Rodinný tank z Kanady. Test Fordu Edge

Jestli se vám líbí velká auta, v Kanadě vyráběný edge vás nezklame. Výrazná přední maska, obří rozměry, v testované verzi navíc podpořené obrovskými dvacetipalcovými koly a výrazným oranžovým lakem, to vše jsou atributy, které s některým lidem jednoduše líbí.

Není divu, ostré a jednoduché tvary, podpořené navíc malým výskytem edgů na silnici, z něj dělají minimálně z hlediska designu něco víc nóbl než VW Touareg nebo Audi Q5. A zadní červená linka propojující zadní svítilny je parádním detailem. Naopak nás nepotěšily drátky v předním okně, to je řešení, které by mělo patřit minulosti.

Pocit z velkého auta s délkou 4,8 metru a výškou přes 1,6 metru nepřestává ani po usednutí za volant. Místa je vpředu ve všech směrech dostatek a šířka auta (1928 mm bez započtení zpětných zrcátek) je vskutku využita do posledního milimetru. Kupodivu edge nelze objednat s třetí řadou sedadel, taková Škoda Kodiaq jej i přes menší délku 4,69 m nabízí.

Relativně mělký zavazadelník nabídne výborných 602 litrů, zadní sedačky ale z kufru nesklopíte a víko pátých dveří se vyklápí docela nízko - nad metr osmdesát se už budete strachovat o hlavu. Pod podlahou je dojezdová rezerva - standard pro všechny verze - chválíme.

Také vzadu je místa dostatek, v testovaném autě ale prostor pro hlavu ubírala panoramatická střecha. Dimenzování sedaček je takové, aby se na ně vešel i rozměrově prostornější cestující. Za volantem s přehršlemi tlačítek se sedí ve vyšší pozici, vyhřívaná, respektive odvětrávaná sedadla jsou ale pohodlná i při delších přesunech.

Co zarazí je velice nepřehledný multimediální systém. Nepřehledná grafika s malým fontem a příšerně pomalá odezva na dotyk, jsou jedny z nejhorších, jaké jsme za poslední roky v autě této cenové kategorie viděli.

Kaplička s budíky je méně přehledná, chybělo nám třeba větší zobrazení aktuální rychlosti. A odstranit ikonu s nejvyšší povolenou rychlostí, která se při jejím překročení o jediný km/h rozbliká, se nám po celém týdnu vypnout nepodařilo. Čtení dopravních značek ale fungovalo dobře, jen jednou se stalo, že na jižní spojce v Praze edge sveřepě držel symbol s dálniční stotřicítkou.

Po devíti stovkách ujetých kilometrů překvapilo, jak moc komfortní je edge i na „dvacítkách” a s nízkoprofilovým obutím. Přes nerovnosti se přenáší s lehkostí, v zatáčkách pěkně drží směr a není ani proti ostřejší jízdě (v rámci této kategorie, samozřejmě). Ne, nejezdí tak dobře jako BMW X5 nebo Porsche Cayenne, ale v rámci možností nezklame ani náročnější zákazníky. A dálniční průlet Německem ukázal, že edge je stabilní a tichý při vysokých rychlostech.

Řízení má příjemný převod i odezvu, pouze šestistupňový dvouspojkový automat Power Shift reaguje hladce, avšak ne tak rychle jako konkurenční DSG či dokonce vynikající osmistupňové ZF. Pohyb v kulise páky je příliš hrubý, při přechodu z parkovací pozice musíte použít příliš mnoho síly.

Vadilo nám rovněž to samé, co u mustangu: třepotající se kapota, která působí pootevřeným dojmem. Ale docvaknutá je správně a vy si na to po pár dnech zvyknete. Všechny varianty edge mají pohon všech kol, díky světlé výšce přes 20 centimetrů tak nebude překážkou ani lehčí terén.

Nabídka motorizací se omezuje na dva turbodiesely. Zkoušené bi-turbo má plynulý zátah od nízkých otáček, nad dva tisíce otáček se naplno projeví jeho masivních 450 Nm, které dovedou svižně rozpohybovat i takto velké a těžké auto. Při rychlém dálničním tempu ale palubní počítač ukáže 12 litrů, náš dlouhodobý průměr byl deset. A to je na dieselový motor vcelku hodně.

Sebevědomé jsou pořizovací ceny, které vždy překračují milión korun. Standardní výbava je bohatá, připlácí se ale za adaptivní tempomat, metalický lak, a dokonce i za oboustrannou rohož do kufru nebo ostřikovače světlometů. Pravdou ovšem je, že ani konkurence není o mnoho levnější a třeba taková Kia Sorento s obdobnou motorizací přijde na podobné peníze.