Dům s laťovou přístavbou má více vzduchu, světla, kapesní zahrádky i tajný pokoj

Majitelé původně jednopodlažního domu mají rádi promyšlený design, jednoduchost a funkčnost. Velkou inspirací jim byl rok strávený v Japonsku. Právě tehdy dospěli k závěru, že přesně v tomto stylu potřebují proměnit svůj domov. S žádostí o promyšlenější a účelnější prostor, v němž by všichni členové rodiny mohli být „sami a přitom spolu“, se obrátili na místní architekty z ateliéru Austin Maynard Architects.

„Líbila se nám práce studia a celý jejich designový étos – kreativita a udržitelnost,“ říkají majitelé. Ačkoli se nepovažují za odvážné lidi, s najmutím AMA se rozhodli „prostě do toho jít“. Či jinak, „důvěřovat procesu a nechat ho plynout“.

Aby dostáli všem přáním klientům a zároveň zohlednili podobu původního domu, přišli architekti v rámci návrhu nazvaného Clarke s nápadem na dvoupodlažní přístavbu neobvyklého stupňovitého a překrývajícího se tvaru. S domem ji vizuálně i fyzicky propojuje laťová zástěna, která poskytuje stín a soukromí (jak majitelům, tak jejich sousedům) a elegantním způsobem tak propojuje nové se starým.

Nová přístavba je moderní, ale ne strohá ani hranatá, je světlá a vzdušná a zároveň útulná a pohodlná. Velmi rychle se stala prostorem pro velká rodinná setkání a společnou zábavu.

V přístavbě se skvěle prolíná venkovní a vnitřní prostor a stala se vlastně přirozeným centrem veškerého rodinného dění. Obsahuje obývací pokoj propojený s jídelnou a kuchyní, prádelnu, spíž, specializovanou domácí kancelář a druhou pracovnu, kterou lze využívat coby ložnici pro hosty. Oba rodiče pracují z domova, proto bylo třeba dvou pracovních prostorů.

V původním domě naopak vznikly soukromé prostory, kam se může kdykoli „stáhnout“ každý, kdo zatouží po chvílích o samotě. Soukromé prostory tak slouží i jako náhrada vlastních bytů pro dospívající dcery, které zatím nevykazují tendenci se osamostatnit a najít si vlastní bydlení.

V každém rodinném domě je třeba nakonec najít i prostor, kde budou uskladněny vizuálně nepříliš vábné, ale zkrátka nevyhnutelné předměty – popelnice, kola, sekačka na trávu, klimatizace, zásobník teplé vody. Pokud na to architekt nemyslí dopředu, dodatečně se pak musí tyto prvky na již hotovou a nějak vyhlížející stavbu „navěšovat“ nebo někam před ni umisťovat. A to pak samozřejmě celý původní záměr znehodnotí.

Architekti proto všechny tyto prvky začlenili do struktury budovy už ve fázi návrhu a proměnili je v designové prvky. Veškeré obslužné vybavení je shromážděno podél východní strany domu a skryto za velkou posuvnou laťovou zástěnou.

Naopak podél západní strany domu upravili prostor tak, aby zde vedoucí ulička kolem domu nalezla konečně v životě rodiny uplatnění a mohli ji plně využívat.

Dále od nového centrálního vstupu, také skrytý za velkou posuvnou laťovou zástěnou, se nachází úložný prostor, kde jsou uložena kola a popelnice. Vedle něj je pak branka vedoucí do dalšího prostoru, jejž lze popsat jako světlík, na malou zahrádku. Ta sousedí s obývacím pokojem a kuchyní, takže tudy lze pohodlně vynášet odpadky do zmíněných popelnic.

V Austrálii se velké oblibě těší domy s centrální páteřní chodbou, která se táhne od vstupních dveří až na druhý konec domu, a po obou stranách jsou pokoje. Tento rys architekti zachovali, neboť se majitelé nechtěli vzdát radosti z pohledu na zahradu hned po příchodu domů.

Architekti naopak tento efekt dále rozvinuli. Příchozí si dopřává pohled na zahradu, a jak prochází chodbou, míjí i menší „kapesní zahrádky“ sloužící jako světelné šachty, které architekti strategicky implementovali do dispozice. Díky tomu je i hluboko uvnitř domu světlo, živá zeleň a proudí tudy čerstvý vzduch.

Poslední položka na seznamu přání majitelů zněla: „Naše dcera by si přála tajný pokoj. A vy děláte tajné pokoje.“

Nebylo třeba říkat víc! Pokoj v požadované růžové barvě je skryt za dveřmi s posuvným panelem v horní části schodiště a využívá půdní prostor ve střeše staré části domu.

Díky tomu má mladší dcera kde svobodně projevovat svou uměleckou kreativitu, kterou provází jistá neuspořádanost, aniž by narušovala „zenovější“ povahu své starší sestry v jejich společném prostoru.

Laťová zástěna spojuje přístavbu s hlavní částí domu a zároveň poskytuje stín a ochranu, omezuje výhled a vytváří krytou verandu. Úhel latí kopíruje sklon staré střechy domu.  A tak, jakkoli nemá přístavba s původním domem stejné materiály, právě díky stejnému sklonu sdílejí stejnou architektonickou DNA.

Zodpovědný přístup k ekologii a návrhy podle zásad udržitelnosti byly jedním z důvodů, proč si majitelé architekty vybrali. Je jenom logické, že také jejich dům byl takto upraven. Udržitelnost tu byla jako vždy klíčovým hlediskem.

Znamenalo to především snahu o zachování stávající konstrukce a její opravu místo prostého vybourání všeho a stavby všeho nanovo. Zároveň původní stavba prošla opravou a vylepšením obvodového pláště, aby měla lepší izolační vlastnosti a snížila se tak energetická spotřeba domu.

Architekti nově izolovali střechu a také vyměnili okna, jimž dopřáli dvojité zasklení. Dům využívá pouze elektřinu, na střeše si nese solární systém o výkonu 6,6 kW s možností instalace baterií a s nabíjecí stanicí pro elektromobily.

Dům je rovněž vybaven tepelným čerpadlem a vyhřívá jej podlahové topení. Nová zadní konstrukce je orientovaná tak, aby měla ideální příjem slunečního záření (připomeňme si, že na jižní polokouli jsou žádoucími stranami severní a východní).

Laťová clona vytváří stínicí efekt pro velké prosklené otvory, což zajišťuje, že v době velkého horka se interiér nepřehřívá, zatímco v chladných měsících může slunce plně pronikat dovnitř a přihřívat betonovou podlahu, v níž je navíc rozvedeno topení. Také stěny nové přístavby jsou plně izolované.

Architekti v interiéru využili výhradně svítidla s LED zdroji a pro povrchové úpravy a nátěry volili výhradně materiály s nízkým obsahem těkavých organických látek (VOC) a eticky získávané suroviny. Na konci zahrady je instalována nádrž na vodu o objemu 3000 litrů. Rodina tak díky tomu může využívat dešťovou vodu pro toalety a v prádelně.