Speciální výcvik, u kterého musí pes a jeho pán tvořit jeden tým

Speciální kynologický svaz TART vznikl v roce 1994 jako reakce na posun výcviku psů v Česku od prakticky využitelných disciplín k ryze sportovním, a především na vnější efekt směřujícím výkonům. Spolu se skupinou dalších nespokojených kynologů založil tento svaz Honza Dubový, mistr Evropy, dvojnásobný mistr ČSR a držitel titulu Mistr sportu. Ten se stal také hlavní tváří TARTu.

„TART navazuje na tradičně vysokou úroveň kynologie u nás,” vysvětluje Honza Dubový. „Je to sportovní výcvik psů, kteří jsou ale současně bez větších problémů použitelní v praxi,” dodává. TART je, jednoduše řečeno, pokračování původního československého výcviku psů, který byl zaměřen na jejich praktické využití. Vždyť právě k tomu byl kynologický výcvik původně určen.

Mnoho laiků má dojem, že všestranný výcvik pro praktické použití psa je především kousání na figuranta. To je ale zcela zásadní omyl. Vždyť i Policie ČR, Vězeňská služba ČR, Celní správa ČR nebo armáda, u kterých se opravdu psi používají i k zadržení pachatelů trestné činnosti, využívají služební psy především k tzv. pachovým pracím. Tedy obecně řečeno k vyhledávání a stopování. A stejně je to i v TARTu.

„Obrany jsou sice pro nezasvěceného diváka asi tou vizuálně nejatraktivnější disciplínou, ale TART není úzce obranářský výcvik,” říká Jan Komárek, spoluzakladatel TARTu a dlouholetý kynologický rozhodčí a pokračuje: „TART je výcvik všestranný, což znamená, že pes musí vždy ovládat poslušnost, a pak jednu nebo obě další části výcviku.” Těmi jsou stopa a obrana.

Pokud chce mít majitel opravdu prakticky použitelného psa, musí si uvědomit jedno základní pravidlo. Při práci tvoří pes a jeho pán tým. Nefunguje to jako u klasického sportovního výcviku, kde je důraz kladen především na samostatnou práci psa.

V TARTu sice také na některých disciplínách pes pracuje samostatně, a případná pomoc psovoda je penalizována, ale nikoli tak drasticky. Naopak je kladen důraz na spolupráci psa a psovoda jako týmu, který plní jednotlivé disciplíny.

„V TARTu nejsme omezeni nesmyslnými pravidly, jako je třeba pohyb psa u nohy bez hlasových povelů nebo předepsané velikosti ok na obojku a podobně, jak je tomu u některých typů sportovního výcviku,” říká Jan Komárek.

„TART klade důraz na co nejpřirozenější způsob výcviku a provádění cviků,” upřesňuje.

Jeden z dalších omylů, který se mezi laiky šíří, je, že výcvik obrany dělá ze psa nebezpečné zvíře pro své okolí. Dříve, než pes vůbec začne s opravdovým výcvikem obrany, ale musí zvládnout dokonale poslušnost. A to podstatně lépe než pes, který obranu vůbec necvičí.

„Jednotlivé disciplíny obrany jsou pro psa vypjatými situacemi, a i přesto při nich musí být ovladatelný. Pes, který se při obranách vymkne z pod kontroly psovoda, je okamžitě diskvalifikován,” vysvětluje Dubový.

Pes s obranářským výcvikem je tak pro své okolí bezpečnější než ten, který ho neabsolvoval. Poslušnost je prostě základem každého výcviku, ať už sportovního, nebo praktického. TART klade důraz především na provedení cviku a už méně na jeho dokonalé takřka milimetrové přesnosti, jak je tomu u ryze sportovního výcviku.

„Jde nám o to, aby pes byl ovladatelný a uměl základní cviky poslušnosti. Není už tak důležité, jestli při chůzi u nohy jde pět nebo deset centimetrů od nohy psovoda,” směje se Dubový.

Obrany jsou asi nejčastěji diskutovanou disciplínou kynologického výcviku. Laici se bohužel často domnívají, že jde o štvaní psa proti člověku a zvyšování jeho agresivity. To je ale největší omyl. Pokud má být pes opravdu dobrý obranář, tedy i s tím, že musí umět svého pána ubránit před útokem, nemůže být nezvladatelně agresivní.

