Do Turecka za památkami, jídlem i nákupy aneb Turistické tipy mimo sezonu

Pokud se někdo rozhodne vydat do Turecka automobilem, existují v podstatě dvě cesty. Obě mají společné, že se vyplatí přespat v Srbsku, v Bělehradě. Při cestě přes Bulharsko je potřeba se připravit na nepříliš dobrou silnici za srbskými hranicemi na bulharské straně, odměnou je ale možnost navštívit bulharská přímořská letoviska, a na turecké straně pak město Edirne neboli starobylé město Hadriánovo.

Velká výhoda přímo na místě je, že je možné domluvit se nejen anglicky, ale valná většina lidí mluví i bulharsky, což je od češtiny kousek. Zastavit se je potřeba, protože pro cestu autem a tím pádem možnost nebýt vázaný na jedno místo je velmi výhodně pořídit si dálniční známku HGS. Ta se lepí na přední sklo, pod úrovní zpětného zrcátka a s ní jsou místní dálnice velmi levné. Jednorázové ceny jsou mnohem vyšší.

Je více než radno kupovat známku pouze na místech označených HGS, nikoliv na každé benzince, aby byla záruka bezproblémového nabití. Důležité je předem se zeptat, jestli berou na místě karty, proto už v Edirne, s možností zaručeně se domluvit, je dobré zjistit kde, jak a za kolik. Mnou vybrané místo je asi 40 kilometrů od Edirne, vše bez problémů, jen karty neberou.

Pak už zbývá jen prohlédnout si Edirne s krásnou mešitou, starověkým mostem, ochutnat místní speciality, včetně speciálních grilovaných jater. Tak jako v každé zemi platí, že tam, kde je plno místních a výzdoba průměrná, je záruka dobré ceny i kvality. Pro gurmány v Edirne je dobré navštívit restauraci Hanedan, hned vedle mostu.

Výše popsané platí i pro druhou možnost jízdy automobilem, a to přes Řecko. Odměnou jsou řecké speciality a možnost koupele v Egejském moři, které je ale už na podzim, zhruba od října, jen pro otužilce.

Na druhou stranu, není nutné si hned pořizovat HGS, protože podél tureckého pobřeží na Tekirdağ vede stará dálnice, která je zdarma, platí se až před Istanbulem. Zdůrazňuji to obzvláště proto, že jen po placených dálnicích v Turecku je zážitek z řízení, spousta pruhů a krásný povrch, o kterém si u nás můžeme nechat jen zdát. Výhodou cesty „spodem“ jsou také výhledy na Marmarské moře.

Nabrat naftu nebo benzin je možné kdekoliv, nejlepší jsou ale velké značky, typu OMV, Shell, Lukoil, BP, případně turecká síť Opet. Ušetřit půl liry se nevyplatí vzhledem k riziku neznačkové pumpy. Letos na podzim díky dalšímu oslabení turecké liry vychází pohonné látky do dvaceti korun za litr, takže motoristův ráj.

Následuje už Istanbul, kde je nejlepší ubytovat se u metra, co nejblíž Zlatému rohu s památkami, případně náměstí Taksim. Tedy někde mezi zastávkami Osmanbey, Avsaray a palácem Topkapi. Vše je na evropské straně, kde jsou hlavní památky, do Asie se dá přejet lodí, což je romantická projížďka. Já jsem k naprosté spokojenosti bydlel u metra Osmanbey.

V samotném Istanbulu poprvé využívám HES kód, což je nové opatření turecké vlády proti šíření koronaviru. Po chvíli marného hledání ho nacházím na formuláři, který každý musí před vstupem do Turecka vyplnit. HES kód někdy kontrolují při vstupech do památek, restaurací, obchodních domů apod. Vždy je ho ale potřeba propojit s Istanbul kartou, která slouží pro místní dopravu. Bez HES kódu nefunguje, jednorázová jízdenka je mnohem dražší, a tudíž se vyplatí kartu si pořídit, je i v supermarketech. Jezdit autem po centru 18milionového města nemá valného smyslu.

Jak se propojuje, to je ovšem záhada, přičemž klíč k tajemství drží místní, mně ochotně pomohl recepční v hotelu. Nejen, že ji propojil, ale ještě ji se mnou šel koupit do supermarketu naproti, kde jeden ze dvou prodavačů nevěděl, že ji mají. Když jsme u prodavačů, další recept na přežití je koupit si co nejdříve místní telefonní kartu. Ta moje měla 20 GB dat a 5 tisíc minut volání za zhruba 400 Kč.

