Jak si Čech postavil ve Finsku hausbót

Svůj hausbót pojmenoval Manta. "Ty totiž také mohou být čtyři metry široké, mají černou barvu jako moje plováky a jsou také pomalé. K tomu se manty ladně pohybují v hlubinách a jsou sympatické, říká Tomáš Amos Kouba.

„Začal jsem tím, že jsem si všechno rozkreslil, udělal nějaké obrázky a koupil si dodávku, abych si mohl navozit materiál,“ vzpomíná. Stavěl přímo v rákosí na klidné vodě u ostrůvku. Mělo to své výhody, ale také poněkud specifické nevýhody.

Když mu například do hlubokého bahna spadl bit, neměl náhradní. Pro nový by musel odveslovat na loďce k parkovišti a odtud pokračovat autem do města. Místo toho rozbil starý magneťák, který si čerstvě na ostrov přivezl, aby si při práci mohl pouštět kazety, vyndal z něj magnet a pomocí něj ztracený bit z bahna vylovil.

To, že má vzdělání ve stavebním oboru, bylo jeho velkou výhodou. S většinou věcí si uměl poradit. Jediným člověkem, se kterým stavbu průběžně probíral, byl místní tesař, od něhož kupoval dřevo. Radil mu především s tím, jaké druhy dřeva použít na jednotlivé části stavby a jak je povrchově upravit.

Základem hausbótu jsou čtyři speciální tubusovité plováky. Každý má průměr půl metru a délku šest metrů. Vpředu jsou zkosené, aby konstrukce při pohybu kladla vodě menší odpor. Plováky jsou pomocí speciálních držáků připevněné k nosné konstrukci z modřínu, na níž spočívá paluba a pevně spojená kajuta.

Celý hausbót je dlouhý sedm metrů a široký čtyři metry. Plošina přesahuje plováky vpředu i vzadu přibližně o půl metru.

„Při stavbě hausbótu je potřeba neustále hledat rovnováhu mezi odolností vůči neustálé vlhkosti a nepříznivému počasí a lehkostí. Zároveň je potřeba počítat s tepelnou izolací,“ vysvětluje Kouba. Na konstrukci proto použil různé druhy dřeva.

Osika dobře odolává povětrnostním podmínkám, borovici využil například na podlahu a smrk na další části stavby. Vnější obklad tvoří vodovzdorná překližka.

Obklady z prken by sice vypadaly lépe, ale znamenaly by výrazné navýšení hmotnosti.

Zvláštní pozornost věnoval stavitel a majitel hausbótu v jedné osobě izolaci. Zvolil polyuretanové izolační desky, které se ve Finsku používají mimo jiné při stavbě saun. Jsou potažené hliníkem, který odráží teplo zpět do interiéru.

„S tou izolací jsem si strašně vyhrál. Člověk to musí nařezat velice pečlivě. Ve stěnách je spousta výztuh, jsou tam šikminy a ty desky musí na sebe přesně navazovat,“ popisuje.

Současně musel ponechat prostory pro odvětrávání, aby mohl konstrukcí proudit vzduch a uvnitř se nehromadila vlhkost. Právě k tomuto způsobu stavby ale našel jen minimum informací, takže si řadu řešení musel navrhnout sám.

Sám si rovněž vymyslel způsob, jak zvýšit izolační vlastnosti dveří i kulatého okénka. To vyrobil slepením několika tabulek skla, které vytvořily silnější zasklení, a řešil je jako dvojsklo.

Také střecha má několik vrstev. Shora ji chrání rovný trapézový plech, pod ním je vzduchová mezera, střešní fólie, další mezera a teprve potom izolace. Nad ní se nachází soustava táhel, která zajišťují pevnost celé konstrukce.

Ta má na vodě důležitou funkci. Hausbót musí neustále odolávat tlaku vln přicházejících z různých směrů. Systém táhel proto nahrazuje funkci, kterou by u běžné pozemní stavby plnila například železobetonová konstrukce.

Interiér hausbótu tvoří jedna hlavní místnost, kterou doplňuje sauna. Na zápraží je chemická toaleta. Vytápění obstarávají finská kamna na dřevo, která jsou napojená také na saunu.

