Jste mimo jiné filmový režisér. Přistupoval jste filmově i k natáčení cestopisu?

Nejsem dokumentarista. Dříve jsem hodně psal o svých zážitcích z cest a když se mi v hlavě zrodil nápad na seriál Na vlastní nohy, chtěl jsem ho zpracovat více filmově, trochu jako příběh. Každý z osmi dílů má proto vlastní linku, sdělení i nějakou závěrečnou katarzi. Dohromady by měl cestopis fungovat jako osm ucelených příběhů, které jsou vyprávěny trochu více filmovou technikou.

Většina dnešních cestovatelských dokumentů totiž bývá více popisná a sleduje jednoho konkrétního člověka, kam a čím jede, co jí a tak dále. My jsme dobrovolně očesali tyto nedůležité věci a snažili jsme se soustředit na příběhy, legendy, přírodu, zvířata či události a pohled na ně jsme chtěli zprostředkovat divákům.

Ukázalo se to jako problém, bylo to mnohem těžší. Najít krásné záběry přírody, finální katarzi nebo i přiblížit se zvířatům na dotek není tak snadné. V tom bych řekl, že byl náš přístup jiný, zkoušeli jsme se trochu přiblížit tvorbě BBC.

Vznikaly příběhy až na místě, nebo jste už věděl, po čem konkrétně chcete jít?

Už dříve jsem některé z destinací navštívil, ale příběhy vznikaly vždy před konkrétní cestou. Alespoň základně. Začalo to vlastně už někdy před pěti lety, kdy jsem dostal nápad natočit tento dokument. Někde jsem si náhodou přečetl informaci, že mořské želvy pláčou, když kladou vejce. Jedna z teorií pak tvrdila, že je to kvůli slané mořské vodě, která je škrábe v očích. Podle druhé verze pláčou kvůli tomu, že té noci navždy opouštějí svá nenarozená mláďata.

Na tomto principu jsem postavil první příběh ze Srí Lanky. Jeli jsme tam a snažili se najít na pláži želvu kladoucí vejce. Sami a ve volné přírodě, což byl samozřejmě problém. Nakonec se nám to ale povedlo, měli jsme štěstí. A v tom to celé spočívá — putování vás někam zavede a plány se buď podaří, nebo ne.

První díl vznikl už před pěti lety. Co zbytek? Kolik času natáčení zabralo?

Po Srí Lance jsme se s kameramanem vydali ještě na společnou cestu do Patagonie. Takže jsme měli natočené a připravené dva díly. Zbylých šest jsme natočili minulý rok, kdy jsme byli vždy v Česku a pak vyrazili do zahraničí.

Kolik času tedy zabrala jedna cesta?

Na jeden díl vycházelo plus minus 10 až 12 dní. Plus příprava. Ale například z Filipín máme dva díly, jeden z džungle a jeden z pobřeží. Takže jednu destinaci jsme využili vícekrát. Stejně tak s Čínou. Výsledek poběží každý týden už od 31. ledna na ČT2.

Dokument Na vlastní nohy chce ukázat odlišný pohled na cestování.

Dokument Na vlastní nohy chce ukázat odlišný pohled na cestování.

FOTO: archiv Rudolfa Havlíka

Na oficiálních stránkách seriálu jsem našel výčet dílů. Figurovala mezi nimi i Antarktida. Je to stále aktuální?

Není. Antarktidu jsme nakonec nenavštívili, protože jsme se nevešli do rozpočtu, který jsme měli přichystaný. Je to v tomhle ohledu náročný kontinent. Místo ní máme ale Špicberky, kde jsme se setkali s českými vědci, kteří mají na ostrovech základnu a velmi jsme se spřátelili. Mají pod sebou i Antarktidu, takže jsme si říkali, že pokud by měl seriál úspěch a plánovala se další řada, tak bychom se do Antarktidy rádi vypravili.

Byli jsme v Patagonii a z ní je to do Antarktidy už relativně kousek. Jenže finanční plnění bylo tak extrémní, že jsme to ze svého dát nechtěli a tehdy jsme měli strach, zda dokument vůbec někdy zrealizujeme a nepřijdeme tak zbytečně o peníze. Ve finále tedy máme Špicberky, Patagonii, Srí Lanku, dvakrát Filipíny, dvakrát Čínu a Indonésii.

Špicberky se dají s Antarktidou do jisté míry srovnat. Bylo tam natáčení nejtěžší?

S kameramanem jsme se nedokázali shodnout, jestli je horší extrémní zima, nebo teplo. V obou případech totiž vyvstává zejména celá řada technických problémů — kamera zamrzá, dron nelétá. Pak přijedete do džungle a zjistíte, že se kamera pro změnu zamlžuje a dron nelétá, protože je přehřátý.

