Châteauneuf-du-Pape: Kdo bojuje o vinařský trůn

"Jen pojďte dál, je to zdarma," zve prodavač. A zjistí-li, že se domluvíte francouzsky a ve vínu se aspoň trochu vyznáte, nabízí: "Mám tady otevřené naše Côtes du Rhône, Tavel a červené i bílé châteauneuf 2004. Čím začneme?"

Do skleničky vám od každého nalijí sotva na prst, právě dost, abyste mohli řádně inhalovat vůni nápoje, ocenit jeho barvu a naplnit si ústa velkým douškem.

Tamní víno má však grády a už dvě takové návštěvy vás mohou při silniční kontrole přijít draho. Odborníci rádi popisují červené Châteauneuf výrazem robustní. Je těžší, má vyšší obsah alkoholu a hodí se třeba ke zvěřině nebo řádnému bifteku s pepřovou omáčkou.

Když si představíme nejlepší burgundské jako krásnou supermodelku a bordeauxské jako elegantní, šarmantní dámu, jak by pak vypadalo vaše châteauneuf? "Jako příjemná, vyrovnaná hezká dívčina s pěknými prsy a zadečkem, která vás nepodvede," odpověděl Jean Abeille, svižný padesátník, připomínající Charlese Aznavoura.

Jean Abeille by mohl aspirovat na titul krále francouzských vinařů. Produkce jeho velkostatku Château Mont-Redon sice cenou daleko zaostává za burgundským z Romanée-Conti, ani není tak urozená jako desítky let zrající bordeauxská Premier cru ze zámků městečka Pauillac, přesto má výsostné postavení.

Se svou rodinou totiž vlastní největší vinice a sklepy v Châteauneuf a víno vyváží do 80 zemí. Zatímco však jména Romanée Conti a Pauillac znají spíš jen zasvěcenci, složitý, ale libozvučný shluk hlásek šatonéfdypap se naučily vyslovit stamilióny lidí na pěti světadílech.

Pan Abeille by mohl případný nárok na vinařský trůn podpořit i historickými argumenty. Na jeho pozemcích se víno pěstovalo už za starých Římanů.

"Na Mont Redonu pěstujeme révu na stu hektarech," pochlubil se pan Abeille, jehož rodina vlastní pozemek od roku 1928. "Tady ale máme jednu obrovskou přednost - tři druhy půdy, na nichž pěstujeme různé odrůdy."

Na rozdíl od burgundského se totiž červené i bílé châteauneuf míchají z různých odrůd. Někteří vinaři jich používají až třináct, pan Abeille obvykle jen osm. Každá z nich pak předá chuti a vůni nápoje některou svou vlastnost.

Převládá Grenache, réva, která snáší jihofrancouzská vedra a daří se jí i v několik metrů hluboké vrstvě oblázků na vrcholu kopce Mont Redon, které se během dne rozpálí a hřejí i v noci jako inkubátor.

Dole pod kopcem v chráněné písčité půdě zrají další komponenty, Mourvédre a Cinsault, které vínu dodávají správné aroma. Na třetí části pozemků, vápnité a kamenité, se pak pěstuji například málem exotické odrůdy Bourboulenc, Clairette, Roussane a Picpoul, dodávající jemnost a ovocnou chuť bílému.

Své postavení ovšem musí Château Mont-Redon neustále obhajovat. Nejdražší vinotéka nedalekého Avignonu je prodává, ale tam chválí spíše staré ročníky. "Moc se mi nezamlouvá, jak se v posledních letech Mont-Redon odklání od tradice a modernizuje výrobu," přiznává sommelier. "Osobně dávám přednost châteauneufu z Beaucastelu a od Usseglia," poví vám.

Abeillovo châteauneuf se však běžně prodává bratru za třicet eur, a musí jít o už hodně vydařený starý ročník, aby se jeho cena vyšplhala na sto eur, kdežto špičková cuvée od Pierre Usseglia tolik stojí hned, jak se objeví na trhu. A za špičkovou řadu od Beaucastelu nazvanou Pocta Jacquesu Perrinovi se dává 200 eur za láhev i "nového" ročníku 2003.

Konkurenci představují i nedaleké vesnice, především Gigondas. Občas ji označují za mladšího bratra Châteauneuf a odborníci se přou, zda je to lichotka, či pomluva.

