Hlavní obsah

Zahrada u lesa

Novinky, Radka Borovičková, časopis Chatař a chalupář

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Lesní zahrada manželů Řeháčkových – to jsou skalky, rokliny, cestičky a zase skalky, náspy a stovky odolných skalniček z celého světa. Je působivá nenuceností, s níž se tu snoubí vzácnosti s horskou květenou.

Článek

Malebnou roubenku s májově vykvetlou zahradou rámuje lesácký plůtek z kulatiny a stříhaných smrčků. Pod ochranou Rampušáka a s přispěním pilných rukou manželů Řeháčkových se tu během let podařilo kouzlo vytvářené krásou protikladů. Trávník s trsy sedmikrásek a kopretin a za nimi barevné výkřiky oranžových pěnišníků a azalek. Pod nimi rostou brusinky a lesní jahody. Ve svahu vřesoviště, pod zahradou bažina, kolem dokola exotické dřeviny a skalničky z celého světa. Přes svoji pestrost zahrada působí příjemně starosvětsky.

Například od vstupní branky k dřevěné verandě na terásce pod roubenkou vede malebná „cestička k domovu“, lemovaná rozkvetlými lýkovci, fuchsiemi a srdcovkami se stafáží miniaturních smrčků a tavolníků. Zahradu stráží několik vzrostlých stromů, mezi nimi mohutný modřín a překrásná jedle. Tu si majitelé jako roční semenáček před třiceti lety přivezli z Tater.

Nejvíc nás okouzlil skalnatý dolík pod roubenkou. Stráň se tu prý přirozeně svažovala dolů, a tak majitelům stačilo svah prohloubit a vybudovat na něm travertinový skalní výchoz. A ten, jak jinak – osadili skalničkami, které doplnili poléhavými jehličnany, jedlovci a jalovci, upravenými do polokulovitých tvarů. Upoutalo nás také lesní jezírko stíněné okrasným javorem, tsugami, korejskou jedlí a kryptomerií a obklíčené právě kvetoucími himálajskými a japonskými prvosenkami.

Z modeláře skalničkář

Svažitý pozemek u lesa s roubenkou bez základů koupili manželé Řeháčkovi v roce 1975. Přestavovali ji šest let a vše, co je ze dřeva, majitel dělal sám. „Můj první koníček byla letecká modelařina, a tak jsem neměl ke dřevu daleko,“ vzpomíná Karel Řeháček. „Už po dvou letech jsme se pustili do budování zahrady a začali sázet první skalničky. Dnes už nám předchozí majitelku připomínají jen porosty bledulí v trávě.“

První skalku vybudovali Řeháčkovi za domem. Travnatý svah sahal až k chalupě, takže když pršelo, tekla do ní voda. A tehdy místo podlahy byla jen udusaná hlína.

„Nejprve jsme museli zkopat horní svah, abychom u stavení získali rovinu. Nad ní vznikl strmější malý svah a právě tam jsme nasázeli naše první skalničky, protože nic lepšího nás nenapadlo. Když jsem si koupil knihu Alpinkářův svět, docela jsem skalničkaření propadl a manželka se pak přidala také. Pro skalničky je tu dobrá půda, tenká vrstva ornice a pod ní taková kamenná šotolina.“

V roce 1979 už byl pan Řeháček členem dvou skalničkářských klubů a první výsadbu začal rozšiřovat. „Sestra mé ženy z Janských Lázní mne upozornila, že dělníci při stavbě lanovky na Černou horu odbagrovali spoustu krásných vápencových kamenů. Tři roky jsem je přivážel v embéčku s vyndanými třemi sedadly. Bylo to celkem jednatřicet jízd – dělal jsem si záznamy. Z těchto kamenů pak vznikla naše velká skalka nad chalupou.“

Dešťové překvapení

Pozemek Řeháčkových obklopuje smrkový les s podrostem listnáčů a s několika mohutnými modříny. Skalničky jsou vybrané tak, aby si rozuměly s horským klimatem a se spoustou deště a sněhu. „Třeba vloni, už začátkem října tu napadl sníh na ještě olistěné stromy,“ komentuje majitel rozmary počasí. „Zlámalo to dvě jabloně a vrbu před chatou. Ořezal jsem ji, jak se dalo, ale jsem zvědav, jestli se z toho někdy vylíže,“ uvažuje nahlas a ukazuje na haluze rašící z pahýlu pomlázkové vrby, malebně trčící ze skalky před domem.

