Český lékárník nechal srdce v Africe. Zasvětili ho do vúdú, zkusil i halucinogenní kořen

Český lékárník se s Afrikou seznámil prostřednictvím Maroka. Teprve při návštěvě Madagaskaru se však začalo rodit pouto, které trvá dodnes. „Severní Afrika je úplně jiná než ta subsaharská a je pravda, že i Madagaskar je svým způsobem specifický. Dost věcí na něm ale funguje stejně jako na kontinentu. My jsme tam tehdy potkali Čecha Vláďu, který nás s manželkou pro Afriku nadchnul. V roce 2011 jsme se s ním vypravili na cestu, během které jsme projeli Ghanu, Burkinu Faso, Benin a Togo,“ vzpomíná Grodza v podcastu.

Ze začátku se manželům líbil zejména exotický nádech, později jim ale k srdci začala čím dál víc přirůstat africká syrovost, lidé i jejich fungování.

„Afrika s nějakou mou částí velmi rezonuje. Člověk se ale musí vypravit mimo komerční země, jako jsou Keňa či Tanzanie. Když zavítáte do míst, kde je turismus téměř na nule, je to hodně jiný zážitek,“ konstatuje Čech, pro kterého se staly zásadními právě méně navštěvované státy, mimo jiné Kongo nebo Čad, podíval se ale i do Nigeru či Jižního Súdánu.

Už první expedice v roce 2011 byla zásadní. Při návštěvě Beninu měl Grodza možnost zavítat na rituál vúdú, což je původně západoafrické náboženství, které má však pramálo společného s tím, jak ho vykresluje popkultura. „Vúdú je o kontaktu s předky,“ vysvětluje český lékárník.

„My jsme přijeli do Ouidahu, kterému se přezdívá hlavní město vúdú. Vešli jsme do místního informačního centra, dali se do řeči s průvodcem a skončilo to tak, že nás celým městem provedl a další den nás vzal i na rituál. Tam nám nabídli, abychom se ho aktivně zúčastnili. Takže jsme se vysvlékli do půl těla, kněžka rozmlouvala s božstvem a malovala na nás takové symboly, a to bylo v podstatě všechno,“ vzpomíná.

Během tohoto obřadu se Grodza dozvěděl, že část jeho duše zůstane už navždy spjatá s Afrikou. „Od té doby je mou srdeční záležitostí,“ potvrzuje Čech.

Tímto způsobem odstartovala pro Grodzu nová životní kapitola. Do Afriky se pravidelně vrací, dříve jezdil na až pětitýdenní expedice, dnes už spíše na 14 dní, a to jednou až dvakrát do roka. „Jednak se to odvíjí od finančních možností, jednak od dovolené. Ale kdyby to bylo čistě na mě, strávím v Africe klidně tři měsíce v kuse,“ směje se.

S manželkou prý uvažují, že by se v důchodu na kontinent přestěhovali. „Zatím si vybíráme, která země bude pro Evropany nejschůdnější.“

Jelikož Grodza navštěvuje země, které nejsou častým cílem turistů, mnohdy poutá pozornost. „Hlavně u dětí je to znát, ty si na vás chtějí sahat. V Kongu mě pak překvapilo, že tamní lidé nerozlišují mezi námi a třeba Číňany, všichni jsme pro ně běloši, takže na nás pokřikovali čínský pozdrav,“ konstatuje.

Grodzovy netradiční zážitky čítají kromě iniciačního vúdú rituálu také požití kořene iboga. Ten má, podobně jako jihoamerická ayahuasca, halucinogenní účinky a domorodci ho využívají pro kontakt s bohy a předky. „Měl jsem jen trochu a jediným efektem byla absolutní fixace na oheň. Prostě jsem do něj permanentně koukal a cítil se zvláštně. Bál jsem se ale vzít víc, měl jsem strach, že budu úplně mimo,“ vzpomíná na nevšední zážitek z Gabonu.

K této situaci se Grodza rovněž nachomýtl víceméně náhodou. Vzhledem k tomu, že ho ale při výpravách doprovází místní průvodci, je vždy větší pravděpodobnost, že zažije něco autentického.

„Lze samozřejmě cestovat i bez doprovodu, ale limituje vás to v tom smyslu, kam se můžete dostat. Někde je problém se prokousat šílenou byrokracií, třeba v Kongu,“ zmiňuje Čech s tím, že o bezpečnost se nestrachuje i z důvodu dostatečné přípravy. „Člověk si problémy nepřipouští, ale samozřejmě existují.“

Například během cesty do Nigeru vletělo Grodzovi do oka semeno rostliny s háčky. „Zamotalo se mi kolem duhovky, a to už jsem se loučil s okem, protože k doktorovi to byly tři dny. Nakonec mě zachránila jedna místní paní, která vzala asi pěti- nebo šesticentimetrový trn, namotala mi na něj víčko a semeno vyfoukla,“ vzpomíná lékárník s tím, že zdravotnictví bývá v afrických zemích tristní a v tamní nemocnici by skončil jen nerad.

Negativní zážitky ho přesto od dalších expedic neodrazují. „Lidem bych doporučil několik věcí: mějte u sebe místního člověka, kterému můžete věřit, dbejte na bezpečnostní pravidla a pijte pouze balenou vodu. To je možná nejdůležitější,“ dodává.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Co lze zažít v méně turistických afrických zemích? Co se vyplatí během cesty nepodcenit? Jak se to má s bezpečností a zdravotními riziky? Spojí se člověk během domorodých rituálů se svou spirituální stránkou? Mají Afričané předsudky vůči bělochům? A je nutné při návštěvách Afriky počítat s nutným uplácením policistů a úředníků? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.