Paradoxně si ale myslím, že v džungli to je mnohdy těžší než v mrazu. V něm to má tu nevýhodu, že si musí člověk vše nastavit a bez rukavic. Venku je minus 20, chcete udělat záběr lišky, která mezitím uteče, takže sbalíte techniku a pokračujete za ní dál a pak zase nanovo. A to ve sněhu často není jednoduché.

Díky tomu, že jsme byli na Špicberkách pod záštitou české vědecké arktické základny, vyšli nám lidé velmi vstříc, starali se o nás a půjčili nám třeba sněžné skútry. Rád na to vzpomínám. I z turistického hlediska je to velmi zajímavé místo.

Po jakém příběhu jste konkrétně na Špicberkách šli?

Špicberky jsou známé díky meteorologickým základnám, bez nichž by předpovědi ani zdaleka nebyly tak přesné, jako dnes jsou. A tamní ledovce také samozřejmě tají a mizí a kvůli tomu je vědci zkoumají.

Všechny díly jsou o touze po dobrodružstvích, která prožívali ještě Hanzelka se Zikmundem.Rudolf Havlík

Díl ze Špicberků se jmenuje Apokalypsa a je o tom, zda je globální oteplování pravda, nebo lež. Všiml jsem si totiž, že je o něm v médiích mnoho informací, ale málokdo doopravdy tuší, jak to je.

Zajímal mě názor vědců, zda nás čeká apokalypsa a zda jsme na ni připraveni. Na ostrovech se totiž nachází kryt, ve kterém jsou uchovaná všechna semena světa, ze kterých lze vypěstovat původní odrůdy rostlin. Díl ze Špicberk je proto trochu ekologický.

Na Špicberkách se dvoučlenný štáb spřátelil s českými vědci.

Na Špicberkách se dvoučlenný štáb spřátelil s českými vědci.

FOTO: archiv Rudolfa Havlíka

Prostupuje ekologie i dalšími díly? Vybavuji si totiž dokumenty Země z roku 2007 a Domov z roku 2009, které na tuto strunu nenásilně hrály a byly podle mě povedené.

V každém díle se o to nějakým způsobem otíráme. Osobně si myslím, že za spoustu věcí — tání ledovců, vymírání zvířat — mohou lidé, náš způsob života, ale i přístup k cestování. Všechny naše díly jsou o takovém staromilském cestování, touze po dobrodružstvích, která prožívali ještě Hanzelka se Zikmundem. Dříve lidi cestovali za poznáním, snažili se obohatit.

A dnes je tomu jinak?

Dnes se země do jisté míry přizpůsobují turistům. Proč si myslíte, že je v Thajsku tolik chlapů předělaných na ženský, kteří tam dříve nebyli? Protože tam lidé kvůli tomu jezdí, za sexem. Takhle je ta země dnes postavená, i když taková nebývala. Lidé se jen přizpůsobují poptávce.

Podobný případ je na Bali, kde se dřív prodávaly krásné dřevěné masky. Teď tam všude narazíte na vyřezávané penisy, protože to někdo jednou vyrobil zřejmě jako vtip, ale turisté se toho chytli. Tvůrce náhle zvětřil příležitost, že i taková blbost se dá prodat a už to jelo.

Jsou místa, na která autobus lidi nezaveze. A na ta se podle Havlíka vyplatí vypravit.

Jsou místa, na která autobus lidi nezaveze. A na ta se podle Havlíka vyplatí vypravit.

FOTO: archiv Rudolfa Havlíka

Jaké je tedy řešení?

Je spousta míst, kde turisté nejsou. Vždy jde o to udělat pár kroků navíc, protože někam vás autobus zkrátka nedoveze. Jenže lidé jsou líní a uniká jim tak skutečné poznání. Řešení to ale není. Jediné řešení je vzdělání a základy slušného chování. Na cestách se mnohdy chováme tak, jak bychom si to doma nedovolili.

Je ale takový druh cestování pro každého?

Určitě ne, protože každý je jiný. Někdo se celý rok nehne z práce, a proto je pochopitelné, že pak jede do rezortu, kde se o něj budou starat. Já to vůbec neodsuzuju. Lidé by jen měli vědět, že možnosti cestovat jinak tu jsou. A není to otázka generace, maximálně financí a těch také ne vždy.

Potkal jsem při svých výpravách i rodiny s malými dětmi a nebyli to žádní blázni v batikovaných tričkách, ale jen lidé, kteří se nebojí poplašných a nepravdivých zpráv, kterých je dnes všude plno. Lidé pak mají pocit, že když někam přijedou, bude je chtít někdo zabít, okrást nebo dostanou smrtelnou chorobu.

To se samozřejmě může stát. Stejně tak vás může srazit auto. Když ale na ta místa přijedete, zjistíte, že většina z nich je velmi civilizovaných, obzvlášť v dnešním globalizovaném světě.