S kamerou uvnitř Kotěrova vodárenského komplexu. Nic pro ty, kteří se bojí výšek

Bývalá vodárna se nachází v horní Michli na Zelené lišce, v těsném sousedství někdejší Janečkovy zbrojovky a pozdější továrny pro výrobu motocyklů značky Jawa. Brána z ulice návštěvníky pouští do areálu plného zeleně, který působí dojmem městského parčíku s tu a tam pobíhajícími veverkami, zajíci či ježky.

Kromě podzemního vodojemu zde stojí nízký obytný domek správce, aktuálně spíše sklad nejrůznějších věcí stavařů, strojovna a samozřejmě vodárenská věž.

Tato dvaačtyřicet metrů vysoká stavba tvořila po dlouhá léta jednu z dominant pražské Pankráce a byla viditelná z mnoha vyvýšených míst v Praze. Dnes je nepřehlédnutelná zejména při jízdě po blízké Chodovské radiále směrem k dálnici D1.

Dříve samostatné město Vršovice si nechalo vodárenský komplex postavit v letech 1906-1907. Vzhledem k poloze daleko od řeky a zároveň v údolí muselo realizovat výstavbu mimo své území, domluvilo se tak právě s Michlí. A Braníkem.

Skládá se totiž ze dvou hlavních částí: ve spodní stanici u Vltavy v Braníku se voda z řeky nabírala, a pak pětikilometrovým potrubím směřovala do horní stanice. Odtamtud zásobovala pitnou vodou nejen obyvatele Vršovic, později také Braníka, Michle a Nuslí.

Vršovický vodovodní systém byl pravděpodobně prvním v Československu, kde byla voda chlorována. „Souviselo to s tím, že voda čerpaná přímo z Vltavy byla někdy závadná, třeba kvůli záplavám. Začala se tak čistit chlorováním tak, aby se při kontaminaci, které nebylo možné se vyhnout, zabránilo mezi lidmi tomu nejhoršímu,“ říká náš průvodce Michal Šedivý z organizace Open House Praha.

„V sedmdesátých letech ale přestala být vodárna úplně využívána, už v té době to byl víceméně jenom takový záložní systém, který se používal třeba pro potřeby civilní ochrany,“ vysvětluje Šedivý.

Na svou dobu moderní komplex je dílem architekta Jana Kotěry a spadá do jeho vrcholného tvůrčího období. Vršovičtí oslovili tohoto respektovaného architekta, protože se podle Šedivého nebál nových řešení a uměl spojit zajímavou architekturu s inovativními technologiemi. „V době, kdy tahle vodárna vznikala, nebylo mnoho takových příkladů,“ vyzdvihuje jedinečnost objektu náš průvodce.

Věž, tyčící se na konci příjezdové cesty, lemované dříve topolovou alejí, dnes ovocnými stromy, tvoří štíhlá, přesto bytelná spodní část z režného zdiva, typickým Kotěrovým prvkem, a na ní posazený šedý rezervoár na vodu.

Fasádu zdobí keramické ozdoby, někdy se zelenou glazurou, či nezbytný znak města Vršovic nad portálem, který působí, jako by pouštěl návštěvníky do posvátného chrámu.

„Cisterna na vrcholu věže je železobetonová konstrukce, jejíž provedení bylo na tehdejší dobu nesmírně náročné. I její dekorativní prvky jsou provedeny právě v betonu, což bylo pro dělníky, kteří tento plán architekta Kotěry realizovali, hodně obtížné,“ dodává Šedivý.

Ještě než s ním vstupujeme dovnitř, avizuje, že je celá prohlídka tak trochu sportovním až adrenalinovým zážitkem. A za chvíli zjišťujeme na vlastní kůži, proč…

Středem věže se nahoru vine dlouhé otevřené dvouramenné schodiště, které nám pod nohama lehce vibruje. Ne každý tak tuto první výzvu zvládne - třeba jako kameraman Novinek, který se při pohledu do hlubiny pod sebou raději vrátil zase zpět dolů, na pevnou zem.

Ještě výš pak vede úzkým prostorem žebřík na malou rampu, umístěnou přímo nad rezervoárem na vodu o průměru deset metrů a objemu 400 m3. Zakončuje ho jen bíločervená páska.

