Článek
Přiznám se hned zkraje, že nejsem úplně plážový ani bazénový povaleč, a tak se mě souboje o lehátka na dovolené nedotýkají. Jako správný Čech mám však na tuto problematiku názor. Pramení zejména z přesvědčení, že moje vlastní finanční investice do zahraničního výletu mi neposkytuje právo chovat se nadřazeně a myslet si, že si můžu dovolit, co chci, protože jsem přeci zaplatil.
Bohužel je podobné smýšlení některým turistům absolutně cizí. Mají za to, že když do dovolené investovali nemalé peníze, omlouvá to jejich hrubé chování. Hned ráno se tedy přiřítí k bazénu či na pláž, hodí ručník na lehátko a sbalí ho zase až při západu slunce. Místa se nevzdávají ani ve chvíli, kdy se z něj na delší dobu vzdálí. Ostatní zájemci mají tedy smůlu a často jim nezbývá než si lehnout na ručník nebo deku do písku.
Za něco takového přitom nedávno jistý německý turista vysoudil na cestovní kanceláři odškodnění. Během rodinné dovolené na řeckém ostrově Kos totiž málokdy našel u bazénu volné lehátko, přestože vstával velmi brzy. Všechna už stejně byla „zarezervovaná“ ručníky, někdy přitom hosté dané místo ani nevyužili.
Rezervaci ručníkem na některých plážích začaly loni pokutovat třeba úřady na Mallorce. Na sociálních sítích se totiž v minulosti objevila videa turistů, kteří ráno sprintují k lehátkům, aby je obsadili. Dovolená se tak rázem mění ve stresující zážitek, který ve výsledku nemůže být příjemný ani těmto „chronickým ručníkářům“. Konec civilizace málem buší na dveře, jakmile lidem dáte bazén, několik lehátek a do ruky osušky.
Stačilo by přitom naprosté lidské minimum: ohleduplnost. Tedy myslet na to, že i ostatní hosté si dovolenou zaplatili a měli by mít možnost najít během dne lehátko, aniž by si přivodili skoro infarkt. Při vzdálení se z místa na delší dobu by také bylo fajn sbalit osušku a lehátko zbytečně neblokovat. Možná by pak společné soužití u hotelového bazénu či na pláži bylo o chlup příjemnější.
Obecně zastávám názor, že by se turista měl v zahraničí chovat tak, aby nepřekážel dalším turistům (a samozřejmě ani místním). Všichni si totiž zaplatili za to, aby v dané destinaci mohli být a užít si ji na maximum. Jestli je ale člověk schopný proměnit i obyčejné lehátko v symbol osobního nároku, možná jeho problém nezačíná u bazénu, ale spíš už někde doma.