Tato malebná víska na svazích pohoří Dentelles de Montmirail je sama o sobě oslňující turistickou atrakcí. Skály se tam zvedají stovky metrů nad krajinu jako obří zuby pohádkového draka. Stará horní část obce, obehnaná zbytky hradeb, zdálky připomíná pobořenou středověkou pevnost.

"K jakému typu děvčete bych přirovnal své gigondas?" Jean Pierre Cartier se zamyslí. "Asi ke své dceři Florence." Miluje ji a vidí v ní svou naději. Nazval podle ní své nejlepší cuvée.

Není to výstižné přirovnání. O vínu z Gigondas se říká, že je nejrustikálnější, ne-li nejmohutnější z celé Francie, zatímco Florence je něžná, útlá inteligentní dívenka. Její otec Cartier se mezi vinařskou šlechtu přiženil. Rod Goubertů vlastní vinice v Gigondas již čtyři staletí a pole má hned vedle vesnice.

Kvalitou se gigondas z jeho a manželčiny Domaine Les Goubert víc než vyrovná většině toho, co ochutnáte v Châteauneufu - také robustní a zároveň jemné víno, v němž cítíte koření i dřevo z dubových sudů.

Používáte nové sudy? To kvůli Američanům, kteří to tak mají raději? "Ale kdepak, s těmito sudy začal tchán snad ještě před válkou," říká Cartier. Školení vína v malých nových dubových sudech poněkud překvapuje. V Domaine Les Goubert se totiž, na rozdíl od Mont-Redonu, pracuje pěkně ručně a postaru.

Zatímco Jean Abeille v Mont- Redonu se musí hodně otáčet, aby udržel svůj podíl na cizích trzích, pan Cartier má pozemky mnohem menší a jejich produkci vyprodanou předem. Má ale jinou starost. Ačkoli už je v letech, nemá syna, aby mu statek předal, jen středoškolačku Florence.

"Příští rok pojede studovat enologii (nauka o víně) do Montpellieru," říká otec. Dívka tak nemá moc na vybranou - prastarý rod vinařů Goubertů vymřel po meči smrtí jejího dědy. Na ní leží odpovědnost, aby nevymřel i po přeslici. Nejenže musí vystudovat moderní vinařskou vědu, ale vzít si i správného manžela.

Tak to ostatně vždy v této části Francie chodilo. Stejně jako v Châteauneuf, má i na svazích Montmirailské dentice pěstování vína tisíciletou tradici. A jedině její udržování a vysoká kvalita jsou zárukou přežití v době globalizovaného trhu.

Za oblibu vína ve Francii mohou legie Caesarových vojáků, vítězové galských válek, a za nimi přicházející římští úředníci. V oblasti dnešní Provence a údolí Rhôny, kde zřídili provincii Zaalpská Galie, původní obyvatelé víno neznali a opíjeli se pivem z ječmene.

Že to byl nápoj nevalné kvality, dokládá báseň císaře Flavia Claudia Juliana, jenž přirovnal vůni vína k nebeskému nektaru, kdežto odér galského či starogermánského piva k zápachu starého kozla. Po komfortu a radovánkách života lační římští kolonizátoři proto dali dovézt a vysadit révu z oblasti Jadranu.

Jejich zásluhy o francouzské vinaře potvrdily i moderní výzkumy. Vědci z kalifornské univerzity nedávno analýzou DNA zjistili, že nejpopulárnější francouzská odrůda révy chardonnay je výsledkem křížení prakticky vyhynulé dalmatské odrůdy Gouais Blanc, běžné ve starém Římě, s místním Pinotem.

Vinice pak byly vysazovány podél řek Rhôny a Savony, kudy vedla a dosud vede silnice směrem k dnešní Paříži a dále na sever. Zatímco střední Evropu po pádu Říma opět ovládli Germáni se svým pivem, v Galii vinařská tradice přežila.

Těsnou vazbu Říma s pěstováním vína ve Francii lze vysledovat i ve středověku. Nejlepší vinice totiž patřívaly katolickým klášterům a na tehdejší poměry mimořádně vzdělaní (a to i ve světských záležitostech) řeholníci se zasloužili o vyšlechtění dnes již tradičních odrůd révy. Ostatně Krev Páně nesměla být žádná břečka.