Hlavní obsah
Japonským lovkyním perel se říká amy neboli ženy moře. Foto: Profimedia.cz

Řemeslo japonských lovkyň perel vymírá. Scházejí učednice

Mieko Kitaiová se noří z mořských vln, mává velkou mušlí a lapá po dechu: „Konečně ušeň!“ volá tato sedmdesátnice, která loví plody moře tak, že na dlouhou dobu zadrží dech.

Japonským lovkyním perel se říká amy neboli ženy moře. Foto: Profimedia.cz
Řemeslo japonských lovkyň perel vymírá. Scházejí učednice

Když Mieko vyleze na loď, pochlubí se ostatním ušní, jedlým plžem považovaným za mimořádnou pochoutku. Pak si sundá masku doman, tedy kulatou mřížku, která jí zakrývá polovinu tváře. „Dokud mi to zdraví dovolí, budu pokračovat,“ říká.

Stejně jako Mieko provozuje starodávný lov, především v zátoce Mie na západě země, kolem dvou tisíc Japonek, často vysokého věku. Luštitelé křížovek je znají pod termínem „japonská lovkyně perel na tři písmena“ čili ama, což v překladu znamená žena moře.

Může za to Kokiči Mikimoto, který jako první vtrhl na šperkařský trh s uměle pěstovanými perlami. V roce 1888 založil s manželkou a partnerem první perlovou farmu u zátoky Šinmei. Potřeboval potápěčky, aby do lastur perlotvorek vkládaly odštěpky lastur, tedy možné budoucí zárodky perel. Mimochodem: Mikimotovi se dlouho nedařilo vypěstovat krásnou perlu pravidelného okrouhlého tvaru. Pomohl až zabroušený úlomek skořápky jistého mlže až z americké řeky Mississippi.

„Ještě v generaci mých rodičů vyplouvalo u nás 400 až 500 manželských párů, přičemž pod hladinu šly výhradně ženy,“ řekla stanici Deutschlandradio Jišaki Watanabeová (65). Otírá si přitom masku lepkavými řasami, aby se jí nezamlžilo sklo, pak zkříží ruce a odříkává šintoistickou modlitbu. Loni jedna z nich vypustila pod vodou duši. „Zradilo ji srdce, už jí bylo přes osmdesát,“ přiznává Mieko.

Zatíženy závažím připevněným kolem pasu se vrhají z paluby, oděny do lycrových kombinéz zakrytých modrými tunikami zvanými isogi a do bílých čepců. Původně se amy oblékaly jen do bederních roušek. Pak jim však Mikimito zakázal lov „nahoře bez“, protože tím prý pobuřovaly prudérní americké turisty.

Bývaly to kdysi báječné partie

Amy mohou pracovat jen několik hodin denně, jinak jim hrozí podchlazení, přestože bývají mnohem odolnější vůči chladovému stresu než muži. Pod vodu se noří už přes 1500 let. Tuto metodu mořského lovu líčí čínští hosté japonského souostroví už ve 3. století. Kromě toho mnohým městům na pobřeží, kupříkladu Acumi či Azumi, daly jména klany am.

Potápěčky totiž bývaly dobré partie – vydělávaly velice slušně, mohly cestovat svobodně po celém císařství a těšily se všeobecnému uznání. „Před rokem 1970 se lovkyněmi stávaly dívky kolem patnácti nebo šestnácti let tak, že pozorovaly při práci své matky.

Dospělému však trvá tři nebo čtyři roky, než dokáže lovit s pouhým zadržením dechu,“ podotýká profesor Jošitaka Isihara, ředitel Muzea moře ve městě Toba. „Dívky mé generace si celé léto hrály na pobřeží. Neměly mobily, tablety, většinou ani hračky. Proto si hrály tak, že se potápěly a sbíraly to, co našly v hlubině na mořském dně,“ vybavuje si Mieko. Její řemeslo chřadne, pozvolna odchází. „Ráda bych zaučila nějakou nástupkyni. Dala jsem si inzerát. Nikdo se nehlásí,“ uzavírá.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků