Splněný sen. Robin a Tricia žijí na samotě v severozápadní Anglii a milují to tu

Výraz pozemský ráj není v tomto případě vůbec nadnesený. Malebně se v něm prolíná dlouhá historie vepsaná lišejníkovým písmem do kůry starých klenů s podmanivou krásou přírody nedotčené civilizačními ambicemi. Signál na telefonu ukazuje jednu čárku, ale nikomu to nevadí. Touha po spojení se světem se ztrácí v bujných trsech kapradí, pod rašeliníkem a za stromy, kterých je tu málem tolik jako v lese.

Zahodit klíče od civilizace a zašít se v odlehlém koutě Cumbrie, kraje v severozápadní Anglii, nebylo rozhodnutí z nouze, nýbrž vysněný cíl Robina Aclanda a jeho ženy Tricie. Každý den se probouzejí s výhledem do zelených kopců, s ušima nastraženýma do ticha, šťastní, že se jim splnil sen. Jejich budík neřinčí frmolem v ulicích, ale pokojně bučí na louce za domem.

„Občas se přidá drozdí sameček, sedá na okap přímo nad oknem do ložnice a vůbec ho nezajímá, že huláká v pět ráno,“ stěžuje si s úsměvem ve tváři Robin. Ode dne, kdy se tu manželé probudili poprvé, uplynulo půl století.

Upomínky na statek, na kterém kdysi chrochtali čuníci, přežívají už jen v bíle natřených zdech domu a na fotografiích. Místo kytek tu kvetl plevel a vřes, záhony patřily zelenině. Ze všeho nejdřív došlo ke stržení zděných plotů bránících ve výhledu do krajiny. Robin nanosil kamení z okolí a vystavěl tradiční suché zídky, které v Anglii vroubí každou mez a políčko. Mech vyzrazuje jejich stáří a vytváří zátiší jako z obrázku. Poslední tah štětcem obraz dokončí.

Zahrada však není nikdy hotová. „Doufáme, že tomu tak bude vždycky. Práce venku nás těší, uklidňuje, udržuje v kondici,“ shodují se manželé.

Péče o zeleň má evidentně blahodárné účinky také na paměť. Tricia vtěsnala do zahrady oblíbené, zajímavé, a hlavně spolehlivé rostliny. Bez mrknutí oka každou z nich představí lidovým jménem i vědeckým názvem: „Aquilegia alias orlíček, lupinus neboli vlčí bob a mák velšský, po latinsku zvaný Papaver cambricum, který rozsvítí každý kout, bych si s sebou vzala na pustý ostrov. Tyhle květiny jsou jednak veselé, a jednak nesmírně věrné a soběstačné.“

Robinova favoritka je čínská růže Rosa omeiensis s nápadně širokými, placatými ostny rudými po jahodách. Výborně se jí daří poblíž rybničního břehu.

Kdesi v korunách houká doupňák, na záhonu s chlupatými čistci bzučí drvodělky, ve vzduchu šumí vítr a listí. Jen rybniční hladina jako by plnila bobříka mlčení. Kapra tady neulovíte, ale lelky klidně chytat můžete. Fortelná lavička krytá kamennou zídkou a keřovým houštím k tomu vybízí.

Zdejší oblast zvaná Lake District je proslulá vodními zrcadly, která se třpytí snad až do vesmíru. Bylo proto jasné, že jedno takové nesmí chybět ani na zdejší zahradě.

Byť nejde o žádné ledovcové jezero, stal se rybníček vroubený rašeliníkem oblíbeným tématem ke konverzaci a středobodem života vážek, obojživelníků a škeblí. Věděli jste, že škeble za den přefiltruje až čtyřicet litrů vody?

Vodní dílko je napájené potůčkem, který se jako tekuté stříbro řine z protějšího kopce, utíká prostředkem zahrady a nevědomky přispívá k idylce panující všude, kam oko dohlédne.