Nevidomí v domově Palata žili už za císaře pána. Nedávno obnovili vinici, která tu byla po staletí

Dříve na pozemcích u dnešní ulice Na Hřebenkách na pražském Smíchově stávala zemědělská usedlost s vinicemi, pak tu vyrostla dvoupodlažní novorenesanční budova s úctyhodným průčelím o délce 80 metrů.

„Tento dům vznikl koncem 19. století, výstavba probíhala v letech 1891 až 1893. Architektem byl Alois Elhenický, pozdější starosta města Smíchova. Účelem tohoto objektu bylo zajistit sociální služby lidem se zrakovým postižením,“ uvádí Jiří Procházka, ředitel domova, jenž je dnes příspěvkovou organizací hlavního města Prahy.

Ústav pro zaopatřování nevidomých vznikl ke 40. výročí vlády císaře Františka Josefa I., i proto dostal pojmenování Francisco-Josephinum. Ve zlatě vyvedený nápis je nad hlavním vstupem viditelný dodnes.

O založení instituce se významně zasloužil rod Klarů, známá pražská mecenášská rodina, která v 19. století postavila i Klarův ústav.

„Jeho účelem bylo vyučit nevidomé děti z Království českého nějakému oboru, aby byly schopné se potom ve vyšším věku samy uživit. Postupem času ale přibývalo nevidomých, kteří nebyli schopní se o sebe takto postarat, a tak se Rudolf Maria Klar rozhodl vybudovat Palatu a přemístit sem právě ty práce neschopné,“ vypráví Procházka, jak smíchovský dům vznikl.

Finanční podporu Palatě poskytla spořitelna Böhmische Sparkasse. „Ta tenkrát uvolnila na zakoupení usedlosti a vznik areálu osm set tisíc zlatých, což byl opravdu velký peníz,“ doplňuje ředitel ke štědrému daru.

Větší proměnou prošel zachovalý objekt až mezi lety 1992–2009 při celkové rekonstrukci a dostavbě. „Změnilo se toho poměrně hodně. Třeba v historické části byly vícelůžkové pokoje, někdy i dvanáctilůžkové, dneska už je ubytovací standard jedno- a dvoulůžkové pokoje,“ zmiňuje ředitel.

„To, co se nám zachovalo v poměrně původní podobě, je třeba bývalá kaple. Dneska je to kulturní a společenská místnost, kde se zajišťují různé aktivity pro klienty,“ popisuje Procházka místnost s malbami na stěnách a výraznými lustry.

Domov se 112 zaměstnanci dnes nabízí klientům, kterými jsou z velké části ženy, pobytové a sociální služby i kulturní vyžití. Například v době našeho natáčení se ve zmiňovaném společenském sále cvičilo, hrálo na hudební nástroje a zpívalo.

K dispozici tu mají kromě pečovatelů a zdravotních sester také sociální pracovníky, nutričního terapeuta, fyzioterapeuty či psychoterapeuty. Obyvateli jsou typicky senioři a seniorky ve věku průměrně 85 let. Kromě těžkých zrakových vad tak často trpí i dalšími zdravotními problémy a různými formami demence.

„Celý domov je stylizovaný do konce 50. let. Je to z toho důvodu, aby se klienti cítili příjemně v prostředí, které znají z jejich produktivního věku,“ vysvětluje Adéla Klokočníková, která má v domově na starosti vztahy s veřejností.

V některých denních místnostech či v tzv. reminiscenčních koutcích tak spíše než nové věci z Ikey najdete retro předměty, které vás vrátí do minulosti – dobový nábytek vydávající při pohybu typické, známé zvuky, staré nádobí do kuchyně a řadu dalších předmětů z dob socialismu včetně takových drobností, jako jsou retro lahvičky s parfémy.

Vůně, stejně jako povrchy či haptické odezvy, jsou důležité pro to, aby tu nevidomí senioři nalézali povědomé prostředí.

S orientací jim pomáhají všudypřítomná madla na chodbách i ptáci v klecích na schodišti, díky jejichž zpěvu se dokážou lépe zorientovat v prostoru budovy. Nechybí nápisy v Braillově písmu či na dotek vystouplé datum a den v týdnu na nástěnce ve společných prostorách.

„Hodně pracujeme s psychobiografickým modelem péče podle profesora Ervina Böhma, což znamená, že každý klient má u nás svou vlastní biografii – osobní knihu se svým životním příběhem,“ vysvětluje Klokočníková.

„Základním principem tohoto přístupu je respektování jeho individuality, jedinečné životní cesty a minulosti. Znalost biografie nám umožňuje vytvářet prostředí, které podporuje pocit bezpečí a domácí atmosféru. Naším cílem je, aby se tu prostě cítil co nejvíc jako doma,“ říká.

Aktuálně je kapacita domova 116 lůžek a klienti s očními vadami zde můžou žít i se svými (nepostiženými) partnery. Ročně sem přichází pomáhat na šest set dobrovolníků, tráví čas se seniory nebo třeba pečují o areál. Podobná zařízení spolufinancovaná státem jsou v Česku pouze dvě, kromě Prahy je další v Brně.

„Budova se nachází ve tříhektarovém parku anglického stylu, za posledních dvacet let jsme v něm udělali poměrně hodně úprav, jsou tam prvky prostorové orientace, je z velké části bezbariérový, a proto je velmi využíván našimi klienty,“ říká ředitel s tím, že právě park je jeho oblíbeným místem na Palatě.

Mimochodem, zdejší zeleň s rybníčkem či výběhem se zvířaty je každý den přístupná i veřejnosti. V areálu se také zazelenala malá vinice, která je s Palatou historicky spjatá. Ze sklizně se tu těší už čtvrtým rokem.

„Všechno víno je pro naši vlastní spotřebu, na každý státní svátek dáváme klientům přípitek, je to hezké přilepšení, které jim můžeme nabídnout,“ říká Klokočníková.

Vinici by však rádi rozšířili, jen co se domov zbaví z velké části rozpadlých objektů po bývalém soukromém zahradnictví sídlícím v minulosti v areálu. A pak snad bude dost vína i pro zájemce z řad veřejnosti, kteří by si jej rádi zakoupili domů.

Malá ochutnávka se jim poštěstí už tento víkend 31. května a 1. června, kdy se koná tradiční akce Pražské vinice, která zve veřejnost zdarma k prohlídce městských i soukromých vinohradů. A Palata letos nebude výjimkou (v oba dny v čase 10:00–17:00 hodin).

Naposledy se mohli lidé do domova podívat při nedávném festivalu architektury Open House. Této možnosti využilo přes 500 zájemců.

Jen kousek od historické budovy teď pracují dělníci a staví pro instituci druhý, moderní objekt.

Palata v něm ve spolupráci s hl. m. Prahou otevře pavilon s komplexními sociálními a zdravotními službami pro osoby trpící kognitivními poruchami.

„Jeho cílem bude provázet klienty a jejich rodiny všemi fázemi onemocnění, od stanovení diagnózy až po závěr jejich života včetně paliativní péče,“ doplňuje Klokočníková.

Počet takových lidí podle ní roste, město na jejich potřeby musí reagovat a předávat potřebné informace rodinám, které o nemocné pečují v domácím prostředí. Budova má být otevřena na začátku roku 2028.