Limetkoví mravenci, lascivní květy i nemoc jménem Havana

Hned při východu z letiště jsou patrné základní esence Kuby – rum, jenž na ostrově nikdy není daleko, a rytmická salsa hrající z přistavených autobusů. Jeden z nich už čeká a míří na Cayo Santa María. Jízda trvá asi hodinu a půl, ale utíká rychle. Zdejší krajina je až neuvěřitelně barvitá.

Kubánské královské palmy se tyčí do daleka, zahanbit se ale nenechají ani banánovníky, rozložité kapoky či žlutě rozkvetlé tabebuje. Tu a tam se v divoké přírodě objeví jednoduchý domek s plechovou střechou. Žádná vykácená uměle „zkulturněná“ krajina plná plantáží. Nad divokými porosty krouží desítky dravců. Najdete tu dva druhy supů, ale také orly, jestřáby, sokoly či sovy.

Vjíždíme na 48 kilometrů dlouhý most spojující ostrůvek Svatá Marie s pevninou. Tady už na svou mrštnou kořist na kůlech číhají kormoráni, racci a fregaty. S trochou štěstí tu můžete spatřit i plameňáky, kteří na Kubě mají jednu z největších hnízdících kolonií na západní hemisféře. Vodní ptactvo tu nemá lidskou konkurenci, rybaření je na zdejších ostrovech zakázáno.

Jardines del Rey, v překladu Královy zahrady, jsou souostrovím v severní centrální části Kuby, které bylo španělskými dobyvateli roku 1513 pojmenováno po králi Ferdinandu II. Aragonském. Ostrovy, které dříve bývaly útočištěm pirátů, vznikly z korálových útesů.

Svatá Marie je díky panenským plážím a luxusním resortům tím vůbec nejnavštěvovanějším. A po příjezdu do hotelu je záhy jasné proč. Dostávám do ruky osvěžující ručník a ovocný džus, jež přijdou po 11hodinovém letu vhod, a prohlížím si bazén jako vystřižený z upoutávky na výhru v loterii. Zastávám názor, že v bazénu se můžu koupat v podstatě všude, ale na ódu na modrou, zelenou a bílou je vskutku radost pohledět. Vyzvednu si kartu a mířím rovnou do pokoje převléct se do plavek.

Hotelů se na Svaté Marii nachází hned několik. Ti, kteří hledají to nejlepší, vyberou Royalton Cayo Santa Maria či Meliá Buenavista. Komu jde o slušný poměr cena/výkon, bude pravděpodobně volit mezi Grand Memories Cayo Santa Maria či Paradisus Los Cayos, které vyjdou výrazně levněji.

Bílou písečnou pláž, rumy, které tečou proudem, a neomezený bufet čerstvou papájou počínaje a překvapivě chutnými těstovinami konče najdete v obou cenových kategoriích. Třída hotelu je rozpoznatelná podle důrazu na detail a množství personálu. Projdete-li cestou do pokoje kolem alespoň deseti zahradníků, z nichž každý se na vás zářivě usměje a zeptá se, jaký máte den, téměř jistě jste na správném místě.

Zdejší pláž dělá čest svému jménu. Jemný světlý písek příjemně hřeje do chodidel přivyklých na český sychravý podzim a karibská modř moře soupeří o pozornost turistů s ocelovou oblohou s bělostnými beránky. Teplota vody je na začátku listopadu více než příjemných 27 stupňů Celsia.

Tato scenérie je spolu s vždy nedalekou nabídku pokrmů a nápojů svatým grálem milovníků Karibiku. Snad ještě s barevným a zároveň barvitým podmořským životem. Byla by ale obrovská škoda nepoznat i další tváře ostrova.

Kouzlo Kuby totiž tkví i v její rozmanitosti. Takže po větší než malé míře slunění to chce vyrazit i do Havany. Metropole, která učarovala Hemingwayovi, a zdaleka nejen jemu. Stejný efekt měla i na průvodkyni Kateřinu.

„Přijela jsem do Havany před 27 lety studovat a zdejší atmosféra mě pohltila natolik, že jsem tak dlouho odsouvala odjezd, až jsem tu zůstala,“ usmívá se Češka. S kubánským manželem a dnes už 21letým synem Českou republiku pravidelně navštěvují. Jedna z mých prvních otázek směřuje na bezpečnost Havany a Kuby celkově. Měl by se turista, jenž nechce zůstávat jen v resortu, obávat vyrazit na soukromou procházku hlavním městem?

