Článek
Většina sněženek roste v oblasti od Kavkazu po Pyreneje. Jeden druh bychom našli také v Íránu. Centrum rozšíření sněženek je na Kavkaze a na ostrovech ve východním Středomoří. Na ostrovech se objevují především endemické druhy, čili druhy, které jinde nerostou.
V Evropě se sněženky pěstují v zahradách jako předzvěst jara od nepaměti. Dokládají to už gotické deskové obrazy; ten nejznámější se jmenuje Rajská zahrada a je od hornorýnského autora, který ho namaloval někdy kolem roku 1410.
Většinou se nám zdají všechny sněženky stejné. Až při podrobnějším prohlédnutí zjistíme, že to tak není. Nejvíce proměnlivý je náš domácí druh sněženka podsněžník (Galanthus nivalis).
Renesance je dostala do světa
Do střední a západní Evropy se některé další druhy sněženek dostaly během renesance s tureckými nájezdy. Především z Balkánu, Krymu a Malé Asie. Jde např. o sněženku Elwesovu (G. elwesii) a sněženku podvinutou (G. plicatus). Rostliny jsou mohutnější než naše sněženka podsněžník. V Anglii nejsou sněženky původní, ale rovněž se tam dostaly v období renesance, pokud ne ještě dříve. Díky oblibě a příhodným podmínkám na mnoha místech zplaněly a vytvořily podobné porosty, jaké známe z naší přírody.
U sněženek se ale navíc objevují nejrůznější odchylky, kterých si začali pěstitelé všímat. K nejznámějším patří sněženka s plným květem, tzv. ‚Flore Plena‘. V polovině 18. století se plnokvětá sněženka pěstovala v Anglii. Tam se ale dostala z kontinentální Evropy, proto lze předpokládat, že je mnohem starší.
Brzy se rozšířila po celé Evropě. Pokud ji tedy nalezneme společně mezi sněženkami s běžnými jednoduchými květy v přírodě, je to doklad, že místní populace není původní, ale vznikla zplaněním z kultury.
Atraktivní zvláštnosti
Ne každý mohl objevovat exotické rostliny v zámoří. Mnozí objevovali přímo doma. A nutno podotknout, že bylo co! Mnoho domácích rostlin tvoří odchylky (mutace), které jsou základem většiny odrůd. Sběratelé je záměrně vyhledávali. Například u podléšek a také u sněženek.