Moderátorka Tereza Pergnerová: Naučila jsem se neplakat

V jaké fázi projektu se k příběhům dostáváte?

Ve chvíli, kdy už jsou lidé pro náš pořad vybraní. Nejsem tedy součástí castingového procesu, ale přehled o něm samozřejmě mám. Vím, jak probíhá. A od okamžiku, kdy je jasné, že budeme na nějakém příběhu pracovat, byť ještě třeba nemáme nalezenou protistranu, už se zajímám o to, s kým budu, budeme pracovat. Řeším, jakou moderátorskou polohu mám zvolit, abych nikoho ze zpovídaných neranila.

To jsou krásná slova, ale v čem tohle vaše umění spočívá?

Musíte ty lidi hlavně znát. Nastuduju si pro to daný příběh. Setkám se s těmi, s nimiž mluvím(e). Snažím se je blíže poznat. Pochopit, jak a co si myslí, jak vše vnímají i zda (ne)jsou třeba stydliví, zda jim bude dělat potíže se mnou, s námi hovořit, jak dobře formulují svoje vnitřní pocity… Mým úkolem totiž není je dostávat do nepříjemných situací. Než se zapnou televizní kamery, mluvím s nimi víckrát.

Máte nějaké know-how, jak rozpovídat i introverty?

To ne. Celá má práce je o navázání důvěry. Pokud se mi to podaří, mám vyhráno. Dotyčný, dotyčná musejí hlavně vidět, slyšet, že je vnímán, že jim naslouchám. Pak teprve překročíme mnohé bariéry. Když se to nepodaří, nedá se nic dělat. Když to nejde, prostě to nejde. A i to, že se tak stane, je pro projekt přínosné, slušivé. Na Ztracené rodině je krásné, že nikoho nelámeme. U podobného projektu se i jinak hodně pláče.

To musí být náročné. Jak tyhle emoce ventilujete před tím, než odejdete domů?

Pláče celý štáb, ale já ne. Pláč v sobě nějak nemám. Nevím, kde to v mém životě vzniklo. Určitě jsem léta nechtěla působit jako slabá a dostávala jsem taky mnohdy tak nepříjemné otázky, že jsem se naučila neplakat. Pláču tak dovnitř, případně mi zaslzí oči, vyhýknu, ale jinak umím tyhle emoce v sobě udržet. V jejich zpracování mi pomáhá rovněž chůze. Když chvilku chodím, tak se všechno přirozeně začlení do vzduchu. Zhluboka se nadechnu, spojím se zase s normálním životem.

Ztracená rodina dává dohromady rodiny, které se kdysi rozbily. Jak hodně vás raní, když se odmítnou jejich členové i přes vaši snahu setkat?

Myslím si, že jejich důvody dokážu pochopit. Každý má přece právo říci ne. A jsem taky ráda, že náš projekt zůstává vůči všem ohleduplný, podobná rozhodnutí přímo nezaznamenává. Když někdo řekne: nechci se setkat s tím, kdo mě zve, dokážeme to vyřešit citlivě, bez televizních kamer… Ten kontakt můžeme předat i bez nich.

Věří vám lidé? Jak ochotně vůbec vstupovali do projektu?

Myslím si, že spousta lidí náš projekt zatím nezná. Logicky tak mají jisté obavy. Bojí se, jak s nimi budeme v televizi „zacházet“… Věřím ale, že až zjistí, že jejich příběhy zpracováváme laskavě a citlivě, bude to pro všechny strany snazší.

V případě Ztracené rodiny se nabízí srovnání s konkurenční Poštou pro tebe, kterou vysílala Česká televize. Dívala jste se na ni?

Jasně, mám ji moc ráda. Jednou jsem byla i jejím hostem. V době, kdy byl můj syn ještě malinký. Pozvala mě do ní dívka, které jsem v devadesátkách dávala určitou energii do života. Bylo to velmi hezké setkání…

Ovšem Ztracená rodina je úplně jiný druh pořadu než Pošta, jde o úplně jiný koncept. Ano, oba mají společné to, že se lidé, kteří se kdysi vzájemně ztratili, potkávají. U toho vše asi končí. My třeba nemáme žádné studio. Jdeme hodně po dokumentární lince, po vyprávění. Snažíme se o intenzivní kontakt s dotyčnými.

Myslím si, že tím získáváme větší autenticitu. Ve svém přirozeném prostředí jsou zpovídaní často mnohem upřímnější, líp formulují vnitřní pocity. Nikdo je v ten okamžik, kdy se svěřují se svými trápeními, nehodnotí. Nesedí před publikem, cizími lidmi. Na místě je v tu chvíli jen náš empatický štáb. I proto podobnost mezi pořady vážně tolik nevidím, ač se nabízí.

Ztracená rodina má formu dokumentární reality show. Šla byste do ní?

Když vím, vidím, jak s lidmi pracujeme. Neváhala bych… Ale obecně nemám v životě pocit, že by mi v něm kdosi zásadní chyběl. Tedy kromě těch, kteří již odešli na druhý břeh, což je přirozené. Svou rodinu jinak poměrně dobře znám. Kdyby tomu ale tak nebylo, tak bych se do svých rukou, Ztracené rodině svěřila.

Koho byste k ní, k televizním obrazovkám tedy pozvala?

Všechny diváky, kteří mají chuť malinko zpomalit tenhle svět. Mají chuť usednout do svých křesel a nechat se unášet příběhy dalších lidí. A kdybych mohla mít ještě jedno smělé přání navíc, ještě připojím: zůstaňte sedět v křeslech a přemýšlejte o vlastním životě, případně zvedněte telefon a někomu zavolejte… V tuhle chvíli bych byla úplně spokojená já.