Článek
Luboš Jízdný z Měřína, který seděl za volantem raritního trambusu, přezdívaného Mates, neztratil nervy, počkal si až se stroj v písku sesune o pár decimetrů a kolům aspoň opticky pomůže přitažlivost, a pak už zkušeně sjel mezi dřevěnými brankami do bezpečí úpatí prudkého svahu.
Pískovna nabízí divácky atraktivní podívanou. Pro stroje představuje velmi náročný terén.
Už od pátku mířili diváci do pískovny, kde se o víkendu jel jeden ze závodů mistrovství Trucktrialu ČR. Klání, které zkouší zručnost posádek speciálně upravených náklaďáků a o kterém pořadatelé rádi říkají, že se v něm dá dokázat, že zákony zemské přitažlivosti nejsou všude stejné. Kromě trambusu se závodu mimo jiné účastnily i speciály vozů Liaz, Tatra 815 i 813 nebo Praga V3S. Celkem startovalo 42 posádek.
Jezdci se silnými stroji dokážou často téměř zázraky.
Hodiny ani peníze raději nepočítá
„Trambus jsme koupili před časem. Má za sebou už padesát let života a možná by si zasloužil spíše veteránské značky než úpravy a ochranný rám. Teprve to s ním zkoušíme, ale abych pravdu řekl, kdybychom s ním chtěli vyhrávat, vyžádal by si ještě mnoho času a peněz. No uvidíme,“ řekl Novinkám pilot vozu Luboš Jízdný. Kolik hodin a peněz si už veterán vyžádal, prý raději ani nepočítá.
„To bychom k tomu museli připočítat i náklady na dopravu na závody. Je to záliba, koníček, výzva. A to něco stojí,“ říká Jízdný, který pochází z rodiny, kde dým výfuků voněl a voní mnoha členům rodiny.
„Vyrostli jsme v autech a u aut. Táta, brácha, synové i synovci. Jen děda jim nepropadnul,“ dodává muž z Vysočiny, který s trambusem závody teprve zkouší. Za plnokrevný závodní vůz považuje Liazku, se kterou rovněž startuje.
Vyprošťovací bagr měl nejvíce práce u laguny s blátem.
Na závodníky čekaly mnohé nástrahy. Jeden z úseků závodu například dokonale prověřoval přesnost jízdy mnoha desítek tun vážících strojů. Jednalo se o koridor, který končil nejméně metr hlubokým jezírkem bláta a písku. Tam obvykle posádka viděla jen to, co nabízela boční okna, protože přední totálně obarvilo žlutohnědé bláto. Právě zde měl také nejvíce práce pásový bagr a vyprošťovací Tatra.
Pro většinu se stala břečka nepřekonatelnou zradou. I tak si ale vysloužili všichni bouřlivé ovace diváků v těsné blízkosti. A i když posádky nemohly slyšet v řevu motorů v kabinách ani slovo, velmi často si o potlesk pohyby rukou říkali a evidentně jim dělal dobře.
Strach v kabině nemá místo
„Strach? Ten nemám. To bych ani nemohl jet,“ svěřil se Novinkám krátce po nejnutnějším opláchnutí od bahna dvaadvacetiletý automechanik z Uliblic na Jičínsku Ondřej Rejman, který jel oficiálně svůj první závod jako navigátor zkušeného Radka Malinského.
„Auta jsou moje láska od dětství, byť v rodině nikdo nezávodí. Tak budu první,“ dodal se smíchem mladík.
A co vlastně přitahuje na takových závodech, kde nejsou sličné hostesky ani nablýskané limuzíny a většinu času lidé tráví buď v prachu či blátě, nebo na výhni slunce? „Je to podívaná, kde se pořád něco dramatického děje a kde má divák skutečně velmi blízko k závodníkům na jednotlivých úsecích,“ popsal divák Stanislav Pokorný z Brněnska, který si místo na upravený obyťňák zabral, stejně jako mnoho jiných, už v pátek. Se třemi vnoučaty ho parkovné a vstupné přišlo do neděle na osmnáct set. A je docela možné, že právě některý z jeho vnuků si v budoucnu za volantem také vyzkouší zrádnost pískovny u Kunštátu.
