120 let technického zázraku. Pražská kanalizace byla nejvyspělejší v tehdejší Evropě

Hlavní město bez kanalizace si asi málokdo z nás dokáže představit. Odpad z domácností, dílen či stájí končíval v tzv. trativodech nebo se vyléval do rigolů na ulici. Když přišel déšť, bahno na ulicích se promíchalo s exkrementy, ty se pak mnohdy dostávaly až do Vltavy, ze které se ovšem na jiných místech brala voda k pití a vaření.

Výsledkem bývaly epidemie tyfu a cholery, které zvyšovaly úmrtnost v Praze. Starý systém dřevěných a mělkých zděných stok už nestačil tempu modernizující se metropole a odpadní vodu bylo potřeba oddělit od lidských obydlí. Praha, podobně jako další evropské metropole, nutně potřebovala „chirurgický zákrok“ hluboko pod zemí.

„Přelom přišel na konci 19. století. Spočíval v tom, že se postavila velice fortelná, promyšlená kanalizační síť využívající gravitační systém. Zakončená byla v Bubenči, na nejnižším místě v Praze. Změna spočívala v tom, že než vodu vypustili zpátky do Vltavy, tady ji mechanicky pročistili,“ říká ředitel Staré čistírny Cyril Holub, který Novinky po národní kulturní památce provedl.

„Pražská kanalizace byla ve své době nejmodernější, jakou si dokážeme představit. Zhruba dvacet let po uvedení do provozu měla Praha prvenství co se týče kvality péče o odpadní vodu,“ vyzdvihuje Holub.

Bylo tomu tak především díky návrhům zkušeného vodohospodáře britského původu Williama Heerleina Lindleyho. Proč si město vybralo právě jeho?

„Nejdřív se soutěž na stavbu řešila lokálně. Místní technici poslali dva vítězné projekty na posouzení do Frankfurtu, kde byl tehdy stavebním radou právě Lindley, odborník na kanalizační a vodárenské stavby evropského formátu. Posoudil projekty a navrhl Praze, že jim předloží vlastní,“ vypráví náš průvodce.

Z role porotce se tak dostal do role designéra; jeho největším přínosem bylo podle Holuba hlavně zapojení samotné čistírny.

„Ostatní návrhy počítaly s tím, že se splašky za Prahou vyplaví na povrch a nechají se vsáknout v pískových polích – jak to bylo tehdy běžné. On ale řekl: Ne, postavme čistírnu, kde bude čištění a vyplavení vody kontrolovaný proces,“ vysvětluje.

Kanalizační systém podle původních plánů obsluhoval 5,5 tisíce hektarů tehdejší Prahy. „Byli ale prozíraví a věděli, že aglomerace poroste, tak se napojily rovnou další, často konkurenční obce jako Vinohrady, Žižkov, Smíchov, Nusle a města v okolí Prahy, ale i úplné vesničky – Břevnov, Podolí, Košíře,“ vyjmenovává ředitel.

Podzemní technologie, které jsou až 13 metrů hluboko, a k tomu industriální budova v secesním stylu se stavěly pět let a hotovo bylo v roce 1906.

„Fascinuje mě, že celé obrovské dílo dělali dělníci jen pomocí krumpáčů, lopat a koleček, žádné bagry a další podobnou techniku neměli,“ říká Holub v návštěvnické místnosti s pokladnou, kde jsou vystaveny historické fotografie ze stavby.

„I dřevěné výdřevy na všechny klenuté stropy a struktury jsou krásnou připomínkou toho, že ne všechno, co je dočasné, je marné. Truhláři a tesaři si s nimi museli dát velkou práci, jakmile ale byli zedníci hotoví, výdřevy se odstranily a zůstaly jen ty cihly, které vidíme dneska,“ ukazuje na červenohnědé zdi z nich vystavěné.

Jsou původní, na stavbu kanalizace a čistírny se jich využilo dohromady víc než 15 milionů. „Říká se jim zvonivky, byť v Brně si to pletou a říkají jim zvonilky, jsou speciálně zahuštěné, tvrdé, dvakrát pálené, aby byly málo porézní, nenasávaly vodu a byly ve vlhkém prostředí odolné,“ přibližuje.

