Najednou, jako když utne, nastane úplné ticho. Po chvilce slyším tlumenou ránu a hned po ní stejný rachot pokračuje - lomození, praskání lámajících se větví a funění.

"To musí být nějaký velký zvíře, puma nebo medvěd," řeknu a pro jistotu vytáhnu z ruksaku revolver. Na pumu jsme za celou dobu ještě nenarazili, ale i těch je prý zde v horách mnoho. Útočí bez výstrahy a je nejnebezpečnějším zvířetem, které tady žije. Pomalu otevřu stan. Právě začíná svítat. A to, co teď vidím, mě rozzuří: v lese na druhé straně louky zápasí černý medvěd s pytlem, ve kterém máme všechny naše potraviny. Ten jsem s Jakubem včera večer zavěsil naprosto nedosažitelně pro jakékoliv zvíře na nejvyšší strom v okolí.

"Pacholku mizernej! Nech ho ležet!" řvu tak hlasitě, jak jenom umím. Žádná reakce. Vypálím tedy do vzduchu a to zabere. Medvěd se vyděsí, ale nenechá svoji kořist ležet. Popadne ji a pádí pryč. "Lenko, průšvih!" stačím jen vykřiknout a už se za ním ženu tak, jak jsem - v trenýrkách a naboso.

V horách, bez zásob

Bez pytle s proviantem jsme úplně namydlený, bleskne mi hlavou a běžím, co mi síly stačí s odjištěným revolverem v ruce. Křoví mi drásá tělo, ale na nic nedbám, naše jídlo musím zachránit za každou cenu. Do nejbližší osady to je hodně daleko a medvěd má teď úplně všechno, co nám z potravin zbývá. Upaluje přede mnou a zdaleka teď na mne nedělá ten nemotorný dojem jako na prvý pohled. Vzdálenost mezi námi se však nezmenšuje, naopak. Ještě nikdy jsem nemusel zastřelit medvěda, ale teď mi nezbývá nic jiného. Zastavuji, zamířím a právě v okamžiku, když chci vypálit, mi zmizí, jako by se do země propadl.

Vzápětí vidím proč. Dostal se totiž na hranu hlubokého koryta potoka, ve kterém teď zřejmě pokračuje dál, protože se na druhé straně neobjevuje. Trvá mi to déle, než by mělo, a když konečně k potoku dorazím, vidím jen, jak se medvěd, pořád ještě s naším pytlem v tlamě, ztrácí za ohybem.

Zhroutím se na nejbližší balvan, lapám po dechu a jsem úplně vyřízený. Nikdy v životě jsem nehnal tak jako teď a ke všemu ještě zbytečně. Po chvíli ke mně přiběhne Lenka s Jakubem a vyděšeně se ptá: "Ukrad nám jídlo, že jo?" "Bohužel! Je to totální malér! O všechno jsme přišli!" "Co teď budem dělat?" "To bych taky rád věděl," odpovím Lence bezradně. "Jak je to k Buck Lake ještě daleko? Tam bychom měli narazit na lidi," ptá se Jakub. "Hodně! Pár dní pochodu určitě."

Oba si sklíčeně sednou vedle mne a trvá to, než se Lenka zeptá: "Jak se jen proboha na ten pytel mohl dostat? Vždyť jsem byla u toho, když jste ho na ten strom vytahovali. A bylo to výš než kdy jindy!" "Půjdeme to hned zjistit!" Vrátíme se do tábora, vysvětlíme nejdřív Veronice, co se přihodilo, a pak jdeme všichni čtyři ke stromu, kde ještě před necelou půlhodinou visel náš proviant. "Podívej, tady pořád ještě visí šňůra přes větev, kde jsme ten pytel vytáhli nahoru," konstatuje Jakub. "Ten mizera zatracenej musel vylézt na strom, přeručkovat po větvi a šňůru tam přehryzat!"

"To snad ne" divím se "to by ani člověk nezvládl."

Tak či onak, medvěd to zvládl, připravil nás o všechny zásoby a my teď musíme vymyslet, čím se budeme živit, než dorazíme do nejbližší vesnice.

"Půjdeme na houby!" rozhodne Veronika. "A v potoce budou určitě pstruzi," dodá Jakub a hned utíká ke stanu vypakovat udici.

Kraj bez lidí

Od rozloučení s kovboji v horách severně od Yosemitského národního parku uběhlo už několik týdnů. Máme za sebou dvě lesní rezervace - Eldorado a Tahoe. Ten druhý je pojmenován podle Lake Tahoe, kde v horách těsně nad tímto známým jezerem prochází naše stezka. Je pověstné celou řadou "nej". Ze severoamerických je jedním z nejvýše položených, nejhlubších - víc než tři sta metrů - nejčistších a nejstudenějších. O prázdninách jsou jeho břehy obležené lidmi, ze kterých jen málokdo přijde na nápad, vyrazit si jako my do hor. A čím víc na sever, tím lidí na stezce ubývalo.

Teď jsme v rezervaci Plumas, která je zřejmě pro turisty zcela nezajímavá, i když nám se velice líbí. Jen několik ze zdejších dvoutisícovek má holý vrcholek, ze kterého pak, kam jen oko dohlédne, jsou vidět lesy a nic než hluboké lesy. A ty jsou teď plné hřibů, jimiž jsme si zatím jen vylepšovali naše horolezecké jídlo. Teď se smaženice stane naší hlavní stravou. Naštěstí sůl a koření jsme měli zapakované mezi nádobím.

Pomalu sestupujeme do hlubokého údolí řeky Feather, která protéká divokými kaňony. Je to úžasná řeka, maximální romantika, a je mi záhadou, proč zde nikoho nepotkáme. Často musím žasnout, kolik překrásných zastrčených míst na naší trase existuje.

Ryby a houby

V jedné tůni nachytáme tolik velkých duhových pstruhů, že je ani všechny nesníme a zbyde tak i pro vždy nenasytné sojky. Tito velcí modří ptáci jsou snad všude tam, kde člověk rozbalí jídlo.

Nedat si pozor, tak přijde o všechno. Jednou stačilo nechat pouhých deset minut hrnec bez dozoru a pokličky a byl dočista prázdný.

Zaplať bůh, že jsou ryby a nemáme hlad, protože od řeky musíme vystoupat skoro tisíc výškových metrů, abychom se dostali na horský hřeben, jemuž vévodí Mount Ararat. Z ní v dálce vidíme velké jezero - jmenuje se Bucks Lake. U něj potom narazíme na silnici, po které se stopem dostaneme do městečka Quincy.

Málokdy jsem se těšil na civilizaci tak jako tentokráte. Tři dny jsme jedli jen ryby a houby nebo houby a ryby. Ve Quincy zapadáme do prvního "stejkhausu", kde se majitel diví, kolik masa čtyřčlenná rodina spořádá.