Budovou ministerstva dopravy šly československé dějiny. Byt tu měl Husák, směřoval sem i James Bond

V místech, kde dnes stojí budova ministerstva dopravy, tedy na nábřeží Ludvíka Svobody, kdysi protékalo jedno z vedlejších ramen Vltavy a na něm stávaly už od středověku mlýny. Místní historii tu dodnes připomínají jména ulic jako Mlynářská, Novomlýnská či Lodní mlýny.

Po roce 1918 hledala československá vláda prostory pro fungování úřadů nového státu. Na nábřeží tak vznikly hned tři ministerské budovy – pro kabinet zemědělství, obchodu a průmyslu a také železnic, tedy dnešní dopravy.

A právě sem se zájemci o architekturu a o místa spjatá s našimi novodobými dějinami mohou přijít podívat v sobotu mezi 10. a 18. hodinou v rámci festivalu Open House. Loni se dovnitř nechalo zlákat přes osm set zájemců, letos pořadatelé očekávají podobný zájem.

„Je to unikátní příležitost, jak se podívat na místo, odkud se vládlo této zemi. V době komunistické totality nefungoval princip parlamentu a oddělené moci, celá moc byla jedna jediná a sílila právě v této budově,“ říká na začátku naší prohlídky Jan Šindler z odboru komunikace ministerstva, který bude jedním z průvodců během festivalu.

„Tato budova pochází z roku 1927, stavěla se pět let. Byla to největší rozestavěná budova té doby, měla 850 místností a téměř 2500 oken,“ vyzdvihuje její mohutnost Šindler. Autorem návrhu byl významný pražský architekt Antonín Engel, který stojí mimo jiné za stavbou podolské vodárny.

„Za první okupace spousta budov měnila účel, začaly v nich fungovat různé nacistické úřady. Železnice byla ale natolik důležitá, že nikdo její účel nezměnil, byli tu pouze říšští dohlížitelé, kteří kontrolovali výkon úřadu,“ vypráví Šindler.

Ministerstvo železnic se mohlo chlubit v té době nejmodernějšími technologiemi, jako byla telefonní ústředna pro úctyhodných 650 účastníků, fungovala tu potrubní pošta nebo páternostery, které vozí zdejší pracovníky nahoru a dolů dodnes.

V současnosti, kromě zhruba 450 zaměstnanců ministerstva dopravy a několika jemu podřízených organizací, zabírá celou polovinu budovy ředitelství Českých drah a pod střechou má kanceláře i Národní protidrogový koordinátor.

Návštěvníci ministerstva nebo ředitelství drah mohou hned po příchodu do budovy obdivovat rozlehlé neoklasicistní foyer s kazetovým stropem pouštějícím do vstupní haly denní světlo.

„Foyer je ohromné a ohromující,“ potvrzuje Šindler. A tak není divu, že zaujalo i řadu filmových tvůrců. „Natáčely se tu české i zahraniční filmy jako Bony a klid II., České století nebo Amerika – zde se natáčela ta klíčová scéna s Jiřím Lábusem a Martinem Dejdarem,“ prozrazuje. Mimochodem, budova zvenku se objevila i v bondovce Casino Royale s Danielem Craigem. Agent 007 vzal za kliku ministerstva, ale vešel už do jiných interiérů.

Pět nadzemních podlaží nabízí řadu jednacích prostor, dříve pracoven tajemníků. My jsme se vydali hned do té v prvním patře, která je největší a kde ministr jedná například s velkými zahraničními delegacemi. Rekonstrukce před osmi lety tu odhalila pod nánosem linoleí nádhernou mramorovou podlahu.

Další společenskou místností je třeba zachovalý zasedací sál určený pro školení a přednášky. „Hodně se tu školí železničáři včetně strojvůdců,“ říká Šindler o místnosti, která rovněž okouzlila filmaře.

„A teď se nacházíme v pracovnách ministra,“ posunujeme se v naší prohlídce dál. „Konkrétně tento salonek se jmenuje Sluníčko, ministr zde přijímá návštěvy. Je v bruselském stylu, je to ještě pozůstatek totalitní moci ÚV KSČ, který zde sídlil od roku 1960 do konce totality,“ uvádí Šindler.

„Na těchto židlích seděli čeští spisovatelé jako Pavel Kohout, Ludvík Vaculík a další a jednali s Alexandrem Dubčekem poprvé v historii komunistické republiky o zrušení cenzury, která skutečně byla na chvíli zrušena a v Československu byla svoboda slova,“ připomíná Šindler jednu z kapitol našich dějin spojenou s místnostmi, kterými procházíme.

V srpnu 1968 byla budova svědkem dramatických událostí při okupaci Československa armádami zemí Varšavské smlouvy. V noci z 20. na 21. srpna tu zasedal ústřední výbor a připravoval zářijový sjezd strany a dozvěděl se tu o invazi „spřátelených“ armád.

Kolem jedné hodiny ranní pak vedení vydalo provolání Všemu lidu Československa, v němž vpád vojsk odmítlo. Po čtvrté hodině ráno sem dorazily sovětské parašutistické jednotky a zatkly členy předsednictva, které následně odvezly na ruzyňské letiště a odtud do Moskvy.

Z dob komunistického aparátu tu stále stojí a tikají hodiny Gustáva Husáka, jenž měl v této budově služební byt. Byl schovaný za „tajnými“ dveřmi v jedné ze zdejších místností, hned vedle současné kanceláře ministra.

Husákův požadavek na klid měl být údajně jedním z důvodů k vybudování Těšnovského tunelu v roce 1980, který svedl rušnou komunikaci před budovou ministerstva pod zem. Proto byl také tunel lidově přezdíván Husákovo ticho.

A ještě jednu událost si s naším průvodem připomínáme – povodně z roku 2002. Voda se dostala do dvou podzemních podlaží, zaplavila archiv ministerstva dopravy a knihovnu, která se v té době budovala, a nenávratně poškodila řadu historických dokumentů.

Podle Šindlera není zdejší podzemní bunkr dodnes na sto procent vysušený a slouží jako sklad nejrůznějších věcí. „A jako takový skanzen totality, kde jsou předměty, které se podařilo z té doby zachovat, včetně unikátního, originálního stolu Gustáva Husáka,“ ukazuje na masivní a těžký kus nábytku, který – na rozdíl od řady jiných předmětů – nikdo neuzmul.

Husák tu shlíží na návštěvníky z obrazů, na jeho pracovní desce stojí třeba vytáčecí telefon, psací stroj, staré kancelářské pomůcky a položeny tu jsou i výtisky Rudého práva z 80. let.