Koupila si kostel a proměňuje ho v osobitý domov. Za rekonstrukci dá devětkrát víc než za něj

„Jsem posedlá vitrážemi už od dětství,“ svěřila se pětačtyřicetiletá interiérová designérka v reportáži televizní stanice CNBC. Ke kostelům má navíc osobní vztah. Jako dítě do nich chodila s prarodiči a fascinovalo ji, jak dokážou spojovat velké množství lidí.

Na svůj vysněný kostel čekala přibližně deset let. Andersonová tehdy žila v New Yorku a několik let si odkládala peníze na nemovitost, kterou by mohla opravit a upravit k bydlení. Vytvořila si rezervu ve výši zhruba 250 tisíc dolarů (5,49 milionu korun) a postupně se zajímala o koupi kostelů v několika státech. Žádná z těchto možností jí však nevyšla.

Zlom přišel až náhodou, na jaře 2024. Na realitním serveru objevila nabídku na prodej fary v Michiganu. K ní navíc patřil kostel, který postavili v roce 1898 jako metodistický.

Stav budovy ovšem odpovídal tomu, že se o ni dlouho nikdo pořádně nestaral. Střecha měla obrovské otvory, dovnitř zatékalo a interiér napadla na mnoha místech plíseň. Už při prohlídce musela Andersonová podepsat dokument, že vstupuje na vlastní nebezpečí, a nasadit si respirátor.

„Otevřít vstupní dveře bylo jako dostat ránu plísní přímo do obličeje,“ popisuje. Jenže pak se popošla za roh a uviděla veliká vitrážová okna. Okamžitě vyběhla ven za realitní makléřkou a oznámila jí, že kostel bude její.

Nakonec ho získala za pouhých 45 tisíc dolarů (983 tisíc Kč). Za tuto částku koupila nejen kostel s plochou přibližně 325 m2, ale také přilehlou faru a sousední pozemek o výměře zhruba 930 m2.

Kostel má dnes jednu ložnici a dvě koupelny, fara další čtyři ložnice a dvě koupelny. Andersonová zaplatila celou nemovitost v hotovosti a do rekonstrukce zatím vložila přibližně 194 tisíc dolarů (cca 4,24 milionu korun), tedy více než čtyřnásobek kupní ceny.

Začala střechou, nechala vyměnit okapy, odvlhčením zdiva a jeho ochranou proti dalšímu navlhnutí. Mnoho částí kostela musela odstranit, protože byly dlouhodobě poškozené vlhkem a plísní. Většinu demoličních prací zvládla sama, stejně jako část tesařských a sádrokartonářských prací.

Dokonce si pronajala osmdesát stop vysokou plošinu, připnula se bezpečnostním postrojem a pustila se do natírání fasády.

Jak ale říká, z bývalého kostela nechce udělat jen další efektní loft. Snaží se v něm zachovat co nejvíc jeho původních rysů. Vitrážová okna proto samozřejmě ponechala na místě, stejně jako některá svítidla instalovaná kolem 40. let minulého století.

Kostelní lavice nebyly původní, ale přesto je nevyhodila. Naopak. Využila je jako materiál na výrobu velké knihovny a také jídelního stolu se židlemi. Jeden z kuchyňských ostrůvků vytvořila ze starých vstupních dveří a původního oltáře (přesněji stolu Páně).

Designérka na začátku počítala s tím, že si kostel bude rekonstruovat pěkně pomalu, vlastním tempem, zhruba tak čtyři až pět let. Pak ale do příběhu vstoupily sociální sítě.

Proměnu svého kostela na obytný dům totiž začala dokumentovat a v březnu 2025 zveřejnila na Instagramu třicetisekundové video, které se stalo virálním. Dnes má kolem 16 milionů zhlédnutí a přitáhlo pozornost producentů televizního kanálu Magnolia Network.

Už na konci téhož měsíce dostala nabídku objevit se v jejich pořadu Home Reimagined (Domov v novém pojetí), který uvádí interiérový designér Vern Yip. Z původně několikaleté rekonstrukce se tak stal závod s časem.

„Když mě našli, prakticky jsem ještě neměla nic pořádně udělané,“ přiznala Andersonová. Najednou tu však byly termíny televizního natáčení, a tak, aby měla divákům pořadu co předvést, pracovala následujících osm měsíců v kostele téměř nepřetržitě. Dokonce se na tu dobu vzdala i své vlastní práce a žila jen z úspor.

Za účast v pořadu sice žádnou finanční odměnu nedostala, získala ovšem sponzory a také materiál a pracovníky zdarma. Získala například kuchyňskou linku, spotřebiče, kamenné desky, část podlah a truhláře, kteří bezplatně vyrobili velkou knihovnu.

Celkové náklady na rekonstrukci chce udržet pod hranicí 400 tisíc dolarů (8,74 milionu korun). To je téměř devítinásobek částky, kterou zaplatila za celou nemovitost. Stále ji čeká zateplení, úprava okolí a věže a v neposlední řadě by do ní chtěla vrátit zvon. Jak říká, tzv. většinu velkých prací by chtěla mít za sebou do konce roku 2028.

Ani potom ale podle svých slov nebude mít hotovo úplně. „Nevím, jestli někdy budu úplně hotová, protože ráda pořád něco upravuji a měním,“ říká.

Do budoucna chce přilehlou faru proměnit v malé ubytování se snídaní. Hosté by spali v bývalém domě duchovního a společně by se scházeli v kostele, kde si Andersonová ponechá své soukromé zázemí.

Proměna staré stavby je pro ni ovšem víc než jen rekonstrukční projekt. Přiznává, že stále neví, zda se její „chouse“ nakonec finančně vyplatí, nebo ji přivede k bankrotu. Přesto prý pokaždé, když do něj vstoupí, cítí klid.

A právě ten je pro ni důležitější než jistota, že všechno vyjde podle plánu.