Prahu a Ammán dělí čtyři hodiny letu a Ammán s Petrou tři hodiny jízdy autem. Takže pokud nebydlíte daleko od pražského letiště, tak to můžete mít i s čekáními na letištích (na odlet a zavazadla) ze svého domova do unikátního skalního města Petra méně než deset hodin času. Město, které původně vznikalo jako pohřebiště, vystavili Nabatejci. Většina staveb tam vyrostla již před začátkem našeho letopočtu. A přes 2000 let staré město je docela dobrý důvod k cestě do zahraničí. Zejména pak, když je v Jordánsku v listopadu přece jen tepleji než u nás.

Noční show není na focení hvězd

Pokud do Petry vyrazíte s touhou nafotit nějaké noční snímky v areálu, měli byste asi vědět, že to nebudete mít snadné. Petra je otevřená od šesti hodin ráno do šesti hodin večer. V zimním období pak dokonce jen do čtyř hodin odpoledne.  Jedinou šancí být zde za tmy tak bývá poněkud podivné noční představení Petra by Night, které se koná třikrát týdně. Vstupné vyjde v přepočtu sice jen na 550 korun, ale pocity, které zanechá v návštěvnících, nejsou vždy nadšené.

Pokladnice v brzkých ranních hodinách, ještě bez turistů.

Pokladnice v brzkých ranních hodinách, ještě bez turistů.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Pokladnice, před kterou se představení koná, je nasvícena desítkami lampionů a během představení se rozzáří mnoha barvami. Po konci představení můžete několik minut fotit společně s davem, a když začnou místní odklízet lampiony, pomalu vyhání i návštěvníky zpět koridorem k východu. Udělat zde jakékoliv obstojné noční snímky bez rušivých elementů (lidí, záblesků atd.) je tedy složité, až nemožné. A času je pramálo. Musíte na to tedy jinak.

Odkud tam?

Pohyb v areálu Petry je po zavírací době nelegální, a tak pokud se někde v členitém terénu schováte, vylezete po setmění a narazíte na stráž či někoho z místních, můžete si zavařit na pořádný problém. Tím, že je Petra od roku 1985 na seznamu světového dědictví UNESCO, jsou tu i jistá bezpečnostní opatření. Někteří lidé se rozhodnou pobývat v autentických obydlích beduínů nedaleko vesničky Uum Sayhoun, kde je i zadní vstup do celého areálu. Z města Vádí Musa se totiž do areálu nedostanete, brány jsou zavřeny.

U kláštera můžete být v pozdních odpoledních hodinách i zcela sami. Jen se pak připravte na úprk k východu z areálu.

U kláštera můžete být v pozdních odpoledních hodinách i zcela sami. Jen se pak připravte na úprk k východu z areálu.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Mnozí to pak zkoušejí i tak, že vyrazí v rámci Petry na náročnou vycházku k budově kláštera, od které vás dělí vyjma vycházky také 850 schodů. Tam poté před západem slunce zkouší přemluvit místní beduíny z kavárny před klášterem, zda by je u nich nechali přespat. Ti totiž v areálu žijí a večer jej neopouští. Úplatky tu ale nefungují, a turisté jsou tak nuceni otočit se zpět a vyrazit směrem k východu. Tudy tak cesta nevede.

Video

Skalní město Petra v Jordánsku.

VIDEO: Jakub Kynčl, Novinky

Budovu kláštera a Pokladnici dělí bratru hodina či dvě chůze (v závislosti na tom, jakým jdete směrem). V noci je pak cesta logicky ještě o chlup pomalejší, protože zde nefunguje žádné osvětlení, a musíte tak jít opatrněji. Vzhledem k tomu, že jsem chtěl v noci fotit obě budovy, bylo tak nějak jasné, že pozornosti neujdu. Mnozí beduíni, kteří prodávají suvenýry, v areálu totiž přespávají. Potřeboval jsem tak osobu ochotnou podniknout se mnou nestandardní výpravu, která by mě dokázala dostat z potenciálních problémů, a pomoci vše vykomunikovat.