„Je to tady bezpečné. Na poměry Karibiku a Latinské Ameriky až neuvěřitelně, přirovnala bych to pocitově k situaci v Praze. Samozřejmě není na škodu být na pozoru před kapsáři, ale to je všude ve světě.“

Jedním z nejstylovějších zážitků v Havaně je projížďka nablýskanými americkými veterány. Stačí si vybrat z pestré palety modelů a laků, mezi nimiž hrají prim tóny růžové. A protože barbie styl mi nikdy nebyl vlastní, nasedám raději na sedadlo spolujezdce do sytě šarlatového chevroletu.

Nekoukejte při výběru toho správného vozu jen na barvu auta, ale i na řidiče. Ten totiž do značné míry dělá z jízdy zážitek. Vesele vyhlížející Kubánec pokročilého středního věku naposled přeleští zářivou kapotu, iniciativně mě zvěční v některém z dobře nacvičených lichotivých úhlů a zkušeně se chopí koženého volantu.

Ještě naladí tu správnou stanici, představí se jako Jose a můžeme vyrazit. „Yo soy un hombre sincero, de donde crece la palma,“ zazní nejen z palubní desky, ale i úst rozesmátého šoféra úvodní verše Guantanamery, jedné z nejznámějších kubánských písní vůbec.

Nepochybně nejde o náhodu, ale je to přesně ten typ klišé, který na dovolené chcete zažít. Projížďka stylovým bourákem ulicemi Havany s větrem ve vlasech a vemlouvavým hudebním doprovodem z vedlejšího sedadla. Jose ze zpěvu přechází do konverzace a stíhá i ukazovat místní pamětihodnosti. Nemůže chybět budova Parlamentu, ikonický Hotel Nacional de Cuba či náměstí Revoluce.

Jízda příjemně plyne a není snad možné si ji neužívat. Při jedné ostřejší zákrutě foukne protivítr a musím si přidržet klobouk, to bylo o fous. V půlce projížďky nechybí zastávka na koktejl v okrajové části Havany v sousedství bujné džungle. Mezi speciality menšího baru patří Mojito a lahodná Piña Colada.

Při návratu do centra jedeme i méně reprezentativními částmi Havany, oprýskaná omítka a pobořené stěny ale mají spíš více atmosféry než méně. Míjíme i rozlehlou přízemní budovu zaplavenou místními.

„Tam se rozdávají potravinové balíčky,“ vysvětluje Kateřina: „Není to tak, že by v obchodech nebylo jídlo, ale ne každý si jej může dovolit v dostatečném množství koupit. Od začátku covidu se proto přišlo se systémem kuponů na rodinu. Potraviny se přidělují v jednotlivých čtvrtích. V té lepší si můžete přijít kdykoli během dne. V chudších oblastech se tu všichni sejdou v ten samý den a čas.“

V tu chvíli už si to pobřežní promenádou svištíme zpět k hotelu. „Malecón je dnes neobvykle rozbouřený, většinou je moře klidné jako zrcadlo a posedávají tu dvojice. Když chce kluk pozvat holku na rande a nemá na restauraci, koupí lahev rumu a jdou si spolu sednout právě sem,“ přibližuje průvodkyně randění na Kubě, zatímco se na silnici před námi přelévají vlny.

Pomalu projedeme mělkou lagunou, veterány vyloží svůj náklad u hotelu a s veselým troubením klaksonů se loučí.

Dnes budu usínat naproti pevnosti el Morro, která stráží vjezd do havanského přístavu. Podvečerní světlo je příliš lákavé, přeběhnu chodník a pozoruji jasně ozářené kamenné stěny na pozadí temných mraků. Když s obzvláště velkou vlnou voda vystřelí k obloze a objeví se duha, jako ve snách zmáčknu spoušť. Z estetického opojení mě probere až vlna, která se mi přeleje přes lodičky. Hm, zase jsem se kochala.

Začíná se stmívat, takže je načase vylít mořskou vodu z bot a vyrazit na další program, vyhlášený taneční kabaret Tropicana. Stihnu ještě vyběhnout na vyhlídkovou terasu hotelu Royalton Habana, který má nádherný výhled jak na promenádu, tak na surovější část zástavby, jež je rájem pro fotografy.

Následná show v tropické zahradě na okraji Havany je přesně tak strhující, jak se říká. Bez salsy by to prostě nebyla Kuba, a ač ji uvidíte v každém hotelu a zazní ve většině restaurací, v Tropicaně je o čiré živelnosti a radosti z pohybu. Přestat tančit a jít spát je skoro neproveditelné, ale zítřek bude dlouhý.

Na programu je procházka Havanou a muzeí tradičních artiklů. Posnídám fajitas a vydávám se vstříc dalším zajímavostem Kuby. V muzeu rumu překvapí precizní model železnice s funkčními vláčky propracovanými do těch nejmenších detailů.

