Podívá-li se laik na mapu Nepálu, může národní park Čitvan vypadat jako nedotčené místo „kousek za městem”. Na mapě se skutečně může zdát, že dvě hodiny svižnější jízdy musí stačit na to, abyste se do tohoto místa, diametrálně odlišného od velkoměsta Káthmándú, dostali.

Realita nepálských silnic je však jiná – počítejte s 5,5 hod. Pokud tedy nebude po vydatnějších srážkách a na silnici se nesesune kus okolních kopců. A to se nestává úplně zřídka. Pak se může cesta do Chitwanu stát celodenním dobrodružstvím.

Nepálský národní park Čitvan

Nepálský národní park Čitvan

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Po Káthmándú obří změna

Káthmándú je typické velkoměsto v indickém stylu. Pokud jste měli z knih horolezců o tomto městě nějaké velmi romantické představy, raději je utlumte ještě v zárodku.

Samozřejmě že má určité kouzlo chodit po barech, kde největší horolezci všech dob plánovali strategie pro zdolání hor, na které si dříve nikdo jiný netroufl. Dnes se ale automobily a motocykly nacpou takřka do všech uliček a procházka po Káthmándú je tak cokoliv, jen ne poklidná a mysl uklidňující. Stačí vteřinu nedávat pozor a už za sebou slyšíte klakson.

Nepálské hlavní město Káthmándú

Nepálské hlavní město Káthmándú

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Není tak divu, že lidé z tohoto šílenství utíkají poměrně rychle pryč. A právě Čitvan je místem, kde se kloubí kvalitní služby pro turisty s čistým vzduchem (o tom si můžete nechat v Káthmándú jen zdát) a autentickou přírodou, která je už desítky let chráněná zákonem.

Národní park, který se v dnešní době rozkládá na více než devíti stech kilometrech čtverečních, zde byl vyhlášen v roce 1973. Do té doby se sem paradoxně vyráželo takřka výhradně jen za lovem.

Neustálý boj proti pytlákům

„Ve dnešní době tu máme okolo 600 nosorožců indických, což je téměř celá populace, která v Nepálu volně žije. Nicméně vedeme neustálý boj s pytláky. Kdybychom polevili, neměli by nosorožci šanci. Jen v roce 2002 tu pytláci kvůli rohovině zabili 37 kusů nosorožců. Daří se nám udržovat funkční populaci, ale je to velmi náročné a nebezpečné,” řekl Novinkám místní průvodce Nabin Sapkota.

Samotný přejezd z Káthmándú do národního parku Čitvan je balzámem na duši. Zejména pak, když už máte blízko do přírody...

Samotný přejezd z Káthmándú do národního parku Čitvan je balzámem na duši. Zejména pak, když už máte blízko do přírody...

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Jako fotograf se samozřejmě zajímám o to, nakolik se můžu k volně žijícím nosorožcům přiblížit, abych zbytečně neriskoval. Vím, že jsou méně nebezpeční než hroši. Stále ale beru v potaz, že jejich maximální rychlost je výrazně vyšší než ta moje, a navíc radši nemyslet, jak by se mohli chovat, kdyby byla v jejich blízkosti mláďata. Sapkota se usmívá a ví, jak to udělat, když přitom využívá největší slabiny nosorožců – velmi špatného zraku.

Kontroverzní řešení

„Víš, je hezké, že takhle přemýšlíš, ale u nás v Čitvanu nejsou jen nosorožci,” řekne velmi tichým hlasem, a na mě musí být i na 50 stop daleko vidět, že jsem znejistěl. Usmívá se. Jak jinak.

Fakt, že má slon na zádech nějakého mravence, nosorožce nezajímá. průvodce Nabin Sapkota

„Máme tu také dva druhy krokodýlů, kance, divoké slony, leopardy a žije tu také tygr bengálský, na to jsme velmi hrdí. Ale asi si umíš představit, že není ideální, když se touto divočinou pohybuje amatér, který umí stěží rozeznat stopy jednotlivých zvířat a místo dalekohledu se kolem sebe dívá objektivem fotoaparátu,” říká mi průvodce a dodává: „Na zemi nejsi nikdy úplně v bezpečí.”

Z bláta do louže

Pokyne mi hlavou směrem do stájí. Koně v lásce nemám. Od zážitku, kdy se pode mnou ve Střední Americe splašil kůň a já jsem  jen šťastnou shodou náhod vyvázl bez zranění, se tomuto čtyřnohému dopravnímu prostředku pečlivě vyhýbám a být věřící, tak bych se asi i při každém setkání s nimi křižoval. Než ale stačím průvodci mou situaci vysvětlit, nestačím se divit. Ve stáji nejsou koně, ale sloni. Ach jo.

V Čitvanu jsou divocí i ochočení sloni.

