Český jachtař závodí sólo přes Atlantik. Jediná chyba může na oceánu skončit katastrofou

Vášeň pro jachting si Koláček vybudoval díky otci, který byl amatérský jachtař. Syna však nijak nenutil jít v jeho šlépějích. „Rodiče nás s bratrem nikdy do žádných sportů nenutili a nechali nás, abychom si sami vybrali. I tak jsme ale s jachtingem začali oproti našim spoluzávodníkům v o něco pozdějším věku, mně bylo asi třináct nebo čtrnáct,“ vzpomíná Čech v podcastu. Dodává, že na jachtingu se mu líbila zejména technická stránka věci.

„Vždycky jsem mohl na lodi něco vymýšlet a zároveň na ní fyzicky něco dělat. Je to hodně komplexní sport,“ konstatuje Koláček s tím, že offshore jachtaři, tedy závodníci na dálkových plavbách mimo pobřeží, nejsou jen zdatní mořeplavci, ale musejí rozumět také meteorologii a navigaci. S řadou věcí jim dnes už sice pomáhá vyspělá technika, lidský faktor je ovšem klíčový. „My určujeme, jestli z lodi vytáhneme maximální potenciál. Technika nám to sice hodně usnadní, ale nespasí nás.“

Na první setkání s mořem v Chorvatsku vzpomíná Koláček dodnes velmi silně. „Pamatuji si první noci, kdy svítil měsíc. Závody ale nejsou taková romantika, jako když jedete na dovolenou s rodinou a užijete si v klidu zátoky a západy slunce,“ tvrdí a dodává, že asi nikdo z profesionálních jachtařů nevnímá plachtění jako záminku ke kochání se přírodou. „Jsme tam, abychom podali výkon, ale je pro nás samozřejmě důležité si to užít.“

Po škole odešel Koláček do Irska, kde se chtěl naučit anglicky, zároveň se mu však naskytla příležitost být kapitánem zhruba 20metrové plachetnice. „Byla polozávodní, napůl obytná a nádherná. Tenkrát ještě neměly lodě tak sofistikovaného autopilota a mně došlo, že jsem schopen tohle plavidlo ovládat téměř sám,“ vysvětluje důvod, proč se později přiklonil k sólo jachtingu. „Právě během pobytu v Irsku jsem se poprvé dozvěděl, že existují sólové závody, a tak jsem začal dělat další kroky, abych se na ně dostal.“

Jen jezdit ale Koláčkovi nestačilo, a tak se po Irsku vydal na Nový Zéland, aby se plavidla naučil rovněž konstruovat. Vyrazil přitom naslepo, když mu šéf elitních loděnic nereagoval na maily.

„Neměl jsem tehdy závazky, bylo mi 25 let. Nejhorší, co se mi mohlo stát, bylo, že mě vyhodí. Alespoň bych se podíval na Nový Zéland. Měl jsem ale štěstí, a tak když jsem na brány loděnice zaklepal, přijali mě a mohl jsem tam pracovat,“ konstatuje Koláček, který si díky této zkušenosti zkonstruoval po návratu do Česka vlastní loď a vyrazil s ní na transatlantický závod Mini Transat.

„Ještě rok předtím jsem vyrazil na kvalifikační závod z Francie na Azorské ostrovy, kde sice doplujete jen do poloviny Atlantiku, ale pak jedete zas zpátky,“ vzpomíná s tím, že šlo o jeho premiéru s plachtěním přes širý oceán.

První kompletní přeplutí Atlantiku, což je cesta dlouhá kolem 6000 kilometrů, vzbuzovalo v Koláčkovi patřičný respekt. „Ze začátku nemáte čas moc vnímat. Ke konci jsem si zas říkal, že už je to dlouhé, protože zatímco letadlem přeletíte oceán za několik hodin, na lodi strávíte čtrnáct dní.“

Během dvou týdnů jachtaři naspí velmi málo, mohou si dopřávat v závislosti na okolnostech jen krátké šlofíky, v závěru závodu se proto mnohdy dostavuje silná spánková deprivace.

„Po startu je to velice intenzivní a spíte opravdu minimálně, protože je v okolí kanálu La Manche hustá doprava. Jakmile se dostaneme na oceán, provoz zřídne a my si můžeme dovolit jít spát na 20, možná i 30 minut, záleží na počasí. Máme samozřejmě spoustu alarmů, které nás upozorňují na to, zda se nepřibližujeme k pobřeží, jestli se k nám v kolizním kurzu nepřibližuje jiná loď a tak dále,“ popisuje.

Nedostatek spánku je podle Koláčka v mnohém ošemetný, protože člověk je pak náchylný k chybám. A ty oceán neodpouští. Jediný přehmat může spustit domino, které vyústí v katastrofu. „Sám jsem se mockrát dostal do krajní situace, hlavně ze začátku, když jsem se vše učil. Lovil jsem například plachtu z vody, někde jsem něco zničil, roztrhnul lano…“

Právě technické problémy jsou na oceánu nejzrádnější. Bouřím a extrémnímu počasí se lze díky spolehlivým předpovědím vyhnout. „Nikdo se samozřejmě nechce dostat do extrému, protože tím pak riskujeme, že na lodi něco poničíme. Zvládneme sice projet i hodně silným větrem, ale pokud skrz takovou oblast nevede nejrychlejší cesta do cíle, tak se jí vyhýbáme,“ konstatuje Koláček.

Pokora k přírodě a k oceánu je podle něj naprosto nezbytná. „Je to živel, který má obrovskou sílu. Musíte být pokaždé obezřetní a mít respekt,“ dodává Koláček, který v roce 2012 jako první cizinec získal titul mistra Francie v sólovém jachtingu a před čtyřmi lety se stal v téže disciplíně mistrem Evropy.

V listopadu ho čeká kariérní vrchol v podobě závodu Route de Rhum, který začíná ve Francii a končí v Karibiku. Vyjede na něj s vlastní lodí Ocean Call a na start se postaví jako jediný Čech. „Snil jsem o tom už přes deset let, navzdory získaným titulům je to pro mě určitá meta,“ dodává s tím, že nezávodní plachtění a poznávání světa si schovává na důchod.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Jak se Čech dostane mezi evropskou jachtařskou elitu? Která vlastnost je pro oceánského jachtaře nejzásadnější? Jak vypadá běžný den během plavby napříč Atlantikem? Bojují závodní mořeplavci se spánkovou deprivací? Je při transatlantických závodech čas na kochání? A jak na člověka působí uprostřed nekonečného oceánu samota? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru. Tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.