Článek
„Jsem emoční, když mě něco osloví, hned to cítím a manžel mě marně nabádá, abych se chovala racionálně (ale to bych se ani nezamilovala, ani nevdala). Když jsme sem poprvé přijeli, hned jsem věděla, že jde o správné místo,“ pochvaluje si šansoniérka i po letech volbu v Dražicích nad Jizerou. „Mám moc ráda klasické domy, které ještě mají duši.“
Proměny a kontrasty
V podkroví vznikly pokojíčky pro dcery a zúročena byla i půdička přímo pod hřebenem střechy – je z ní malá herna a další místo pro spaní. Štít s okénkem zdobí přiznané původní a červené cihly. „Nechala jsem je oškrábat. Vymyslela jsem si tu i dost jiných věcí, ale samozřejmě ve spolupráci se svým kamarádem architektem Josefem Hoňkou.
Vždycky když se vracím z Prahy nebo z cest, tak už se těším domů, že bude štěkat pes a budou svítit hvězdy, říká Renata Drössler.
Zasklené zádveří mělo být původně celé přizděné a s velkými okny. Stavebníci se obávali zbytečné pracnosti a navrhli udělat to celé prosklené. Ukázalo se to jako dobré rozhodnutí a vzniklo tak jedno z našich nejoblíbenějších míst i k posezení. A za letních bouřek, za deště je to tu s kafíčkem úplně nejlepší!“
Šnečí ulity jako dekorace
Domek ze čtyřicátého roku se opravdu výrazně proměnil. „Nastěhovali jsme se sem po nezbytných stavebních úpravách. Až pak jsme přicházeli na to, jak to tu dispozičně změnit k lepšímu, a to bylo něco – bydleli jsme tu pomalu i se zedníky,“ vzpomíná naše hostitelka a zjevně příjemnou atmosféru vylepšeného bydlení vysvětluje i konstatováním: „Nejsme otroky domu.“
Zimní předsíň se osvědčila a příjemně zvětšila obytnou plochu domu.
„Bydleli jsme v malém pražském bytu na rušné ulici, a tak jsem byla tak fascinovaná životem na vesnici, že jsem při hrabání léta neudržované zahrady – jeden velký sad a spousta shnilého ovoce, – sbírala i šnečí ulity a hezké kamínky. Tak vznikly v oknech na schodišti přírodní závěsy – místo záclon.“
Malíři a barvy
„Moc mě baví zařizování a architektura. A ještě jsme měli štěstí na firmu. Tím, že jsem Polka – narodila jsem se v Třinci a vystudovala jsem polský gympl v Těšíně – přirozeně k tomu národu tíhnu a u faráře v Bakově jsem si všimla, jak polští řemeslníci hezky a čistě rekonstruují jeho faru. Tak jsem se na ně přeptala a hned se s firmou dohodla.
Pracovali pořád. Přišli v půl osmé, odcházeli v pět a pouze v deset si dali půlhodinovou sváču, kterou si sami donesli. A ještě na nich bylo skvělé, že jsme společně probírali nápady a diskutovali o stavbě. U všeho jsem tu byla a moc mě to bavilo.“
Jídelnu mimo jiné zdobí původní zasunovací dveře do kuchyně i výhled a vstup do zahrady.
Původně byly všechny stěny v dispozičně proměněném interiéru bílé – fádní. Když si paní Renata vymyslela odstíny barev, malíře prý málem přivedla do úzkých, ale nakonec se vše podařilo.
„Až když bylo vymalováno a vše bylo perfektní, tak se mi přiznal, že si v tom termínu chtěl původně vzít dovolenou, ale nikdo z kolegů sem místo něj nechtěl přijít, protože se už rozneslo, jak si vymýšlím,“ usmívá se zpěvačka a herečka, jež je mimo jiné i ctitelkou výtvarného umění. Stěny připomínají malou galerii – většina obrazů jsou dárky od kamarádů, kterým zpívala na vernisážích.
Útulný obývací pokoj je částečně oddělen od jídelny stěnou s krbem.
„Výtvarníky mám ráda. Jsou talentovaní a přitom skromní. Třeba Boris Jirků nebo Tomáš Hřivnáč, který se mnou hrával v kapele na perkuse.“ Účinkování v Semaforu ji mimo jiné připomínají kubistické obrazy od Jiřího Suchého, které maloval na scéně během představení. „Jednou jsem za ním přišla, ať nic nevyhazuje a podepíše mi to. Tak mi přidal i věnování: Vánoce 94. Jiří Suchý – jsem to kreslil, ale je to blbý… Po zarámování to tu vypadá skvěle!“
Edith a Marlene
Doslova životní rolí Renaty Drössler je postava šansoniérky Marlene Dietrich v divadelním představení Edith a Marlene. V Mostě se kus hrál tři roky a nyní v pražském Divadle Pod Palmovkou už dvanáctou sezonu. „Stihla jsem během té doby porodit druhé dítě, natočit dvě šansonová alba To jsem já a Jsem, jaká jsem. Hrát v dalších muzikálech, divadelních představeních,“ stručně shrnuje kus života absolventka herectví na DAMU.
A aby její činorodosti nebylo málo, s Evou Kodešovou, kolegyní z divadla, připravují pořad s písničkami pro děti. Na samostatných koncertech ji doprovází její PRS (Polyrytmická skupina).
Připouští, že (stále nezevšednělý) současný domov je jí vzácný i kvůli častému cestování. Ostatně ze vzpomínek je patrné, že pobyt na zahraniční dovolené osudově předurčil i další rodinné štěstí.
Od Baltu k Jizeře
Rodinná dovolená – čtrnáct dní v domečku na Balatonu v roce 2002 – prý všechny tak oslovila, že představa dalšího života ve 2+1 se začala jevit neveselou. A nastalo pátrání po lokalitě s dobrou dostupností do Prahy.
Není závěs jako závěs.
Motivů ke stěhování bylo více: „V devětatřiceti letech jsem podruhé otěhotněla, dcery mají mezi sebou rozdíl čtrnácti let, a tak začala být aktuální i otázka bydlení. Ze dne na den jsme se rozhodli, že prodáme byt, a měli jsme tři týdny na sehnání a vyřízení nového bydlení. Den před předáním klíčů od bytu se nám sem na půdu podařilo přestěhovat poslední nábytek. Pak se dělala nová elektroinstalace, rozvody vody... A na Štědrý den jsme zatloukali skobičky na obrazy. Až po pěti letech jsme dospěli k rekonstrukci, která dala domu současnou podobu.“
I schodiště může být ozdobou domu.
Renata přiznává, že si toho na sebe někdy bere moc. „Občas si musím připomenout, že míň mi nikdy nebude, jen více. Ale je pravda, že malé dítě mi dodává energii. Dnes už si nedovedu představit, že bychom byli jenom ve třech. I když bylo těhotenství neplánované, tak nám všem prospělo.“
