Slunečná dovolená na tajemném řeckém Poseidonově trojzubci

Dva jmenované patří ke známým a hojně navštěvovaným rekreačním oblastem, je tam spousta hotelů, bohatá nabídka služeb a každoročně tam přijíždějí desetitisíce návštěvníků ze všech koutů Evropy. Ten třetí hrot, Agion Oros (Svatá hora), uváděný spíše jako Mount Athos, je prakticky neznámý. Nejen ve světě, ale i v Řecku.

Byť o jeho existenci všichni vědí, jen málokdo ho navštívil. Žena žádná, ty na hornatý poloostrov nesmějí vůbec. Mužů je ročně jen pár tisíc, jsou to především pravoslavní poutníci, kteří musejí žádat o povolení a čekat na něj několik měsíců. Nejen Agion Oros, ale i přilehlý kraj je proto opředen jakýmsi tajemstvím.

Ve starověku, v dobách raného křesťanství se obtížně přístupný, hornatý poloostrov stal útočištěm poustevníků, kteří se zřekli slastí a strastí pozemských a naplno zasvětili svůj život víře svaté. Poustevníků přibývalo a koncem prvního tisíciletí vznikly první kláštery.

Světští vládcové Řecka, včetně tureckých mohamedánů, kteří v zemi panovali čtyři staletí, zvláštní charakter poloostrova více méně respektovali.

Postupně se vyvinul nynější stav, posvěcený řeckou vládou a správou Svaté hory. Mount Athos je součástí Řecka, ale má zcela samosprávný charakter. O všem, co se na ostrově děje, rozhodují představitelé klášterů.

Dnes je na Svaté hoře dvacet klášterů, všechny připomínají středověké hrady a pevnosti. Většina mnichů náleží k řecké pravoslavné církvi, ale jsou tam i kláštery, v nichž převažují, nebo v nich alespoň žijí, ruští, bulharští, srbští, nebo třeba arménští pravoslavní.

Mniši, kteří se na Svaté hoře usadili (v každém klášteře jich je jen pár desítek), berou své poslání v boží službě velice vážně. Nemají zájem o publicitu, odmítají televizní štáby, poutníky přijímají a starají se o ně, ale ruší a dráždí je všechno, co je odvádí od jejich způsobu života – modliteb a práce.

Nad celým poloostrovem Chalkidiki svítí stejné slunce, ale v předhůří Mount Athos jako by na něm ležel stín. Jsou tam kilometry dlouhé pláže se zlatavým pískem i malé zátoky, penzióny a hotely, které si nijak nezadají s těmi na dalších dvou hrotech trojzubce. Ve srovnání s poloostrovem Kassandra jsou místní pláže téměř prázdné. Jen málo cestovek nabízí tento kraj svým zákazníkům.

Město Ouranopoli, které je střediskem kraje přiléhajícího k Mount Athos, má veškerou infrastrukturu, kterou člověk od přímořského letoviska očekává. Pláže se vším, co k nim patří, zázemí v podobě nesčetných restaurací, obchody se suvenýry, muzeum ve středověké obranné věži. Specialitou jsou svaté obrázky, ikony. Na Svaté hoře se ikony odnepaměti malovaly, v tamních klášterech jsou vzácné sbírky.

Stín hory padl i na předhůří, a tak v Ouranopoli najdete obchody i dílny, kde ikony malují ve velkém, ale i takové, jejichž tvůrci se drží staletých receptů a učí se technice malby od skutečných mistrů. Ikona takto stvořená pak není pouhým výrobkem, ale skutečným uměleckým i duchovním dílem.

Historici, teologové, jazykovědci a další odborníci se dodnes dohadují, jak nejlépe vyložit skutečnost, že zrovna z řecké Makedonie, vlasti Alexandra Velikého a jeho otce Filipa, z kraje, který je řecký, až to dál nejde, vyrazili na svou pouť slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj.

Možná, že v oněch dobách – pokud již existovalo městečko Arnea – se tam medu říkalo slovansky – strdí. Dnes se mu tam (na poutačích před krámy) kromě řeckého meli říká hlavně honig. Je tam med lesní i luční, piniový a akátový, med z levandule, z janovce metlatého a kdoví z čeho ještě.

Kopcovitý kraj na dohled od moře je ekologickým rájem. Pokud je tam nějaký průmysl, tak nanejvýš kamenolom. Místní zemědělci nemají na chemická hnojiva, a tak to tam všechno roste samo od sebe, z vody, sluníčka a kamenité půdy.

Farma Platanorema je místem, kde se může člověk ubytovat, jezdit po kraji na koni nebo na kole, stravovat se mlékem a strdím (k snídani není nic lepšího než jogurt s medem) a dalšími naprosto bio potravinami. Když má chuť, zajede si dolů k moři na koupel a na čerstvé ryby. Krásné a čisté pláže jsou také např. v Ierissos, Nea Roda, Kampoundi či Porto Agio.

V zálivu, který se jmenuje – jak jinak – Agion Oros, je ostrov Amuliani (také Ammouliani). Na délku měří 4,5 kilometru, na šířku tak polovic a žije na něm šest set obyvatel. Zdrcli se do městečka, které se – aby se to nepletlo – jmenuje Amuliani. Od pevniny je ostrov vzdálen asi tři a půl kilometru a z přístavu Tripiti tam pravidelně plují trajekty.

Amuliani je místem, o němž v Řecku vědí jen zasvěcení. Za jeho hranicemi skoro nikdo. Kolem ostrova je spousta pláží. Na některých, jako Limani nebo Alikes, jsou lehátka, slunečníky, tobogany a další atrakce, jiné jsou maličké, ukryté pod skalami. Přístupné jsou z moře i z pevniny. Komu se nechce pěšky, ten si může půjčit loďku, kolo nebo malou motorku. A taky si vzít pití a svačinu, protože na pláži pro deset lidí stánek s občerstvením nenajdete.

Amuliani je ostrovem pokladů. Úplně obyčejných, jichž ale ubývá. Eleni, matka majitele hotelu Sunrise, vám k snídani upeče domácí buchtu a ráda si s vámi popovídá. Stane se vám to v některém ze světoznámých letovisek? Na ulici vás zdraví neznámí lidé. Viděli vás, jak jste včera vystoupili z trajektu, nebo je to ten hospodský, co vám ráno přinesl ledovou kávu, průvodkyně z muzea, která vám odpoledne vyprávěla, jak sem předkové zdejších obyvatel přišli z Turecka. Vy si zahanbeně uvědomujete, že je nepoznáváte, zatímco oni vás ano.

Taky jsou to poklady mnohem přízemnější, leč chvalitebné. Třeba zásada místních kuchařů, že ryba, která byla vytažena z vody včera, už není čerstvá. Nejen Amuliani, ale zdejší pobřeží vůbec je tím pravým místem pro milovníky ryb a jiných mořských potvor. Je jich hodně a s jejich úpravou si tu opravdu umějí poradit.