Režisérka Jana Rezková: Ztracená rodina? Stává se nám, že se nalezený s hledajícím potkat nechce

Článek

Za dokureality stojí i režisérka Jana Rezková, která sama považuje rodinu za „zázemí a jistotu“. Novinky a Právo jsou mediálními partnery projektu.

Jak se zrodila myšlenka na projekt Ztracená rodina?

Tento formát byl jedním z několika, které mně vedení nabídlo ke zpracování. Vzhledem k tématu to byla jasná volba. Hluboké mezilidské vztahy v kombinaci s prací téměř investigativní si mě okamžitě získaly.

Převzaté formáty mají často svou bibli, která vymezuje jasné mantinely, jak má daný pořad v nějaké mutaci vypadat. Je to omezující?

Naštěstí bible na tento formát není nijak svazující. Spíš to byla sbírka rad, jak postupovat. Navíc původně anglický formát má jiné možnosti v rámci GDPR. Naše zákony jsou daleko přísnější. Tudíž nejobtížnější bylo pro nás hledání druhé strany.

Průvodci pořadu jsou Tereza Pergnerová a Mirek Vaňura. Proč jste si vybrala právě je?

Tereza Pergnerová pro mě byla jasná volba, naopak jsem já doufala, že se bude formát líbit jí. A tak se i naštěstí stalo. Mirek Vaňura prošel rozsáhlým castingem, kde jsme hledali typ muže-novináře, který má k investigativní práci blízko. Jsem ráda, že nakonec vyšlo toto spojení a každý z nich si přesně plní tu úlohu, která mu v pořadu náleží. Terezka je průvodcem člověka, který se rozhodl vydat se do někdy bolestivé minulosti, a Mirek je ten, který má za úkol vypátrat člověka, kterého hledáme, a být mu průvodcem až do společného setkání.

+5

S tématem hledání ztracených členů rodiny se určitě pojí silné emoce. Je tomu tak a necháte se dojmout i vy?

Zatím se nám nestalo, že bychom se nedojali všichni, tím myslím i mužské členy štábu. Silné emoce nás provázejí po celou dobu natáčení, ať už s člověkem, který někoho hledá, nebo s nalezeným, kterému jako první sdělujeme, že ho někdo hledá. Samozřejmě finální setkání je nejsilnějším zdrojem emocí, vždyť většinou se poprvé vidí lidé, kteří se v životě nesetkali.

Silné emoce jsou spjaté i s Výměnou manželek, kterou už dlouhá léta točíte…

Emoce v obou projektech jsou rozdílné, pokud jde o emoci ve Výměně, je to buď osobní emoce respondentů, nebo emoce vzniklá z rozdílnosti dočasných partnerů. U Ztracené rodiny jsou emoce velmi niterné, které vycházejí z letité bolesti nebo křivdy z dětství. Nejsou to až na výjimky emoce konfrontační. Samozřejmě emoce, které provázejí finální setkání, jsou vlastně nepřenosné a nepopsatelné.

Léta točíte právě Výměnu manželek, teď Ztracenou rodinu. Hodně točíte přímo doma nebo o velmi osobních věcech. Jaká to má pro filmaře specifika?

Základem je poměrně malý štáb a velmi osobní přístup, v obou případech se snažíme pohybovat se v domácnostech co nejméně rušivě. Hlavně u Ztracené rodiny se nám lidé svěřují s věcmi, které třeba nikdy nikomu neřekli… Hledání rozhodně není jednoduché, některé případy jsme řešili několik měsíců a některé i rok. Samozřejmě hledáme i v cizině a to je samozřejmě ještě složitější, ale spolupracujeme s detektivními kancelářemi a genealogy po celém světě.

Ztracená rodina. Díl 3.

Malíř pokojů Ivo, který žije v Anglii, byl hned po narození dán k adopci a už spoustu let hledá biologické příbuzné. Ve Zlíně strávil dětství a dospívání s adoptivními rodiči. Bere je jako životní výhru. Přesto mu to nedá a chtěl by poznat své biologické rodiče.
Ve druhém pátrání budou Tereza a Mirek hledat biologickou matku Ivety, ženy ve středních letech, která si ji přeje už spoustu let poznat. K adopci byla dána ve třech letech. Když jí bylo sedmnáct, umřela jí adoptivní máma a musela se starat o otce. O dva roky později se vdávala. S mužem je už třicet let, mají dvě dcery a vnoučata.

Kde v zahraničí jste byli a jak složité to tam pro vás je?

Zatím máme natočený jeden díl v Kanadě a už půl roku čekáme na pracovní vízum na Kubu. Kanada byla poměrně složitá, tam pátrání trvalo skutečně rok, dokonce jsem tam musela jet dvakrát, protože to byl případ, kdy si paní v Kanadě vůbec nechtěla připustit, že má v Česku nejbližší příbuzné. Stejně tak pátrání na Kubě nebylo jednoduché, tam se muselo našlapovat velmi oparně, a my všichni doufáme, že se nám podaří natáčení zrealizovat. A rozpracovaných máme ještě několik zahraničních dílů, tak snad se nám bude dařit.

Prožíváte nějaký pocit uspokojení, když se vám podaří spojit členy rodiny, kteří se po dlouhou dobu neviděli nebo kteří o sobě ani nevěděli?

Radost máme vždy, když se nám podaří najít druhou stranu. Pak ještě nastává fáze, kde musíme nalezeným vysvětlit, o co jde. Bohužel se nám stává, že nalezený se nechce spojit, natož se s hledajícím potkat. To je obrovské zklamání a je velmi nepříjemné to tlumočit lidem, kteří někoho hledali, protože my hledáme skutečně ty nejbližší, rodiče a sourozence.