Škoda 1203 slaví pětapadesátiny, kusová výroba skončila teprve nedávno

Oblíbená i zatracovaná Škoda 1203 neboli „dvanáctsettrojka“, která je pro mnohé symbolem automobilového průmyslu období socialismu, se veřejnosti poprvé představila 14. září 1968 na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně. Málokdo ale možná ví, že její kusová výroba skončila teprve před několika lety.

Škoda 1203 byla prvním a také doposud jediným u nás sériově vyráběným malým užitkovým automobilem se samonosnou bezkapotovou karoserií a zároveň byla poslední škodovkou s klasickou koncepcí, tedy motorem a převodovkou vpředu a pohonem zadních kol.

Mezi motoristy si vysloužila rozporuplnou pověst. „Razdvatrojka“ nebo také „dvanáctsettroska“ či „dunihlav“, jak se jí nelichotivě přezdívalo, totiž doplatila na zastaralou techniku i konstrukci, která po dobu výroby nedoznala podstatnějších změn. Řidiči si stěžovali zejména na to, že vůz je hlučný, motoru chybí výkon a přehřívá se a jízdní vlastnosti mají do ideálu hodně daleko.

Nedostatečná byla také pasivní bezpečnost auta. Na druhou stranu byla tato užitková škodovka poměrně jednoduše opravitelná a měla variabilní nákladový prostor, který třeba plně vyhověl požadavkům početných rodin při cestách na dovolenou. Nezřídka se ovšem stávalo, že zbrusu nová „dvanáctsettrojka“ nezamířila z Mototechny brázdit silnice naší vlasti, ale jela rovnou do servisu.

Vývoj univerzálního užitkového automobilu začal v Československu již v polovině padesátých let. V roce 1955 tehdejší ministerstvo automobilového průmyslu zadalo Automobilovým závodům, národnímu podniku (AZNP) v Mladé Boleslavi, požadavek na vývoj nového užitkového vozu s užitečnou hmotností do 950 kg, v podobě trambusové samonosné karoserie.

Vůz se měl vyrábět v automobilovém závodě ve Vrchlabí, kde také již o rok později vznikl první prototyp mikrobusu s názvem 979/I. Kvůli nedostatku financí byl však vývoj modelu pozdržen a později zcela zastaven.

Počátkem šedesátých let bylo rozhodnuto, že nový vůz, který ponese označení 1203, bude mít co nejvíce příslušenství shodného s připravovanou Škodou 1000 MB. Konkrétně to znamenalo například stejnou palubní desku či zadní svítilny. Souhlas k zahájení technické výroby vozidla byl vydán v roce 1965 a v červnu 1968 byla svařena první karoserie „dvanáctsettrojky“, k zákazníkům se vůz dostal koncem téhož roku.

Přes 4,5 metru dlouhý automobil měl čtyřválcový motor o objemu 1,2 litru a výkonu 49 koní, s nímž dosahoval maximální rychlosti 100 km/hod. Zákazníci si mohli vybrat z několika variant, kromě dodávky mohl být i ve verzi mikrobus či valník.

Vůz se vyráběl ve Vrchlabí, ale motory byly dováženy až ze slovenské Trnavy, kam byla od poloviny sedmdesátých let také postupně převáděna výroba. V letech 1968 až 1981 bylo ve Vrchlabí vyrobeno téměř 70 000 kusů „dvanáctsettrojky“. V Trnavě se užitkový vůz dočkal postupem času silnějšího motoru a změny jména na TAZ 1500 a v prakticky nezměněné podobě se zde vyráběl až do roku 1999.

Krátce po uvedení na trh podrobil Škodu 1203 redakčnímu testu časopis Svět motorů, který v čísle 21/1969 upozorňoval zejména na nutnost zpřísnění kontroly jakosti výroby a kritizoval také nedostatečný výkon motoru. Konkurenci pro „dvanáctsettrojku“ představoval východoněmecký barkas, který měl však jen dvoutaktní motor, nebo polský žuk, který vynikal robustnější konstrukcí.

Škoda 1203 se v hojné míře využívala ve zdravotnictví jako sanitka, uplatnění nalezla i jako pohřební vůz. Jeden dobový vtip tvrdil, že „dvanáctsettrojka přiveze člověka z porodnice a poveze ho pak i na hřbitov“. Charakteristické kvílení houkačky této škodovky znělo i v původních dílech televizního seriálu Sanitka.

V roce 1992 vznikla v Žacléři na Trutnovsku firma Ocelot podnikatele Romana Jirouše, která se od počátku zabývala kompletními renovacemi automobilů, opravami i distribucí náhradních dílů. O sedm let později zde Jirouš začal vyrábět malosériově „dvanáctsettrojky“, jejichž výrobu odkoupil z Trnavy.

Zpočátku se jejich produkce pohybovala okolo sta kusů ročně, později roční výroba klesla na několik desítek kusů. Ještě v roce 2017 firma dodala dvě nová auta do zahraničí, poté se začala věnovat již jen generálním opravám a výrobě karoserií a náhradních dílů.

„Dost těchto aut je stále v Německu nebo v Holandsku, nějaké i v Polsku. Víme, že jedno stále jezdí v Litvě, kam stále posíláme díly,“ řekl v roce 2018 Jirouš, který je také pořadatelem pravidelných srazů majitelů „dvanáctsettrojek“.