari v Africe, kde se to zvířaty jen hemží, ostrov to ale kompenzuje i množstvím dalších zajímavostí a atraktivit. V zemi, kam od loňska směřují přímé lety CK Čedok, se mohou návštěvníci vypravit na několik památek UNESCO, ať už na Lví skálu, či do posvátného chrámu Buddhova zubu v Kandy. Obojí skvěle doplňuje divočejší tvář Srí Lanky a jejího pestrého turistického koktejlu.
Slavnou Lví skálu zdobí malby vnadných žen. Při cestě na vrchol se leckomu zamotá hlava
KVÍZ: Co víte o jedné z nejlevnějších exotik, kterou milují batůžkáři?
Může se vám hodit na Firmy.cz: Pobočky firmy Čedok