Fuchsie, královničky přívětivého polostínu

Fuchsie se ale pěstují i dnes a jsou hodně populární. Se změnou kultury bydlení a vytápění se ovšem změnily i podmínky, a tudíž i některé metody pěstování. Rovněž přibylo obrovské množství odrůd.

Fuchsie jsou jakýmsi přechodem mezi letničkou či balkonovou květinou a květinou pokojovou.

Je to dáno tím, že se fuchsiím během letního období nejlépe daří někde v polostínu před okny či v zahradě. V zimě potřebují chladno, ale ne mráz. Proto jim ve starých chalupách vyhovovala dvojitá okna, kde teplota klesala až téměř k nule, ale nemrzlo tam.

Ve volné přírodě tvoří fuchsie poměrně rozměrné keře nebo stromky. Pocházejí z Mexika a Jižní Ameriky. Právě do hloubi středo- a jihoamerických pralesů podnikali sběratelé rostlin dobrodružné výpravy, aby získali rostliny, které nadchly pěstitele svou nevšední krásou. V těchto oblastech roste planě bezmála sto botanických druhů. Dnes je registrováno přes devět tisíc odrůd.

V českých zemích se fuchsie rozšířily až v 19. století, a to především na Moravě. Hlavní zásluhu na tom měl moravský šlechtitel a zahradník Jan Nepomuk Tvrdý. Dodnes je na zámku v Buchlovicích udržován rozsáhlý sortiment fuchsií (1250 odrůd), který si na nádvoří bývalé hospodářské části zámku mohou zájemci každoročně prohlédnout v období letních prázdnin ve specializované expozici. Mnohé kultivary zde bývají též v prodeji.

Květ fuchsií je složen z trubky, kališních a korunních lístků, většinou osmi tyčinek a semeníku se čtyřmi pouzdry. Trubka a více či méně odstávající kališní lístky jsou zpravidla výrazně růžově, červeně či bíle zbarvené. Po odkvětu se tvoří jedlá vícesemenná bobule. V místech původního výskytu fuchsií se na jejich opylování specializovali kolibříci. Ti, na rozdíl od hmyzu, vidí červenou barvu.

Mnoho fuchsií má květy zbarvené nápadně červeně nebo růžově. Šlechtitelé, zahradníci a pěstitelé dělí odrůdy fuchsií do mnoha skupin podle velikosti, plnosti a stavby květu, podle způsobu růstu (vzpřímený, převislý…) apod.

Důležitější je dělení na pravé zahradní fuchsie (Fuchsia x hybrida), fuchsie s hroznovitým květenstvím (Fuchsia triphylla a její kříženci) a na ostatní vzácněji pěstované druhy. Ze třetí skupiny stojí za zmínku např. Fuchsia magellanica z jihu Argentiny a Chile, která pro svou mrazuvzdornost může být za určitých podmínek celoročně pěstována venku i u nás.

Pro fuchsie je optimální polostinné chráněné stanoviště. V příliš silném stínu rostliny vytahují. Prodlužující se den nutí rostliny ke květu. V zimním a předjarním období vyžadují nižší teploty. Optimum se pohybuje kolem 10-15 °C. Snesou však i pokles na 8-5 (1) °C. V době plné vegetace vyhovuje nejlépe teplota 20-26 °C. Zaléváme dostatečně, ale mezi zálivkami necháme substrát lehce proschnout. Přílišné sucho ani přemokření nedělá rostlinám dobře. Reagují většinou vadnutím a opadem květů či poupat.

Fuchsie si potrpí na „čerstvý vzduch“. Mnoho specializovaných pěstitelů tvrdí, že všechny listy rostlinám mají vyrůst venku. Právě proto je výhodné umístění rostlin mimo interiér bytu.

Od konce února lze rostliny přesazovat. Do substrátu přidáme některé kombinované granulované nebo tabletované plné hnojivo. Ve stejné době začínáme s tvarováním. Silnějším sestřihnutím rostlin docílíme hustšího a kompaktnějšího růstu. Musíme však počítat s tím, že od posledního zaštípnutí do rozkvětu prvních poupat uplyne asi osm týdnů. Pečlivým tvarováním docílíme stromkovitého tvaru či tvarů kuželovitých, sloupovitých, vějířovitých a pyramidálních.

Jakmile opadne nebezpečí mrazíků, umístíme fuchsie na dvorek, zápraží či lehce zastíněný balkon. Během vegetace pravidelně každý týden přihnojujeme tekutým nebo snadno rozpustným hnojivem.

U množení máme dvě možnosti: z výsevů semen získáme potomstvo nevyrovnané, které nemusí mít vlastnosti mateřské rostliny. Využívá se především při získávání nových kultivarů. Všechny fuchsie se snadno kříží a tím se otevírá prostor pro snahy po získání vlastní originální rostliny.

Řízkováním naopak získáme rostliny naprosto identické. Záleží na kvalitě a kondici mateřské rostliny, z níž řízky odebíráme. Optimální období pro řízkování je na začátku vegetační sezony, kdy používáme řízky z postranních výhonků.

V létě používáme k množení vrcholové části stonku a na podzim postranní výhonky odebrané s tzv. patkou. Řízky by neměly být vytažené. Nejlepší jsou silné, vyzrálé výhony s krátkými internodii. Připomeňme, že internodium je část stonku mezi jednotlivými uzlinami, tzv. nody, mezi místy, ze kterého vyrůstají listy, úžlabní pupeny nebo květenství.

Po odběru řízků ošetříme práškovým stimulátorem a ihned zapícháme do substrátu v hlubší nádobě nebo truhlíku.

Umístění: Světlé, vzdušné stanoviště chráněné před přímým poledním sluncem. Ideální je východní, západní nebo severní orientace.

Substrát a hnojení: Kvalitní substrát s mírně kyselým pH (kolem 6). Hnojte pravidelně, jednou až dvakrát týdně, hnojivem s vyšším obsahem dusíku.

Zálivka: Pozor na přemokření! Substrát by měl být stále mírně vlhký, vhodná pravidelná zálivka.

Letnění: Pozor na přízemní mrazíky, které mohou rostliny poškodit.

Přesazování: Každý rok na jaře, aby měly dostatek živin pro bohaté kvetení.

Tvarování a péče: Na jaře rostliny tvarujte, zkraťte výhony a odstraňte vše, co nevypadá zdravě. Odstraňujte odkvetlé květy a plody.

Zazimování: Na podzim je přeneste do bezmrazé místnosti s teplotou kolem 5 °C. Před zazimováním zkraťte výhony a odstraňte odumřelé části.

Kontrola pH půdy: Udržujte mírně kyselé pH (kolem 6), což je ideální pro absorpci živin.