„Samozřejmě dobrý pes obranář musí mít v sobě určitou dávku odvahy, nebojácnosti a jak my říkáme, zdravé agresivity,” vysvětluje Jak Komárek a hned dodává: „Ale tohle vše musí mít sám v sobě pod kontrolou, a hlavně pod kontrolou svého psovoda.”

Jasným příkladem je to, že pes zakousnutý a bojující s figurantem musí kdykoli na povel psovoda zákus uvolnit, pustit a s klidnou hlavou figuranta střežit.

Málo laiků si uvědomuje také to, že jedním z nejdůležitějších cviků obrany je tzv. revír. Pes při něm figuranta vyhledává v terénu, a když ho najde, nesmí se ho ani dotknout. Jen upozorní štěkáním svého pána, že ho nalezl. I to je příklad, že výcvik obran nemá s agresivitou a štvaním psa proti člověku nic společného. Obrany jsou divácky nejvděčnější disciplínou, protože jsou akční.

V TARTu je oproti sportovním typům výcviku i například zákrok psa v místnosti, což je pro něj psychicky velice náročné. Místnost je plná lidí, hluku, a najednou z nich jeden na psa zaútočí. To dokonale prověří jeho schopnosti.

Stopy, stopování, vyhledávání, čuchání, pachové práce, to jsou všechno synonyma pro výcvik s využitím nejpřirozenějšího a také výjimečného smyslu psa – jeho čichu. Psa není potřeba učit vyhledávání podle čichu, to je jeho přirozeností. Vždyť ho stačí sledovat třeba na procházce, kdy většinu času jde nebo běží s čenichem u země a vlastně „čte” pachy, které tam nachází. Pro psa je to jakási další dimenze světa, pro níž člověk prakticky ztratil vývojem možnost vnímání.

Principem výcviku psa pro pachové práce tedy není naučit ho pachy vyhledávat a sledovat. Úkolem psovoda je naučit psa, aby vyhledával a sledoval pachy, které určí psovod, a ne ty, které psa samotného právě zajímají.

„V TARTu dbáme na to, aby se psi naučili stopovat v podmínkách co nejbližších praktickému použití. Pro nás nemá velký smysl, když se psovi vytváří takřka laboratorní podmínky, kde se naučí skvěle stopovat. Pak není schopen práce v terénu, ve skutečném prostředí,” podotýká Dubový. To je zásadní rozdíl mezi ryze sportovní kynologií a TARTem.

Tady nestopují psi jen na krásně střiženém trávníku. Výběr terénu je dán pouze tím, že na něm nesmí být znát, kudy stopa vede. Stejně tak je jen zhruba určen tvar stopy (počet lomů), počet vyhledávaných předmětů a délka. Psovod tedy neví, jak daleko jsou od sebe předměty, ani kterým směrem stopa vede. Zná pouze tzv. nášlap, tedy začátek stopy. TART tak vede psovoda mnohem více k tomu, aby dokonale rozuměl signálům, jež mu pes dává, a byl s ním lépe sehraný. I v TARTu je nutná přesnost na stopě, bez samotné pachové práce se prostě nelze obejít. Stopování a obecně pachové práce jsou pro psa fyzicky i psychicky nejnáročnější disciplínou výcviku.

Co se týká plemene, jsou samozřejmě nejvhodnější psi typu německého ovčáka, boxera, dobrmana a další původně ryze pracovní plemena. Ale TART se neuzavírá žádným psům. Můžete cvičit, závodit, skládat zkoušky s prakticky jakýmkoli plemenem, i se psy bez průkazu původu. Pro výcvik je vždy vhodné si psa vychovat od štěněte.

„Při výběru je dobré vycházet především z pracovních vloh rodičů psa,” radí Honza Dubový. Proto je dobré zajít si před pořízením štěněte na nějaké závody nebo zkoušky, a tam se přímo s majiteli, kteří jsou současně chovateli, domluvit. Není zcela bezvýznamné rozhodnout se, zda psa nebo fenu. Psi bývají robustnější a lépe se hodí například na obrany. Feny jsou naopak obecně lépe cvičitelné a vynikají při pachových pracích.

„Výcvik psa podle TARTu nemá za cíl připravovat nezvladatelné šílence. Chceme vychovat psy nebojácné, sebevědomé, pracující ochotně s viditelnou radostí a samozřejmě maximálně ovladatelné. Jen poslušný a ovladatelný pes může být dobrým společníkem i obráncem svého psovoda,” uzavírá Honza Dubový.