„Hlavně se neopírejte, ať nespadnete,“ varuje průvodce. „Pro mě je to tady adrenalinové hlavně v okamžiku, kdy se bojím o návštěvníky. Ale pokud jsou lidé rozumní, tak zase žádné riziko nehrozí,“ směje se.

„Celá šedivá konstrukce, která nás obklopuje, jednak drží samotnou střechu, ale především vytváří takový cylindr nádrže. To, co zakrývá celý prostor, je velmi tenoučká obálka - konstrukce není tak masivní, jak by si člověk představoval, naopak je to taková filigránská práce. A to je na tom velmi zajímavé,“ vyzdvihuje Šedivý.

Až pod korunu věže, odkud je malými oválnými okny výhled na okolí, nás už však z bezpečnostních důvodů nepouští.

Naší druhou zastávkou tak je podzemní vodojem - nad zemí nejmenší stavba areálu zapuštěná do zemního valu, vevnitř však ukrývající přístup k největšímu a nejdůležitějšímu zdejšímu prostoru, kam se vytlačovala voda z Braníka.

„Celý ten vstup má zajímavý pevnostní charakter, jako by na stavbě byly dvě věže a mezi nimi cimbuří. A je zde zase použito to režné zdivo, tak typické pro vrcholnou fázi Kotěrovy tvorby,“ uvádí průvodce a velkým klíčem, podobným těm, jaké známe třeba od kastelánů hradů a zámků, otevírá dvoukřídlé zelené dveře.

„Jsou tady samostatné komory oddělené zdí, což umožnovalo čištění vodojemu, přičemž byla zachována jeho funkčnost. Jedna komora se mohla vypustit, kal se odnesl v plechových kbelících ven, a ta druhá komora mohla stále fungovat. Tento princip dvou komor je velmi praktický,“ popisuje Šedivý. Vodojem už sice neslouží, je ale podle něj stále zachovalý a funkční.

„Doprava, nebo doleva?“ ptá se průvodce, do které komory, z nichž každá má rozměry 13×13 metrů a celkový objem 12 tisíc kubíků, chceme slézt po místy vlhkých a kluzkých příčkách kovového žebříku.

„Je to krásný prostor, podle mě nejhezčí část prohlídky. Je tu stálá teplota, chládek, v letním období velmi příjemný sklep na osvěžení,“ říká při procházce labyrintem chodeb s dobrou akustikou. Pod nohama máme sem tam kaluže vody a nad hlavou vysoké stropy s klenutými oblouky připomínajícími gotické katedrály.

„Jen kdyby tu nebyly ty příčky mezi pilíři. Ale ty mají také svoji funkci, měly znemožnit, aby při napouštění vody seshora vznikaly zbytečně velké víry, které by vynášely nečistoty, což samozřejmě nebylo žádoucí,“ vysvětluje.

Posledním místem, kam se veřejnost dostane, je strojovna s vysokými, až chrámovými okny.

„Nachází se tu původní čerpadla, která byla zpočátku poháněna benzínovými motory a od 20. let 20. století elektromotory. Ta výbava, kterou tu vidíte, odpovídá sto letům zpět,“ ukazuje.

Areál prošel rekonstrukcí dokončenou v roce 2021, která červeno-zelené stavby znovu rozzářila. Investorem bylo hlavní město Praha.

„Vyměňovala se spousta částí, některé byly nahrazeny replikami, v případě některých už to ale bohužel nebylo možné. Byl kladen důraz na to, aby byla zachována co největší autenticita, stavba velice odpovídá tomu, jak vypadala v roce 1907,“ sděluje nám.

Starají se o ni vodohospodáři, k čemu však bude v budoucnu sloužit, to se podle Šedivého zatím neví. Třeba tu vznikne galerie, muzeum, či jiný kulturní prostor, podobně jako tomu je i v jiných dochovaných historických vodárnách.

A jistě stojí za zmínku také to, že obdobné dílo si Kotěra zopakoval ještě na předměstí Třeboně. Autorská replika michelské vodárenské věže stojí v ulici Na kopečku od roku 1909, má však o necelých deset metrů méně.