Špatné počasí v podobě lijáku neminulo ani nás, ale naštěstí pak „na požádání“ pršet přestalo a posléze vysvitlo sluníčko. Zahrada se nám tak při příjezdu předvedla v oparu: pro fotografa smutek, pro oko redaktora poezie. Z trávníku vykukovaly orosené vstavače a na skalkách se leskly hadovité vějíře kapradí, které tu majitel sice nevidí moc rád, ale připouští, že podtrhují horský charakter zahrady.

„Manželce se líbí pěstovat rostliny ve shlucích; jejímu způsobu výsadby říkám džungle,“ s úsměvem předvádí majitel rozdílné názorové přístupy k výsadbě. „Hodně rostlin se tu vysemeňuje samovolně. Třeba u domu se najednou objevil skalník – vysemenil z jiného blízkého keříku. Stejně tak se zčistajasna na skalce objevil řebčík. Mně se to moc nelíbí, ale manželka je nadšená. Uzavřeli jsme proto dohodu: já se realizuji na travertinové skalce před domem a věnuji se pěstění, zatímco žena údržbě zbytku zahrady.“

Pochybky pana Řeháčka

Ve skleníku a v pěstírně, umístěných na plošině za lískami mimo okrasný prostor zahrady, panuje pravoúhlý řád. Pěstují se tu především pochybky, které majitel sbírá. „Mám jich přes osmdesát druhů, většinu v květináčích, protože tyhle rostliny z Himálaje nesnášejí naše zimy,“ vysvětluje pan Řeháček. Výpěstky pak mění se skalničkáři z klubu za nové přírůstky.

„Kuriozitou naší zahrady je lýkovec, který vznikl jako samovolný kříženec mezi dvěma druhy a dostal jméno Daphne Česká Rybná. Jako patrioti tu máme i lýkovec Šťástek, který pochází od známého pěstitele z nedaleké Dobrušky. A vznikl nám tu i jeden kříženec floxu, který jsem pojmenoval Flox Květa po mé ženě. Už jsme ho posílali i do Anglie, Irska a Německa. Líbí se, protože má velké květy a bohatě kvete,“ rozpovídal se majitel.

Kartotéka skalniček pana Řeháčka čítá skoro dva tisíce položek, jsou tu rostliny z celého světa. „Za zmínku stojí třeba miniaturní hvozdík Dianthus myrtinervius ssp. caespitosus, ramonda v bílé nebo narůžovělé formě, růžově kvetoucí ladoňka Scilla hispanica. Na dolní skalce se rozrůstají druhy z Nového Zélandu. Nejsou nijak vzácné, ale skalku oživují sytě zelenými bochánky. Vzácnější druhy tu kvůli klimatu moc nejdou. Ale kupodivu tady vykvétají Delospermy neboli kosmatce z jižní Afriky.“

Řeháčkovi mají i zelinářskou zahrádku, kde rostou jahody, angrešty, vzadu za chalupou je malý jabloňový sad. „Pro radost veverek jsem vysázel i lísky,“ usmívá se majitel a dodává: „Naší jedinou starostí je nakloněný modřín, bojíme se, že na nás jednou spadne. Ale hajný tvrdí, že ještě neviděl modřín, který by se vyvrátil, takže mu alespoň prozatím věříme a nekácíme.“

Reklama

Související články

U ztichlé kovárny

Zvuk kladiva dopadajícího na kovadlinu tady není slyšet již více než půl století. Kovárna před domem, oblečeným do šatu z břečťanu, vistárie a přísavníku, se...

Na cestě zahradou

Možná vám cesta po vaší zahradě přijde jako samozřejmost, kterou se nezabýváte. Ale možná přemýšlíte, jak stávající pěšinku či deštěm zničený chodník upravit...

Půvabné předzahrádky

Prostoru před domem jsme se naučili říkat půvabným slovem – předzahrádka. Některé jsou sice svými rozměry dost velkorysé, povětšinou však předzahrádky tvoří...

Romantika pod Zvičinou

Krédem majitele je přirozenost. A protože miluje čarověníky, kapradiny, potůčky i vodopády a vše zelené vůbec, vzniklo dílo, které na mnoha místech připomíná...

Sto metrů pro užitek i rekreaci

Neprozradíme patrně žádnou novinku, když jenom zkonstatujeme, že za posledních dvacet let výrazně ubylo užitkových zahrad. Nahradily je zahrady tzv. rekreační,...

Výběr článků

Načítám