Scenáristka Daniela Sodomová má v přístavu hausbót. Tam bývá sama, ale i s rodinou

Na klidu a romantice nic neubírá, že plavidlo je napojeno jako všechna okolní na přívod elektřiny i kanalizaci. Komfortní příbytek!

Vztah k místu nových majitelů (tříčlenné rodinky, manžel je malíř Milan Sodoma a roční je synek Alan) umocnila i skutečnost, že si hausbót zrekonstruovali k obrazu svému a z kajut, připomínajících spíše staré trampské sruby, nechali vytvořit světlý a svěží interiér se všemi moderními „výdobytky“ – varnou deskou, televizí, klimatizací zajišťující teplo i chládek, bojler… Příliš nenadsadím, že Daniela Sodomová má k řece prostě kladný vztah, už proto, že jejím domovským divadlem je Letní scéna Musea Kampa - pár kilometrů po proudu řeky.

„Předělat nám to tady naštěstí pomohli šikovní řemeslníci, kteří koupený nábytek ještě doladili. Manžel má samozřejmě cit pro prostor, barvy, navíc pracuje i s 3D programem, takže vizualizoval představu, jak to tady proměníme a jak logicky ustavíme kuchyňskou linku. A moje práce jsou všechny detaily a doladění. Je to společná práce,“ vypočítává paní Daniela.

Velkou zásluhu na novém výsledku dává vykonavatelům práce všeho druhu, které zná ze spolupráce v divadle. Vzácný kontakt! „Umí vše - od elektriky po práci se dřeven. Vyškolili se ve firmě připravující výstavy. Poradili si tu, že to sama nechápu.“

Na možnost pořídit si tady hausbót manžele upozornila kamarádka a kolegyně z divadla, režisérka Adéla Stodolová Laštovková.

„Byla tady před námi a upozornila nás, že tu jsou hausbóty na prodej. Ale že se nám podaří koupit ten hned vedle ní, to už je ta správná náhoda! Adéla režíruje všechny moje hry a máme tak při spolupráci k sobě ještě blíž. Je to super. Nedávno jsme spolu byly i měsíc v Americe a navštívily jsme místa spojená s působením Miloše Formana, abychom ještě více pronikly do jeho života, který právě přenášíme do naší další společné divadelní hry.“ Premiéra bude v polovině června.

„Jsme opravdu rodinní přátelé a máme to tu jako dvě chalupy vedle sebe, ale v Praze… Možná si s Adélou společně koupíme nějakou loďku. Nebo spíše šlapadlo. To bude teprve další benefit tohoto místa!“

Daniela Sodomová vyrůstala v Novém Strašecí a v hlavním městě je od svých osmnácti let. „Manžel je z Moravy a celé mládí trávil čas s otcem při předělávání statku, kam sice rádi zajedeme za rodiči, ale on k chalupářským aktivitám získal spíše odpor,“ usmívá se Daniela s přiznáním, že ani ona není typem víkendové chalupářky.

„Máme hezké bydlení v Košířích, v klidném a vlastně romantickém prostředí bývalých dělnických kolonií. U domku máme malou zahrádku s jabloní a je to tam super. A tady to máme jako prodlouženou zahradu. Jen si musíme zvyknout, že to - hlavně na horní palubě - houpe. A pak tu uhlídat malého, až začne běhat…“

Ale posezení na palubě - terásce nad vodou je tak příjemné, že se u stolku hezky pracuje i na nových scénářích, pochvaluje si autorka, která se už v době studií podílela na psaní jednotlivých dílů seriálu Ulice, což dodnes považuje za výbornou školu. „Měla jsem se od koho učit, protože se tam střídali opravdu zkušení autoři a podle amerického vzoru, kdy na textech pracuje více lidí,“ vzpomíná absolventka Literární akademie Josefa Škvoreckého.

Řeka v Praze čaruje od Vyšehradu po Kampu a Daniela Sodomová přiznává, že na prostředí je jako člověk dost zatížená.

„Ráda si vybírám zážitková místa pro sebe i pro práci. Myslím si, že když se člověk obklopuje krásným prostředím, tak to kultivuje nejen jeho ducha, ale i jeho pocit štěstí. To je důležité. A na Kampě je úžasný genius loci. Navíc Muzeum Kampa Meda Mládková udělala tak, jak si to představovala, a navzdory mnohým vytvořila unikátní evropský, nádherný prostor. Měla jsem to štěstí, že jsem se s ní stačila poznat osobně. Když jsem připravovala představení k jejím stým narozeninám, to jí bylo sedmadevadesát, tak mi schválila i po roce dokončený scénář. To bylo pro mě důležité. Zemřela téměř ve sto třech letech. Celou dobu, kdy jsme představení hráli (bydlela ve vedlejším domečku, přímo v areálu Musea), na nás koukávala z okna, které měla proti hledišti. Stačila vidět snad šedesát představení. Byl to pro nás všechny ohromný, zvláštní zážitek a také svým způsobem i smutný. Její životní příběh ožíval pod jejími okny.“

Z prostředí Kampy tvůrčímu týmu (Meda, Werich) tematicky trochu vybočilo jen představení o Martě Kubišové k jejím osmdesátým narozeninám.

„Ale naším dramaturgickým plánem je téma pocitu svobody v jakýchkoliv podmínkách,“ konstatuje.

„Když píšu, tak si vytvořím ulitu, kdy se soustředím na psaní. Jakmile je scénář dopsán, stává se produktem, o který se začínám starat jako producentka. Musela jsem si na to zvyknout, ale jde to. Už se těším na léto, jak se mi tu bude psát i odpočívat.“