Vřes obecný, sličný průvodce na cestě k zimě

Čím bohatěji kvete vřes, tím tužší přijde zima. To tvrdí pranostika, která poukazuje na to, že metlatý keřík je na kvetení talent. Co větvička, to pugét zvonečků napudrovaných do růžova, občas i bílých nebo s timbrem lehounce fialovým. Okouzlí v záhoně stejně jako v květináči a přírodních dekoracích.

Vřes obecný (Calluna vulgaris) u nás roste odpradávna. Venkov mu dal jména břesk, březovec, chvojčina, suchotinka. Latinský rodový název pochází nejspíš z řeckého kallynó, což znamená čistit, zametat. Pružné snítky se k výrobě košťat a kartáčů skutečně hodí, i naši předci to věděli.

Z příbuzných vřesu dobře znáte borůvku s brusinkou. Splést se dá s vřesovcem (Erica). I ten patří do čeledi vřesovcovitých a na první pohled jako by mu z oka vypadl, kvete však až v zimě.

Z kvetoucí natě připravíte jemný čaj. Když ho dosladíte vzácným vřesovým medem, poznáte, co je slast. Aranžujete rádi? Smotejte husté snítky do věnce nebo uvažte kytici.

Kvítky uschnou, ale neopadají a něžně barevné vydrží i rok. Vřes můžete také vylisovat a vytvořit originální botanickou koláž na zeď.

V přírodě si stálezelený keřík, vysoký sotva do půli lýtek, vybírá slunné stráně, paseky, vysušená rašeliniště, borové písčiny a utváří tam porosty zvané trefně vřesoviště. Nejen ta pověstná anglická v Yorkshiru, ale i naše Havranické, Fládnitzské či Přebuzské vřesoviště dokazují, že růžové kouzlo tkví v množství.

Zachumlejte do vřesu celý záhon, svah nebo ostrůvek v trávníku. Větší mezery při výsadbě nejsou problém. Potomstvo ze semen, zakořeňujících lodyh a z kořenových výhonků je zalátá. K základnímu druhu připojte klidně odrůdy se zlatými, stříbřitě chlupatými či bronzovými lístečky. Uniformitu půdního krytu oživí borovice, jedle, jalovce, z listnáčů břízka, javor či ruj. Svéráz krajinky podmalují kapradiny a sirotčí kameny.

Zkameněliny vřesu se našly ve vrstvách z doby ledové. Napomáhal tvorbě rašeliny. Je typickým acidofytem, tzn. že miluje kyselou půdu, proto na něj nechoďte s vápnem.

Houževnatý vřes zkrátka oplývá vlastnostmi pionýrských rostlin a stejně jako třeba mech připravuje vhodné podmínky pro další vegetaci. Skýtá i nektar a pyl v době, kdy začíná být o květy nouze. Včelky a čmeláci tak mají jistotu, že si naplní bříška a rozšíří zásoby na hubené měsíce.

Na kořeny skryté pod zemí si mráz netroufne. Jinak je to u rostlin pěstovaných v květináči. V tom případě je nutné chránit kořenový bal třeba tak, že nádobu obalíte kokosovou rohoží.

V květináči vyžaduje vřes také pravidelnou zálivku, kdežto v záhonu mulčovaném listovkou, drcenou slámou či kůrou si vystačí s vodou z deště. Proti předčasnému stárnutí dobře funguje lehký střih po odkvětu. Pak vřes vesele kvete klidně i dvacet sezon po sobě.