Když je hausbót v přístavu a má připojení k elektřině, vaří Tomáš Kouba i na elektrické plotýnce. V zimě, kdy topí kamínky, vaří na nich. Při plavbě se ale musí obejít bez elektřiny. Nemá totiž baterii ani vlastní elektrický systém. Pitnou vodu si v přístavu nabírá do kanystrů a po vyplutí do divočiny používá vodu z jezera, kterou převařuje. Ostatně právě z tohoto jezera získávají pitnou vodu také Helsinky.

Hausbót je přitom dokonale přizpůsobený jeho vášni pro rybaření. V podlaze má malý otvor, který stačí otevřít a může chytat ryby přímo z interiéru.

„Jsem vášnivý rybář, svůj první průkaz jsem dostal v osmi letech,“ říká. V zimě stačí otevřít poklop, vrtákem vyvrtat otvor v ledu a začít lovit na krátkou udici.

Jeho oblíbenými specialitami jsou mníčí polévka nebo štika na zázvoru. Štiky jsou ve finských jezerech běžné, takže se nemusí potýkat s jejich nedostatkem.

Stavba mu trvala pět let. V roce 2017 byl hausbót poprvé natolik hotový, aby s ním mohl přejet přes jezero. Tím však práce neskončila. Stále na něm něco vylepšuje. Ještě loni například vyráběl nové dveře a kulaté okno.

A zkušenosti ukazují, že se mu vlastní konstrukční řešení osvědčila. „Všechno, co mi poradil tesař, se docela osvědčilo. Všechno bych asi udělal stejně, až na pár detailů,“ říká.

První způsob řízení hausbótu byl poněkud svérázný. K ovládání motoru používal buď dlouhou tyč, nebo ze střechy a přední paluby lana, přičemž při jízdě visel na laně v horolezeckém sedáku. Za hausbótem navíc vlekl malý člun pro případ, že by spadl do vody.

Dnes už má klasický volant. Na střeše přibyl také poklop, kterým při plavbě vyhlíží ven. „Jsem tam jako tankista,“ směje se.

Navigace přitom není na finských jezerech žádná legrace. Krajina je plná ostrovů, mělčin a zrádných kamenů. Při každé plavbě proto sleduje na mapách, kde přesně se nachází.

Hausbót pro Tomáše Koubu není jen dopravním prostředkem. Je to místo, kam uniká za fotografováním, rybařením a pozorováním přírody. Když zakotví v zátoce, ocitne se blízko lesa. Může pozorovat vydry nebo jezevce a někdy v noci slyší v lese i mnohem větší obyvatele finské divočiny, například losy nebo medvědy.

Na palubě pozoruje hvězdy, polární záři nebo meteorický roj Perseid. Občas jezdí s kamarády, s modelkami, které fotí, nebo s dcerou. Někdy je také sám, byť, jak říká, rozhodně není žádným poustevníkem.

Uprostřed divočiny si podle něj člověk uvědomí, k čemu je výlet na hausbótu nejlepší. „Člověk si dělá plány, co všechno bude na vodě dělat, že bude třeba psát a podobně. Jak ale vlny člověka houpou, nejraději by se nakonec na všechno vykašlal a jen odpočíval a spal.“

Pomáhá mu v tom i hamaka zavěšená uvnitř. Pohupuje se spolu s hausbótem, takže po sauně v ní rychle usne.

Podle majitele je jednou z největších výhod hausbótu to, že na rozdíl od klasické lodi nabízí obytný, prosvětlený prostor nad hladinou, který není stísněný a netrpí v takové míře kondenzací a vlhkostí. V zimě navíc může sloužit jako chata na zamrzlém jezeře. Cenou za to je nižší rychlost.

Pro svého majitele se stal dílnou, rybářskou chatou, pozorovatelnou, fotografickým stanovištěm, ale hlavně prostředkem, s nímž může na několik dní zmizet do divočiny.

V současné době staví katamarán. Jak říká, bude to přesný opak jeho hausbótu. „Bude rychlý, nekomfortní, malý, expediční a skladný. Měří pouhých 4,5 metru a dělám ho na delší výpravy na moře. Začal jsem ho dělat už před lety na škole, kde jsem studoval stavbu lodí. Hodně si s každým detailem vyhraju, tak mi to trvá. Začal jsem ho dělat od nuly. Tj. nejdřív jsem postavil kopyto, pak formy a pak jsem z toho teprve mohl dělat plováky atd.,“ představuje své nejbližší plány závěrem.