V Čitvanu jsou divocí i ochočení sloni.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

S využíváním zvířat pro komerční účely mám problém. Vždy se snažím lidem vysvětlit, že té opičce na drátě nepomůžou tím, že dají jejímu majiteli více peněz, ale tím, že jej budou i s opičkou ignorovat. A teď jsem si měl sednout na zvíře, jehož příbuzní se tu národním parkem volně prohánějí. Představa nic moc, ale touha spatřit nosorožce v divoké přírodě na vlastní oči je veliká a ověšen rozměrnými objektivy bych neutekl asi ani... vlastně vůbec ničemu.

Speciální potrava

Průvodce mě uklidňuje, že se tu sloni mají lépe než někteří lidé, což se mu dá po průjezdu nedalekou vesničkou docela i věřit. Slonům tu připravují speciální koule složené z vařené rýže, cukrové melasy a malé trochy soli obalené do tzv. sloní trávy, což je velmi vysoká rostlina, která vypadá skoro jako cukrová třtina. Každý slon denně spořádá přibližně stovku koulí, což je nějakých 30 kilogramů potravy.

Sloní potrava - průměrný jedinec spořádá na stovku těchto koulí denně.

Sloní potrava – průměrný jedinec spořádá na stovku těchto koulí denně.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Oproti slonům, které jsem měl možnost vidět v Indii, vypadají ti místní spokojeně a nepůsobí ani trochu apaticky. S hodně smíšenými pocity souhlasím s tím, že budu hledat nosorožce ze sloního hřbetu. Přece jen, krokodýly v lásce zrovna nemám.

Za nosorožci!

Kolébáme se skrz vysokou vegetaci a mně pomalu dochází, že tady to opravdu jinak nejde. Slon prochází sebejistě místy, kde bych dlouhé chvíle zmateně přemýšlel kudy dál. Průvodce si volá s dalšími dvěma kolegy – zjišťuje, zda vědí něco o poloze nosorožců. Ač jich jsou v národním parku stovky, nikdy nemáte jistotu, že nějakého potkáte. Průvodce drobně upravuje směr.

Potkáváme několik místních, kteří postaru orají půdu. Zajímavý pohled. Nedaleko už je slyšet zurčící řeka. Je docela prudká a mělce také nevypadá. Po očku kontroluji elektroniku kolem pasu a doufám, že se nebudeme brodit. Aha, tak budeme.

Typický výjev z nepálského venkova. Mnoho chudých lidí tu jsou analfabeti. Zorat půdu postaru však umějí skvěle.

Typický výjev z nepálského venkova. Mnoho chudých lidí tu jsou analfabeti. Zorat půdu postaru však umějí skvěle.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Sloní chůze se stala ze vteřiny na vteřinu o poznání méně stabilní a já podle ponoru obřích nohou odhaduji, že řeka má hloubku minimálně 80 centimetrů, ne-li metr.

Slon kráčí stále pomaleji, až se úplně zastaví. No skvělé. Pozoruji jeho zadní končetiny – a přitom má můj zrak směřovat úplně jinam. Slon se zastavil kvůli tomu, že asi 12 metrů před ním stojí nosorožec. Stojí líně za řekou a zvídavě si prohlíží mého chobotnatce.

Blízké setkání

„Máme štěstí. Dostaneme se k němu blízko,” říká mi Nabin a potutelně se usmívá. Nevím, co tím myslí. Přijde mi, že už jsme blízko až až. Teleobjektivy jsou dnes již výkonné a už dávno není potřeba vše fotit ze dvou metrů, jako kdyby pózovala Miss World na první fotografii s korunkou na hlavě. Ale díky tomu, že je slon docela hluboko ve vodě, je úhel pro focení nosorožce skvělý.

„Není to nebezpečné?” pokládám Nabinovi otázku, kterou slyší asi nejčastěji. Alespoň tak usuzuji z jeho pobaveného pohledu. Vysvětluje mi, že nosorožec špatně vidí. Vidí však dostatečně na to, aby věděl, že před ním stojí slon. A to, že má ten slon navíc na zádech nějakého mravence, už ho nezajímá.

Kdyby však šel člověk po zemi, bude ho vnímat jako samostatného živočicha a vše by bylo jinak. Nosorožci a sloni se tu však navzájem respektují a šarvátky nevyhledávají.

Nosorožec v čitvanském národním parku.

Nosorožec v čitvanském národním parku. Kvůli tomuto pohledu stojí za to usednout na sloní hřbet.

FOTO: Jakub Kynčl, Novinky

Mravenec ostří nosorožce, který se jde napít do řeky. Po očku si zdánlivě slona stále hlídá. Ten v poměrně silném proudu přešlapuje na místě. Když cítím, že mám ten správný snímek, dá Nabin slonovi povel, aby se přiblížil ještě více.

Dostáváme se na vzdálenost kolem šesti metrů, když vtom se nosorožec z ničeho nic otočí, poměrně rychle si to začne podupávat zpět na břeh a během několika vteřin zmizí ve vysokém porostu. Blízké setkání zvířecího druhu jako vyšité.