Deset hodin na místě

Z mnoha oslovených průvodců pouze jeden jediný odpověděl, že bude zřejmě schopný vše zařídit. Během 24 hodin obvolal nezbytné, potvrdil mi naše desetihodinové dobrodružství, dohodli jsme se na ceně, a já jsem se tak mohl už zaměřit jen na plánování samotného focení.

Petra je v noci ještě magičtější než ve dne.

Petra je v noci ještě magičtější než ve dne.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Potkali jsme se ve tři odpoledne a kolem páté hodiny jsme došli k budově kláštera. Přesně při západu slunce, kdy i poslední lidé toto místo opouštěli, aby se dostali včas a za zbytků světla ven. Abdullah mě představil majiteli kavárny, omluvil se, že se musí jít pomodlit, a ještě mi objednal mátový čaj: „Budeš ho ještě dnes potřebovat,” řekl mi významně a usmál se. Tuto drobnou poznámku jsem měl pochopit už brzy.

Ještě před soumrakem jsem pečlivě vybíral místo, kde budu po setmění fotit. Potřeboval jsem, aby byl klášter na snímku dostatečně výrazný, ale zároveň aby dominantou snímku byla noční obloha. Dostatečně široký a světelný objektiv je na podobné focení nezbytností, podobně jako stativ. Po vybrání místa jsem si klášter raději předostřil a následně se šel uklidit do kavárny, počkat na tmu. Začalo trochu pofukovat.

Technická výbava použitá na pořízení snímků
Tělo: Nikon D850, objektiv: Nikon 14-24mm f/2.8G, stativ

Tma přišla poměrně rychle, ale nějakou tu desetiminutovku ještě trvalo, než z temné oblohy začaly zářit hvězdy, na které jsem tak nedočkavě čekal. Kdyby byla oblačná či i polojasná noc, focení by bylo ztracené. V okolí mého stativu se proháněli a laškovali spolu dva dospělí psi a jedno hravé štěně. Ač jsem je zpočátku sledoval s drobnou nedůvěrou, velmi brzy pochopili, že budu součástí jejich dnešní noci, a působili spíše jako moji hlídači. Zvedal se už opravdu velký vítr a kolikrát jsem si ani nebyl jistý, zda jeden ze psů zaštěkal, či ne.

Tento výjev namalují hvězdy na obloze za necelých 20 minut.

Tento výjev namalují hvězdy na obloze za necelých 20 minut.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

První zkušební snímky. Zkušební nasvětlování LED lampou kazí všudypřítomný prach. S ní to nepůjde. A je mi jasné, že kdybych během večera zkoušel venku vyměnit objektiv, bude to to poslední, co s ním na této cestě udělám. Prosím majitele, zda by mohl vypnout světlo v kavárně, které mi hází na klášter odlesky. Pokývá hlavou, zhasne a zapálí si olejovou lampu. Společně s mým průvodcem kouří vodní dýmku a mně je jasné, že zkoušet se tam dostat „na tajňáka”, tak by mě vyprovodil asi hodně rychle. Stativ už raději zatěžuji fotobatohem, abych ho pevněji ukotvil k zemi. Mám pocit, že štěně právě popoletělo vzduchem.

Trocha improvizace

Konečně je vše nastavené, snímek noční oblohy vychází, jak má, a Abdullah, který mi přinesl už asi pátý horký čaj, má za to, že jsme u kláštera hotoví. Mýlí se. Nastavuju fotoaparát na 100 půlminutových expozic jdoucích po sobě a prosím ho, zda by neměli v kavárně nějaký stůl. Překvapeně se na mě dívá a jde se zeptat. Po chvíli s majitelem nesou asi 40kilový rozměrný stůl. Nestačí se divit, když jej překlápím na výšku, zajišťuji židlemi, a blokuji tak poryvy písečného větru směřující na stativ s fotoaparátem. Stůl drží jak helvétská víra a psí rodinka okamžitě využívá nestandardního úkrytu.

Klášteru dominuje obloha. Kruhovitý efekt vytváří hvězdný pohyb za zhruba 50 minut.

