Ve španělské oblasti Donana se všechno točí kolem koní

Oblast Donana zabírá pobřeží od městečka Mazagón až po ústí řeky Guadalquivir. Přibližně stejně daleko se táhne do vnitrozemí, na sever, podél „hranic“ s provincií Sevilla. Právně je tato oblast částečně národním parkem a částečně o stupeň méně chráněným přírodním parkem.

To je návštěvníkům, kteří sem přijedou obdivovat unikátní krajinu, více méně jedno. Donana je rovina, kterou tvoří zčásti bažiny, zčásti travnaté porosty ozdobené občas osamělými stromy nebo křovinami, ale také písečné přesypy. Bažiny patří především velkým vodním ptákům, těmi nejobdivovanějšími jsou tu pravděpodobně plameňáci. Na pastvinách se extenzivním způsobem chovají koně.

Chov koní tady má dlouhou tradici a svá neměnná pravidla. Donana je rozdělena na pastviny, jejichž majitelé na nich chovají koně již několik století. Klisny tady vyvádějí svoje hříbata tak, jak by si to jistě přála leckterá matka, zvířecí i lidská. Mláďata putují s matkou po pastvinách, dokud nenastane chvíle, kdy je třeba je odloučit.

Klisny a hříbata se vyhánějí ze stád na začátku léta, ve chvíli, kdy začne kvůli nastupujícímu horku ubývat trávy. Majitelé si je rozeberou, ocejchují a případně některé koně prodají. V dřívějších dobách bývalo například zvykem, že kmotr nebo strýc daroval hříbě narozenému chlapci.

V celé Donaně je koní mnoho a vyvádění klisen je úžasnou událostí, jíž se účastní celé rodiny chovatelů, ale i spousty návštěvníků. Divák vůbec nemusí být zapáleným milovníkem koní, a přesto ho atmosféra určitě pohltí.

Všechno začíná tím, že se honáci přesunou na pastviny den před vyháněním. Zapojí se nejspíš všichni muži, kteří se udrží na koních – od malých kluků, jejichž nožky sotva dosáhnou do třmenů, po mohutné muže, dosud schopné vysadit do sedla své obrovské pupky.

Na pastviny je doprovázejí jakési zásobovací vozy. Jsou to valníky tažené traktorem, na nichž jsou naloženy kotle dušeného masa, basy piva, židle, stoly a všechno, co honáci budou potřebovat na večeři a snídani na pastvinách. Klisny a hříbata je třeba sehnat dohromady, aby mohly být druhý den ráno přihnány do městečka Rocío.

Honáci představují skutečnou podívanou. Hemží se všude, všichni jsou vyšňoření skoro stejně – košile, klobouky, šátky na ústa proti prachu a v ruce klacík na pohánění hříbat a klisen – vypadají, jako by se v koňském sedle narodili. Nepoučený návštěvník, navíc z jiné země, nejspíš vůbec nepochopí, co se kolem děje. Jak budou probíhat příští okamžiky, vědí jen honáci sami. Jedna z mála věcí, kterou lze z jejich komunikace dešifrovat jsou výkřiky „Yegua hay!“ neboli „Klisna ven!“

Vyvrcholením celé akce je prohánění koní městečkem Rocío. Místo je proslulé také velkolepým procesím, které se tady koná na počest panenky Marie. Rocío tvoří velmi široké ulice lemované domy, které patří různým bratrstvům přijíždějícím na procesí.

V době vyhánění klisen jsou většinou opuštěné. Ulice jsou nezpevněné, respektive jen vysypané přírodním pískem. To proto, aby si koně žijící celoročně v přírodě nepoškodili kopyta.

Před polednem se na malé náměstí sjíždějí honáci ze všech stran. Ti staří sedí poklidně v sedle, ti mladší se rozverně projíždějí sem a tam a všichni čekají na povel, který přijde odkudsi zvenku. Blíží se poledne a pod andaluskou oblohou začíná být pěkně vedro. Pak najednou dav zašumí a už běží stádo koní, které je třeba prohnat celým nevelkým městem.

Některým koním se chce běžet někam úplně jinam, než kam se očekává, občas je třeba ukáznit hříbě, které se rozhodlo, že se raději vmísí mezi diváky, než aby se drželo své matky. Písek se víří, je vedro, dámy se ovívají, všichni těkají z místa na místo, aby našli nejlepší výhled a kousek stínu.

Za pár minut je po všem. Za chvíli poběží ještě jedno stádo a pak se vzrušené městečko propadne do poklidné siesty. Další klisny přiběhnou až za rok.