Takto vybavení lidé, včetně těch, kteří přiletěli, tedy v kapse s Istanbul kartou a mobilem s tureckým číslem, se nemusí bát téměř ničeho, protože s internetem se ztratit nedá. Z památek je dobré navštívit Topkapi, sídlo sultánů, hned za Chrámem Boží Moudrosti. Vzhledem k rozsáhlosti areálu i množství sbírek je dobré vyčlenit si celý den. V pokladnici jsou také artefakty typu „Davidův meč“, „Mojžíšova hůl“, „Bradka proroka Mohammeda“ a další. Ovšem pozor, o víkendech je hodně návštěvníků.

Samotný Chrám Boží Moudrosti, až do 16. století největší katedrála světa, je teď mešita, ovšem vstup je zdarma. Zvenku vypadá stále krásně, úctyhodně, zevnitř každý musí posoudit sám, já byl při bohoslužbě v šest hodin večer.

Jedna věc je jistá, galerie s nejvzácnějšími freskami je zavřená, podle strážců na místě, dohlížejících, aby ženy nechodily do prostoru k modlení v době bohoslužby, jsou ochozy zavřené dočasně. Musí se údajně rekonstruovat, protože od zpřístupnění zdarma zvýšení počtu návštěvníků hrozí pamětihodnosti po patnácti staletích zničením.

Modrá mešita je zavřená kvůli rekonstrukci, ale pohled zvenčí stačí, doplněný o egyptský a bronzový antický sloup z doby Východořímské říše.

Náhradou je možné jít do Theodosiovy cisterny, kde každou celou hodinu začíná úchvatný videomapping. Hodnotný umělecky, i poučně, protože obsahuje hlavní historické epochy města, které se jmenovalo dříve Konstantinopole. Po těchto památkách mám spásný nápad, jít se podívat na památku další epochy, Galatskou věž neboli Kristovu věž, zbudovanou Janovany na místě, kde první věž zbudoval už východořímský císař Justinián.

Oslabená turecká lira nahrává levným nákupům. Návštěvník, který ale nechce, aby peněženka plakala, měl by rezignovat na nákupy na Velkém bazaru, jen si ho projít, koření nakoupit pod ním na bazaru Egyptském. Pod ním na nábřeží, naproti Galatské věži, jsou restaurace s dobrým jídlem a výhledem, přístavy lodí sloužící jako MHD, pochutiny. Usedám k jídlu a připomínám si, že na Galatskou věž se ještě vrátím. Stojí to za to jít na západ slunce, noční světla i přes den se podívat dalekohledy zdarma.

Poslední památkou, kterou je hřích minout, je Sulejmanova mešita, opět s výhledy a krásným interiérem. Pak ještě procházka od Galatské věže k náměstí Taksim, projet se lodí do Asie a za pět dnů Istanbul stačí.

Je čas vyrazit za dalším dobrodružstvím, na západní pobřeží. Celé turecké pobřeží Egejského moře je hezké, těžko vybrat, já byl na ostrově Cunda, spojeném s pevninou mostem. V turistických oblastech je potřeba se připravit na vyšší ceny, což neplatí pro další zastávku, kterou doporučuji. Od října tam ale stejně není moc co dělat.

Východ Turecka, provincie Van, je balzám na duši i na chuťové buňky. Nejlepší kuchyně, velmi levné naprosto vše, včetně ubytování, osobně doporučuji Hotel Avalon v centru města. Na místě pak jistě by měl cestovatel ochutnat maso v mix grilu Mevlana z roku 1946 a hlavně — koření. Turecké chilli Pulbiber, sladké i pálivé a sumak s příchutí citronu se vyplatí koupit i domů. Na východě je také výhoda, že místní často mluví cizími jazyky, hojně se využije ruština i angličtina.

Místní pamětihodnosti rozhodně stojí za to, neboť jsou buď na jezeře, nebo u něj, stopy arménské kultury a křesťanství nevyjímaje. Domácí obyvatelé mi hrdě hlásí, že jezero Van je třetí největší na světě a sami mu říkají „moře“, byť je v něm sladká voda. Poté už je na čase nasednout na letadlo, protože z Istanbulu je krásný výlet do Vanu letadlem, ovšem autem je to příliš daleko. Lepší je nechat vozidlo pár dnů odstavené, klidně na letišti. Návštěva mimo letní sezonu stála za to, neboť nejen opalováním a koupáním je člověk živ.