Architekt Martin Kotík: V životě jsem měl často štěstí. Ale byl jsem na ně připraven

Jak tomu správně rozumět? Když architekta napadne něco lepšího, má to změnit, předělat?

Nebát se nechat si od ostatních vynadat, i když bylo hotovo. Za deset let totiž nikoho nezajímá, jestli projekt trval o týden déle, či nikoliv. Ale každého zajímá, zda je stavba dobrá a jak vypadá.

Také je nutné mít tu zodpovědnost a umět věci dotáhnout do konce. Víte, mnoho architektů krásně kreslí, na papíře jejich návrh vypadá skvěle. Ale když dům není dotažený do konce, tak je papír k ničemu.

Vyšla o vás krásná kniha: Já, architekt. Proč je tady, jaké má poslání?

Není to obecné hodnocení architektury, ale o mé cestě k ní. O mém životě, o lidech, kteří mně pracovně mnohé dali a ovlivnili mě, o jedinečných přátelích v soukromém životě. Je to kniha, která ukazuje moji práci od počátku až dodnes.

Nejdříve jsem se hodně zdráhal, nevěděl jsem, zda se do toho pustit. Ale synové a dcera mě přesvědčili, a tak jsem souhlasil a k 80. jubileu si ji dopřál. A nakonec jsem byl moc rád. Podle ohlasů lidí, kteří ji četli, se líbí. Tvrdí, že je velmi čtivá. Nenajdete v ní akademické moudro, ale myšlenky, které mi jdou ze srdce.

Pocházíte z umělecké rodiny. Tatínek Jan Kotík byl výtvarník ze Skupiny 42. Co vám předal do života?

Vyrůstal jsem mezi silnými osobnostmi. Maminka nás rozhodně nerozmazlovala, naopak. A tatínek mi uměl dát výchovný pohlavek. Zvlášť když jsem tvrdošíjně trval na svém, a neměl přitom pravdu. Byl jsem odmala hodně svůj a paličatý. A starší bratr, nyní skladatel a dirigent, byl daleko pilnější a talentovanější než já. Po pravdě, byl jsem tak trochu ponechán sám sobě, neprojevoval jsem v ničem ani zvláštní nadání.

Ale u nás doma byla vždy otevřená atmosféra, výměny názorů živé, nikdo nic neskrýval, všichni byli autentičtí. A to byl dar a bonus do života. Přičichl jsem si ke krásné rodinné atmosféře. K nám domů a do ateliéru k tátovi chodili zajímaví lidé. A to nasajete. Ať chcete, nebo ne.

Po roce 1968 jste zůstal v Praze sám. Rodiče se rozvedli, odjeli do zahraničí a zůstali tam. Bratr byl v Americe na studijní stáži. To musela být pro mladého kluka tvrdá škola života?

Ano, ale byl jsem vždy samostatný, nezávislý a urputný. Uměl jsem se o sebe postarat. I o všechny věci, které zde zůstaly. A byly jich stovky, ateliér byl zapečetěný, spousta administrativy. Bylo mi 26 let, ale měl jsem i hodně štěstí. V celém ateliérovém ústavu, kde jsem tehdy pracoval - a bylo tam zhruba 600 lidí - bylo komunistů jen pár. A měl jsem klid.

Velký zlom ve vaší kariéře byl příchod do ateliéru Alfa Věry a Vladimíra Machoninových. Jak k tomu došlo?

Já měl vícero štěstí, které stálo v životě při mně. Za prvé. Jak už to bývá, znal jsem jednu slečnu. A ta u Machoninových pracovala, a tak mě představila. Byl jsem tehdy na vojně, přišel prakticky z ulice a pan Vladimír Machonin mě přijal. To by se dnes nestalo. Obdivuji jeho odvahu.

A druhé štěstí bylo, že jsem byl zdravě drzý, sebevědomý a manželé Machoninovi mě přitom brali velice dobře, byli nad věcí. Dodnes doufám, že jsem nebyl přítěží, ale přínosem. Objevili snad ve mně dobrého architekta. Teprve u Machoninů jsem pochopil, o čem je architektura.

Pro Věru Machoninovou neexistovalo, že práce končí ve čtyři, v pět. Když byl nápad, tak stálo za to tam být do noci, předělat věci, obhájit si to a přesvědčit ostatní o lepší variantě. A ta poctivost a neústupnost mě velmi ovlivnila. A jsem za to moc rád.

Obchodní dům Kotva. Podílel jste se i na tomto projektu…

Kotva je nadčasová stavba, jedinečný byl i samostatný přístup k ní. V 70. letech byly v socialistickém Polsku nepokoje, protože nic nebylo k sehnání. I tady měli strach, proto se rozhodlo „shora“, že se postaví obchoďák. A protože české firmy stavěly pět až sedm let, přizvala se švédská Skanska.

Veškeré schvalování bylo rychlejší, Machoninové a jejich ateliér měli volnější ruku, své zkušenosti přidali Švédové. Manželé pracovali vždy spolu, ale nápad s půdorysným šestiúhelníkem byl myslím pana Machonina. Objevily se nové nápady a technologie, které tady dosud nebyly: točitý vjezd do garáže, střešní terasa, velká restaurace, jedinečné zázemí. Osobně si myslím, že je to velmi dobrá stavba, až na přízemí sousedící s boční uličkou. To není moc reprezentativní na to, že jsme v centru města.

Také jste pracoval v ateliéru Iva Obersteina…

Ano, architekt Oberstein s architektem Klímou vyhráli soutěž na Jihozápadní Město a já jsem vedl v ateliéru občanskou vybavenost a stál za obchodním centrem Luka. Podařilo se ho ale realizovat jen částečně. Práce byly na počátku 90. let zastaveny. A k tomu se váže jedna pozdější příhoda.

Po revoluci jsem měl vlastní ateliér Omicron-K a dostal zakázku na administrativní budovu IBC. Investorem byla francouzská firma a potřebovala se přesvědčit, že budeme jako architekti vyhovovat. Chtěli předvést, podle nás, nejlepší projekt a my je vzali na Jihozápadní Město na Luka.

A to bylo žalostné: architektonicky sice slušné, ale materiály špatné, objekt neudržovaný a Francouzi hned pochopili, že to sami dělat nemůžeme. Vybrali svého architekta a my jsme se spolupodíleli. Ale byla to výborná škola a spolupráce.

Prostě platí, co jsem říkal před chvilkou. Architekt bude posuzován ne za to, jak to nakreslí, ale jak stavba vypadá po několika letech. A s Francouzi se to potvrdilo.

Který svůj projekt máte nejraději a proč?

Už mám naučenou odpověď. Které dítě máte vy nejraději?

Měl byste rady pro studenty architektury?

Za prvé: vážit si toho, že se na školu dostali, mohou studovat a zažívat studentský život. Za druhé, aby se nebáli. A byli odvážní, protože na škole si v projektech mohou dovolit mnohem více než v praxi. Být už na počátku umrněný je špatná cesta. A být připraven něco x-krát předělat. Architektura se musí vysedět, architektura se neukecá.

Teprve v praxi zjistí, že toho vlastně moc neumí. A strašně důležité je dostat se do výborného ateliéru, který je hodně naučí. A samozřejmě být k ateliéru, v němž budou pracovat, loajální. A když nejsou spokojeni, zkrátka ve slušnosti odejít.

Máte své nesplněné přání?

Ano, navrhnout divadlo. Dělal jsem takový projekt na škole jako nezkušený a už nikdy potom. Není to jednoduché. Divadlo není jen jeviště, hlediště, ale i obrovské zázemí. Rád bych to dělal, ale asi už nebudu.