Článek
Nejenže je to stavba chladná, ale v době naší návštěvy foukal i studený vítr. A tak se mi hned na úvod hostitelé přátelsky vysmáli, že je mi zima. Oni jsou už otužilí.
Navíc si ve své zařízené komnatě nacházející se ve třetím podlaží topí dřevem, takže se zahřejí hned několikrát. A v létě je tu už příjemně.
Spřízněni volbou
„Už jsme žili spolu a přemýšleli jsme o tom, že půjdeme z Prahy. Hledali jsme, až jsme našli toto místo. Jezdili jsme se sem dívat a probírali to i s místními v hospodě. To jsme ještě nevěděli, že je k tomu i sedm hektarů lesoparku. Tomu nakonec byla vyčíslena vyšší cena než zámku...
Ale rozhodli jsme se do toho jít. Marně jsme obešli asi deset bank, žádná nám nepůjčila. Museli jsme dát hotovost dohromady, a nakonec nám nejvíc pomohla moje maminka. Prodala v Praze byt, mohla nám půjčit a my jí to vracíme každý měsíc ve třicetitisícových splátkách jako hypotéku. Tak jsem rád, že se jí tady líbí a jezdí k nám,“ vzpomíná Matěj Stropnický.
Matěj Stropnický a Daniel Krejčík
Druhá věc je, jak památkově chráněný objekt zvelebit a zachovat pro další generace.
„Děláme prohlídky, přes léto divadelní festival, svatby, pronajímáme pokoje jako ,chalupy', kam mohou nájemníci jezdit na víkendy. Dáváme do toho všechno, co vyděláme. A pomáhá i ministerstvo kultury a kraj,“ konstatuje Matěj.
Nelitují po čtyřech letech? „Já vůbec,“ okamžitě odpovídá Matěj a Daniel s úsměvem stejně pohotově: „Já každý druhý den.“
Z čistého vzduchu do divadla
Přes historické peripetie byly okolnosti zachování zámku poměrně nakloněny, nestala se z něho ruina.
Tvůrčí dílna Roberta Jaškówa
Původní majitelka – baronka – zemřela v roce 1929. Zámek získal hlavní věřitel, sedlčanská záložna a od ní krátce před Mnichovem skupina lékařů s tím, že zde vybuduje sanatorium.
„Je tady výborný vzduch. Jinak tu už tenkrát nebylo nic,“ seznamuje nás s historií místa Matěj Stropnický.
Budoucí společenský sál. Divadlo se tu už hrálo.
„Pak jim do toho vstoupila válka, po roce 1960 znárodnění a do roku 89 tady byl sklad léčiv. Takže do zámku nezatékalo a byl vytápěn, zůstal tedy poměrně zachovalý. No a my jsme barák s přilehlým pozemkem koupili od restituentů, což byly děti vzpomínaných lékařů, kterým se rozrostly rodiny.“
Architekt Václav Navrátil vyřešil rébus ohledně bydlení po svém
Daniel Krejčík potvrzuje: „Byli jsme opravdu netypičtí kupci. Na byt v Praze – dražší než tento barák – by nám půjčili, ale zámek pro banky nebyl zárukou získání peněz zpět,“ připomíná s tím, že radost z pobytu se u něho různě přelévá. V každém případě odsud pravidelně jezdí do svého domovského Divadla Na Fidlovačce.
„Také hodně dabuji a jsou to opravdu hodiny v autě, což by mohlo při současných cenách benzínu udělat z mé práce drahý koníček.“ Ale už teď se připravují na svou další divadelní sezonu na prostranství před zámkem nebo i uvnitř.
„Každou neděli také za dobrovolný příspěvek provádíme veřejnost a snažíme se i tak získávat prostředky na stavební práce. Místní nám fandí, když jsme tu pořádali první brigády, tak nám také chodili pomáhat. Až za nás se byli v zámku podívat. Do té doby tu z nich byl jen málokdo,” dodává Matěj.
Bytový showroom skláře Františka Jungvirta
Azyl i tvůrčí rezidence
Místností je v objektu osmadvacet, tedy včetně těch tzv. technických v přízemí, kde bývalo zázemí chodu velkostatku.
„Teď tu máme z Ukrajiny ubytovaných jedenáct lidí včetně novorozeněte narozeného už v Benešově. Ostatním jsme pomohli sehnat práci -– třeba v nedaleké pekárně.
Už druhý den války jsme ubytování nabídli přes sociální sítě, teď už fungují různé centrální a kontaktní adresy, ten začátek byl spíš punk. Jsme přece jenom na vesnici a žádný komfort to u nás není.
Zástupci církve odvezli některé obrazy z kaple jako svůj majetek. Čí budou, se teprve ukáže.
Ale pořádáme tu i kulturní akce – nejpracnější na ubytování uprchlíků bylo, že jsme jim tu týden před jejich příjezdem topili v kachlových kamnech na třech místech zároveň,“ shodují se oba.
Heidi Janků má svůj kus ráje
Funkce mají logicky rozdělené. Matěj Stropnický zúročuje své zkušenosti z komunální politiky a stará se o komunikaci s institucemi. Daniel Krejčík je tím uměleckým duchem a manažerem projektů, ve kterých samozřejmě také účinkuje. To někdy dělají také oba. Matěje si diváci jistě pamatují z Brabcova filmu Máj. Loni tu měli šestnáct vyprodaných představení pro dvě stě lidí.
Matěj je tím, který tu v současné době tráví více času, takže se stává i parťákem zedníků a nám přidává další díl do mozaiky: „Jde o to stavbu zachránit, bydlet tady, pořádat kulturní akce a místnosti pronajímat i jednotlivcům jako prostor pro tzv. kulturní rezidenci: někdo sem přijede a může v tvůrčím klidu pracovat. Malovat, skládat hudbu, psát knihu... Něco podobného je už v Broumově a ve světě je to běžné.“
