Na Jadranu bude letos těsno

Mela, k níž začátkem roku došlo v severní Africe, sice z větší části utichla, ale Tunisko ani Egypt se přílišné důvěře potenciálních návštěvníků netěší. Egyptská letoviska jsou poloprázdná a ani do Tuniska se moc lidí nechystá. Loni tyto země navštívilo téměř čtyři sta tisíc turistů od nás, ale letos to pravděpodobně bude jen zlomek tohoto počtu.

Nad děním v arabských zemích si jistě mnou ruce především v Turecku a v Bulharsku, kde počet návštěvníků každopádně vzroste. Německé a britské cestovky už od počátku roku jednají s tamními hotelovými společnostmi o nákupu dalších lůžek na letní sezónu.

Těšit se mohou i Řekové, ale ani ve vztahu k dění v této zemi zbytek Evropy dosud úplně nepřekonal svou nedůvěru.

Dovolená v Turecku je od června do října přijatelnou náhradou za Egypt či Tunisko, ale má to jeden podstatný háček. Chystají se tam také statisíce Rusů, neboť Turecko je jednou z mála středomořských zemí (ne-li jedinou), kam nepotřebují vízum. Stejně jako v minulých letech v Egyptě hrozí i nyní v Turecku, že masívní ruská přítomnost nepříznivě ovlivní atmosféru v hotelech i v letoviscích.

Sezónu letních dovolených u nás poznamená i domácí situace. O hospodářské krizi se sice už tolik nemluví, ale jak nedávno poznamenal předseda představenstva CK Fischer Miloslav Vyhnal, lidé nemají dobrou náladu a za takových okolností o dovolené moc nepřemýšlejí.

Cestovky sice varují, že na poslední chvíli toho letos moc k mání nebude, ale na jejich výzvy potenciální zákazníci příliš nereagují.

Na poslední chvíli tak nakonec mnoho lidí skončí u rozhodnutí zamířit do Chorvatska. Dá se tam dojet autem, člověk se tam domluví a nějaký ten apartmán se i bez rezervace vždycky najde. Další variantou je Itálie, jen s tou domluvou je to obtížnější. Třetí možností, kterou letos hodně lidí zvažuje, jsou slovenské termály. Z hlediska vzdálenosti, domluvy i nákladů možnost vůbec nejpříznivější. Blízko, nebo nikam – to je letos pro mnoho lidí východisko při volbě letní dovolené.

Cestovky, které se specializují na chorvatský Jadran, si stěžují, že na pobřeží neustále přibývají soukromé domy s nabídkou ubytování, zatímco hotelové kapacity zůstávají stejné. Tomu odpovídá i skladba prázdninových hostů. Většina z nich si dovolenou zařizuje sama, jen menší část spoléhá na služby cestovek.

Mnoho lidí má stálé místo a svého „gazdu“, k němuž pravidelně jezdí. I ten, kdo nemá pobyt dopředu zamluven, střechu nad hlavou najde. Dokonce i v hlavní sezóně. Peníze, které většina Čechů takto do Chorvatska vozí, zůstanou v rukou konkrétních lidí. Hotely, které z velké části patří zahraničním společnostem, však posílají vydělané peníze na bankovní konta v Německu nebo ve Švýcarsku. Chorvatský tisk jásá, když v Dubrovníku přistane letadlo s anglickými penzisty, ale na české návštěvníky se v mnoha případech stále dívá svrchu. Čechům, jak se zdá, to moc nepřekáží a také letos se k Jadranu houfně chystají.

Ať jedete z Čech, nebo z Moravy, nejjednodušší, ale také nejvíce frekventovaná cesta do Chorvatska vede přes hraniční přechod Mikulov. Možné to je i přes Hatě u Znojma, ale cesta tam z Jihlavy je pomalá a komplikovaná. Z Vídně pak po dálnici A2 na Štýrský Hradec (Graz), odtud na přechod Spielfeld/Šentilj a do slovinského Mariboru.

Při cestě na Istrii mnozí zamíří na Lublaň (Ljubljana) a Postojnou, jiní jedou (stejně jako při cestě do Dalmácie) přes hraniční přechod Macelj na Záhřeb (Zagreb). Pak už po dálnici A1 přes Karlovac, Bosiljevo (odbočka na Rijeku), dva pověstné tunely, Zadar, Split (Dugopolje) do Šestanovce (sjezd na Makarskou).

Další mnohem méně využívaná, ale rychlá a pohodlná cesta do Záhřebu vede přes Bratislavu, přechod Rajka do Maďarska a dál po E 65 přes město Szombathely na hraniční přechod Letenye/Goričan do Chorvatska. Pohodlnější, byť o nějakých 150 km delší, je cesta přes Budapešť. Časově se od oné první trasy příliš neliší.

O něco více užívaná je trasa z Čech přes Dolní Dvořiště, Linec a Graz, případně přes Linec, Salcburk a Villach na Slovinsko a do Istrie. Touto cestou jezdí do Chorvatska většina Němců, takže tam bývá velmi hustý provoz. S nezbytnými přestávkami a střídáním dvou řidičů trvá cesta z Mikulova do Splitu nějakých deset hodin. Je to ale jen velmi hrubý odhad, protože zejména prázdninové víkendy jsou poznamenané častými zácpami a pomalou jízdou v kolonách.

Úzkým hrdlem je zejména úsek z Mariboru k chorvatskému hraničnímu přechodu Macelj. Je sice krátký, ale velmi pomalý, a pokud se tam přihodí jakákoliv dopravní nehoda, zdržení se počítá na desítky minut.

Ať zvolíte k cestě do Chorvatska kteroukoliv trasu, počítejte s tím, že občerstvení nebo nocleh cestou nepatří k nejlevnějším. Bagetu u benzínky nekoupíte levněji než za stovku, nocleh – pokud nehodláte sjíždět z dálnice a hledat levnou variantu – rodina sotva pořídí levněji než za dva tisíce.

I nadále proto vychází jako nejpřijatelnější varianta chleba a řízek z domova, termoska s kávou a klidné posezení na některém z dobře vybavených odpočívadel v Rakousku. Nebudete ostatně sami, mnozí Rakušané, Němci a Nizozemci si počínají stejně.