Vlaky na ostrově nejsou jen stylovou dekorací. Kuba byla první zemí v Latinské Americe a jednou z prvních na světě, kde se objevila železnice. Trať zde fungovala již v roce 1837, její stavbu podnítili cukroví baroni, což souvisí se zpracováním třtiny i výrobou rumu. Muzeum je jinak čistě turistickou záležitostí s ochutnávkou a obchodem na závěr, zaměnitelné s kterýmkoli jiným na světě.

Opravdovou specialitou je továrna na výrobu doutníků. Už samotná blankytně modrá budova ve staré části Havany má neoddiskutovatelné architektonické kouzlo. Otevřená kovová konstrukce výtahu a ošoupané schody, jimiž stoupáme do vyšších pater spolu s dělníky ve službě, skýtají nesrovnatelně autentičtější zážitek. Focení a nahrávání je zde bohužel přísně zakázáno.

Místní pracovnice Veronika je precizní, ale nekompromisní: „Vůbec žádné záznamy, ani čistě audio. Tajemství výroby doutníků si přísně střežíme.“ Smutně schovávám foťák i telefon a poslouchám, že každý doutník v sobě má pět druhů listů, které se starají o chuť, vůni, správné hoření, tvar a celistvost. Nezáleží přitom jen na druhu tabákové rostliny a lokalitě, kde vyrostla, ale i na výšce, dalo by se říct „patře“, ze kterého list pochází.

Ty si zde můžete osahat i k nim přivonět, zhlédnout proces jejich rovnání a půlení i nahlédnout dělnicím pod ruce během balení, které opravdu neprobíhá na stehnech, ale na pracovních stolech před nimi. Přesto se jedná o jedinečný zážitek.

Výcvik baliče doutníků trvá dlouhých devět měsíců, jedním z benefitů je kouřit v pracovní době, konkrétně přímo během procesu tvorby ty nejlepší doutníky zvučných značek jako Romeo and Juliet, Partagas, Cohiba, Montecristo a H. Upman, všechny vznikají zde. Pracovníci mají k platu pět kusů denně zdarma.

Ve zdejší podnikové prodejně, z níž se valí oblaka dýmu, seženete kromě doutníků i rumy či kávu. S metropolí se loučím procházkou pěti hlavními náměstími s barokními i neoklasicistními skvosty a nedivím se, že jsou stará Havana a její obranný systém na seznamu světového dědictví UNESCO.

„Mrzí mě, že jsme nestihli Fusterlandii, místní malíř a sochař si na okraji Havany stvořil svůj vlastní podivný svět z barevných dlaždiček, je to takový kubánský Gaudí. Tak příště…,“ loučí se Kateřina s potutelným úsměvem a dodává, že Havana je jako nemoc, a jakmile vás dostane, začnete se přinejmenším vracet, jejímu kouzlu totiž málokdo odolá.

Autobus tentokrát míří do Trinidadu, jednoho z nejstarších kubánských měst, jež patří díky vyhlášené koloniální architektuře též pod UNESCO. Tamější uličky s domky všech barev duhy rozhodně stojí za návštěvu, je však třeba počítat zhruba se čtyřhodinovou cestou jedním směrem, proto je lepší v Trinidadu přespat.

A zatímco ve dvoumilionové Havaně jste jako turista poměrně anonymní, v menším městě se na vás chvíli po výstupu z autobusu sesypou prodejci nejrůznějších korálků, doutníků či děti loudící karamely. Je to asi to nejlepší místo pro nákup suvenýrů, vyřezávaných hraček a ozdob nebo ručně dělané metráže a oděvů.

Zdejší architektura připomíná nikaragujskou Granadu či León. Nenechte si ujít vyhlídku z kostela sv. Františka z Assisi. Vystoupejte po úzkých kamenných schodech až do zvonice, z níž se vám otevře 360stupňový výhled na koloniální domy se střechami pokrytými patinou, zelené hory na jedné straně a vzdálené moře na druhé. Výhled do širého okolí přes oprýskanou omítku má neuvěřitelné kouzlo.

Nad pořízenými záběry se rozplýváme v jednom z nedalekých střešních barů. V podstatě každý druhý dům ve městě slouží jako skromné ubytování pro turisty, obchůdek či restaurační zařízení. Najdete tu ale i klasické hotely vyšší úrovně. A kdo by toužil po obzvláště autentickém suvenýru, může se poptat místních, kde bydlí zdejší medař.

Vydat se po soumraku na nákup medu bůhvíkam totálně setmělými ulicemi bez veřejného osvětlení se v Karibiku nejeví jako ten nejlepší nápad, ale po několika radách od ochotných místních v malé skupince po nerovných ulicích dlážděných kameny skutečně doklopýtáme až k zamřížovanému oknu. Ze tmy se vymrští ruka podávající hustou tekutinu, stočenou jak jinak, než do sedmiček od rumu. Jedna vyjde v přepočtu zhruba na 23 korun.

Placení na Kubě je vůbec zajímavý zážitek i za denního světla. Měnit peníze na kubánská pesa je v podstatě zbytečné, protože místní stejně preferují platbu v dolarech či eurech, které považují za ekvivalentní. Zdejší kurz je navíc lehce nejasný. Může se vám tak stát, že zaplatíte v eurech a vrátí vám směs eur a dolarů. V případě využití místní měny se situace dále komplikuje a můžete obdržet směs mincí a bankovek ve třech různých měnách najednou. Prostě jiný kraj, jiný mrav. O cenách lze smlouvat u pouličních prodejců suvenýrů, v kamenných obchodech jsou jasně dané.

Milovníci kuriozit si v Trinidadu mohou v nočních hodinách dopřát obzvláště autentický zážitek, jímž je návštěva jeskynní diskotéky. Není to ovšem nic pro slabé povahy a klaustrofobiky, nachází se totiž tak hluboko pod povrchem, že u vchodu není slyšet ani střípek ze směsi latinskoamerických rytmů a techna dunících uvnitř.

Trinidad je oblíbenou turistickou základnou hlavně díky bezprostřední blízkosti té nejkrásnější kubánské přírody. Po pár kilometrech za městem se z autobusu přesedá na otevřenou korbu bytelného náklaďáku mířícího do přírodní rezervace. Už jízda cestou necestou na okraji pralesa je zážitkem, co teprve procházka národním parkem Guanayara, který připomíná kostarické přírodní rezervace.

Asi tříhodinový trek můžete absolvovat s velmi slušně česky mluvícím průvodcem, který každou chvíli zaběhne do džungle, aby se vrátil s kusem kůry vonící jako marcipán, mravencem chutnajícím po limetkách: „Ne, děkuji, Roberto, už jsem snídala,“ nebo tropickou květinou, jež galantně vetkne za ucho pochodujícím ženám.

Na své si ale přijdou i muži. „Říkáme jí Klitoria,“ ukazuje průvodce na bílý květ s fialkovým středem a pokračuje výčtem deseti druhů místních vskutku lahodných banánů, zatímco se blížíme k nádhernému vodopádu Salto el Rocio. Bohatý proud se působivě valí z výšky dvaceti metrů a celá další část treku sleduje jeho tok a menší kaskády. Během klesání míjíme i několik jezírek, z nichž v jednom se dá koupat.

Vyjma naší okolojdoucí skupiny tu zrovna prožívá dostaveníčko jeden místní pár. Lahev rumu a koupání v jezeře napájeném vodopádem vypadá jako fajn program na nedělní dopoledne.

Celý trek nepatří k náročným a výhledy, jež skýtá, jsou pozoruhodné. Chce to ale pevnou obuv kvůli blátivým úsekům a občasnému přecházení klád sloužících jako skromný most přes řeku. Slušně se houpající provazový žebřík němě hlásí konec procházky a v blízké restauraci už čeká kuře s rýží, jeden z nejtypičtějších kubánských pokrmů. K pití se servíruje koktejl z karabboly, která právě dozrává na stromech u podniku.

Během cesty zpátky nechybí zastávka u místního stánku s ovocem, kde je možné zakoupit si šťavnaté kubánské pomeranče. Když během jízdy na korbě ucucávám mladý kokos, dívám se do korun stromů a cítím na tváři osvěžující všudypřítomný vítr, dumám nad tím, co mě na Kubě zaujalo nejvíc. A je to těžká písemka.

Mého zamyšleného výrazu si všimnou další účastníci výletu. Vyklubou se z nich čeští manželé okolo padesátky, kteří na Kubě zdaleka nejsou poprvé.

„Člověka to dostane, že? V exotice už jsme byli skoro všude, ale sem se moc rádi vracíme. Země má samozřejmě svoje problémy, ale taky neuvěřitelné kouzlo. Dřív jsme sem létali s několika přestupy, letos poprvé s Fischerem přímo. Musíme si to tu ještě užít, než to tu zaplaví Evropani a stane se z toho časem další karibská flákárna, která se tak moc neliší od těch ostatních,“ obává se Jirka z Rakovníka.

A v lecčem má pravdu. Ať už totiž přijíždíte s jakýmkoli názorem na specifičnost Kuby, odjíždět budete s vědomím, že se vám, stejně jako tolika dalším, dostala pod kůži. A to tak, že pořádně hluboko.