Systém, který čistil odpadní i dešťovou vodu, fungoval do roku 1967, za provozu se inovoval, ale postupně přestal rostoucí metropoli stačit. Nová ústřední čistírna vznikla jen kousek za tou starou, na Císařském ostrově.

„Takovou pikantností je, že ji sice s velkou pompou otevřeli, ale hned potom ji museli na dva roky zase zavřít, protože zjistili, že jim odpadní voda protéká, kam by neměla, takže stará čistírna sloužila ještě o dva roky déle,“ směje se Holub.

Historická čistírna v Papírenské ulici č. 199/6 je už řadu let přístupná veřejnosti k prohlídkám a připomíná dětem i dospělým, že čistá domácnost bez odpadu není samozřejmostí a že jen pár metrů pod jejich nohama existuje svébytný svět. V květnu se v rámci 120. výročí koná dokonce hudební prohlídka.

Po vstupu do „zámečku“, který nadzemní budova trochu připomíná, vejdou návštěvníci do rozlehlé reprezentativní haly, kde se v současnosti konávají koncerty, oslavy či svatby.

„Důvod, proč je hala tak obrovská, je, že je pod námi obří klenutý strop, a aby ta klenba nespadla, potřebovali postavit těžké závaží, a to jsou ty stěny. Je prázdná a taková bývala i za plného provozu,“ vysvětluje ředitel. A bere nás dál, do přilehlé parní strojovny s kotelnou. I když byla čistírna záhy elektrifikovaná, technologii 19. století si tu raději nechali.

„Báli se, že kdyby přišla povodeň, byla by celá oblast odříznutá od elektřiny a bylo potřeba mít záložní pohon pro povodňová čerpadla,“ objasňuje průvodce. Díky tomu najdete v Bubenči parní stroje, které podle něj nejsou nikde jinde na světě. V kotli občas i zatopí, než se vytvoří dostatek páry na rozjetí stroje, trvá to prý pět hodin.

A směřujeme pod zem, kam ústily stoky a kde docházelo k samotnému mechanickému čištění – dnes už se čistí také chemicky či biologicky – a to ve třech krocích.

„První stupeň jsou vertikální mříže, kterým se říká česle, tady se zachytávaly ty největší části, klasicky větve, hadry, potkani,“ ukazuje Holub. Ve čtyřicátých letech k nim přibyl stroj, který pomohl zaměstnancům vytahovat tuny odpadu denně, což byla do té doby těžká ruční práce s háky.

Za česlemi čekala hluboká nádrž, „lapák“ písku a štěrku. Materiál z tehdy nevyasfaltovaných silnic se pral a prodával zpět cestářům. Závěrečnou fází bylo odstranění těch nejjemnějších částeček, a to v podzemních nádržích za budovou.

„Jedná se o deset dlouhých ‚plaveckých bazénů‘, kde voda stála tři dny, aby se kal odsedimentoval a na povrchu zůstala čistá voda. Ta tekla do Vltavy, zatímco kal zůstal na dně, odčerpal se a prodával zemědělcům jako hnojivo. Tanker kotvil na plavebním kanále, nebo se kal sušil a pak ho odvezly koňské povozy,“ popisuje Holub, jak to dřív fungovalo.

Celá čistírna je podle něj fascinující, láká i filmaře z celého světa a pojí se s ní také řada historek, které vám jistě během prohlídky rád povypráví. Za všechny aspoň jedna: „Zdejší prostřední stokou se údajně jednou nad ránem vypotácel opilý pán, který někde v Praze vlezl do kanálu, ani nevěděl jak. Vyšel tady, k překvapení zaměstnanců, a byl zachráněn,“ vzpomíná na jeden ze zážitků někdejších pracovníků.

„Nutno dodat, že lézt do kanálu je hodně nebezpečné a prosím opravdu to nedělejte,“ varuje na závěr.