Klášteru dominuje obloha. Kruhovitý efekt vytváří hvězdný pohyb za zhruba 50 minut.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Proč 100 půlminutových snímků po sobě? Fotoaparát bude zabírat oblohu celkem po 50 minut. Půlminutová expozice by na jeden standardní snímek byla už mnoho, protože byste měli hvězdy za 30 sekund rozmazané kvůli jejich pohybu na obloze. To však můžete využít ke svému prospěchu, snímky následně v počítači zkombinovat, odstranit případné nečistoty vzniklé třeba průletem družice a z hvězdného pohybu naopak udělat jakýsi magický faktor, kterým bude snímek na první pohled upoutávat.

Vzhůru k Pokladnici

Ano, mohli byste to vyfotit i na jednu delší expozici, ale výše popsaný způsob je přece jen větší sázka na jistotu. V nejhorším nějaký ze snímků nevyužijete či si vyberete takový časový úsek, kdy vám žádný ze snímků nic nepokazilo. Po 50 minutách vše v mžiku kontroluji a během asi dvaceti sekund spouštím 50minutový cyklus ještě jednou. Pro jistotu. Vše vypadá dobře, ale nikdy nevíte, kolik podobných šancí v životě jako fotograf ještě dostanete. Vítr už ani nevnímám, dochází mi, že jsem tu na větrné hůrce. Kolem půl desáté večer je hotovo, balím výbavu a děkuji kavárníkovi za pomoc. Neslyším, co odpovídá, ale usmívá se a nechápavě vrtí hlavou.

Cesta za tmy směrem k Pokladnici trvá necelou hodinu. Těch 850 schodů směrem dolů s fotobatohem na zádech je skvělá posilovna. Alespoň už ve skalách skoro nefouká, a mně se tak pozvolna vrací sluch. U jednoho stánku je matka s malým dítětem a dvěma mladíky. Jde o rodinu, která tu stále ještě žije. Abdullah mi říká, že to jsou jeho bratranci. Žena si urychleně zakrývá šátkem vlasy, a když vidí, že jsem stále docela promrzlý, podává mi horký čaj a usmívá se. Žádná snaha prodat mi nějaký ze suvenýrů vystavených kolem příbytku. Takových momentů si musí turista v dnešní době cenit.

Perla skalního města Petra, budova Pokladnice, s noční oblohou.

Perla skalního města Petra, budova Pokladnice, s noční oblohou.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Na cestě k Pokladnici nás postupně zastavili dva strážní, ale díky přítomnosti průvodce nebyl nejmenší problém. Pokud jsem ale dopředu přemýšlel, zda by to přece jen nešlo na vlastní pěst, po této noci si dost dobře neumím představit jak. Když jsme se dostali do cíle, představení už skončilo a místní pomalu muchlali jednorázové lampiony. Když říkám svému průvodci, že to není úplně ekologické, dostává se mi odzbrojující odpovědi: „Dříve jsme tu měli látkové, ale lidi je kradli. Dokonce i tyhle papírové často mizí.”

Davům se dá stále ještě vyhnout

Skoro hodinu trvá celý úklid. Když konečně vše zhasne a auta s místními opustí nádvoří, dochází mi, že není úplná tma. Nahoře ve skalách svítí slaboučké světlo, které Pokladnici nepatrně nasvěcuje. Stačí to stěží na to, abyste rozeznali její obrysy, ale na dlouhé expozici to fotoaparát neomylně odhalí, a já tak mám hodně co přizpůsobovat. I tak je jasné, že fotka Pokladnice vyzní zcela jinak než fotografie kláštera. To ale koneckonců není na škodu.

Takto vypadá tzv. Pokladnice v noci, zcela bez lidí. Areál nasvěcuje slaboučký reflektor, díky kterému je Pokladnice pouhým okem stěží viditelná. Když však dané místo vyfotíte na dlouhou expozici, ukáže se vám v celé své kráse.

Takto vypadá tzv. Pokladnice v noci, zcela bez lidí. Areál nasvěcuje slaboučký reflektor, díky kterému je Pokladnice pouhým okem stěží viditelná. Když však dané místo vyfotíte na dlouhou expozici, ukáže se vám v celé své kráse.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

V půl jedné mám hotovo a krátce před jednou hodinou ranní opouštím brány Petry. S pískem všude, ale úsměvem na tváři. Davy turistů se stále ještě dají porazit, ač je světová památka sebenavštěvovanější. Jen opravdu chtít...