V okolí je na co se dívat. Jezdili sem malíři i spisovatelé. Ripon je staré lázeňské a trhové město s necelými 20 000 obyvateli. První trhy tady měli už v 8. století. Tradičním dnem byl čtvrtek, kdy se vzpomínalo na dnes legendárního anglického světce sv. Wilfrida, který v Riponu zakládal na počátku 7. století i první kamenný kostel. Svatostánek tady stojí dodnes, dnešní katedrála je už čtvrtou verzí.

Alenka v říši divů

Křivolaké ulice plné hrázděných domů a domovních průchodů vás dovedou na náměstí. O širokém souměrném náměstí s tržnicí lemovaném georgiánskými domy píše spisovatel Daniel Defoe jako o nejkrásnějším náměstí v Anglii. Uprostřed mu vévodí tři staletí starý sloup. Pod ním každý večer přesně v devět troubí na roh riponský trubač, a to již od roku 886, kdy se tady za Alfréda Velikého střídaly stráže.

Katedrála v Riponu

Katedrála v Riponu

FOTO: Richard Grégr, Právo

Ulice Kirkgate vede k obrovské katedrále. Vysokou světlou lodí chodil před více než půldruhým stoletím i Charles Lutwidge Dodgson (1832–1898). Fascinovaly ho zejména fantaskní výjevy ve výzdobě kostela. Jejich pohádkový výklad pak vložil do knih pro děti, které psal pod uměleckým jménem Lewis Carroll. Nejznámější je do češtiny přeložená Alenka v říši divů.

Anglický kempink

V zemi plné tradic i památek nepůjdete spát do ledajakého kempu. Sleningford Watermill Caravan and Camping Park leží přímo na řece Ure. Byl sice otevřen „teprve“ v roce 1973, ale už o dvě staletí dříve tady prokazatelně klapával vodní mlýn. O něm jsou v archívu opatství zmínky sahající dokonce až do roku 1328.

Most přes řeku Ure

Most přes řeku Ure

FOTO: Richard Grégr, Právo

I jméno kempu pochází ze staroanglického slova „slea“, výrazu pro travnatý svah nedaleko brodu. Zdejší trávník je skutečně anglický, pravidelně stříhaný a vlivem počasí i zkrápěný. Po ránu po něm korzují anglické slečny v županu i gentlemani se psy. Stromy, a dokonce i lavičky na břehu Ure jsou krajinotvorné. Však také místo pro stan se dvěma osobami vyjde na cenu českého penziónu.

Staletá hospoda

Sotva pět mil od kempu se klene jeden ze zdejších pověstných kamenných mostů. Jsme v městečku West Tanfield. Philip Spellacy, který nás zdraví z terasy hospody The Bull Inn, tvrdí, že most pochází z konce 18. století. Kdysi tu býval most dřevěný, ale když ho vzala velká voda, postavili nový kamenný, který později rozšířili. Dnes tu už projedou dvě auta.

Hostinec ve West Tanfield

Hostinec ve West Tanfield

FOTO: Richard Grégr, Právo

U paty mostu stojí legendární hospoda, která v Yorkshiru získává jedno ocenění za druhým. Kdysi tu býval domek převozníka. Philip nám na venkovní zdi ukazuje nápis, připomínající, že dům byl opraven v roce 1699.

„Právě tady si udělal na svých cestách do skicáře tři náčrtky v roce 1816 legendární anglický krajinář a romantik William Turner,“ říká Philip s hrdostí. Maloval také v Riponu a na dalších místech v okolí.

Bílý kůň kilburnský

Anglie je pověstná postavami, které jsou „řezány“ či „tesány“ do svahů. Odstraní se travnatý povrch, figury tedy bývají bílé, protože podkladem je vápenec. Údajně se jich dá v Anglii nalézt padesát šest. K nejznámějším patří bílý kůň v Uffingtonu, který se tady jako kultovní postava nacházel již před naším letopočtem. Inspiroval další autory, kteří se v posledních dvou nebo třech staletích činili na kopcích. Tak se objevili např. bílí koně v hrabství Wiltshire na západ od Londýna.

V Yorkshiru, sedm mil od městečka Thirsk, je nad vesnicí Kilburn údajně největší a nejseverněji položený bílý kůň v Anglii. Bělostná „potvora“ na čtyřicetistupňovém svahu na Roulston Scar pod Hambletonskou plošinou je nápadná zdaleka, a když „hrdý Albion“ svírala válka s fašisty, domácí koně zakrývali, aby nebyl nápadným orientačním bodem pro nepřátelské letectvo.

Kilburnský bílý kůň

Kilburnský bílý kůň

FOTO: Richard Grégr, Právo

Bílého čtyřnožce vytvořil zdejší kantor John Hughes se třiceti muži a ve svahu dokončili 4. listopadu 1857. Tady však už není jihoanglický vápenec, a tak pískovec aspoň pokryli vápencovými „placáky“ – spotřebovali jich šest tun –, aby byla plocha bělostná.

Dnes se o dílo starají dobrovolníci z Kilburn White Horse Association, kteří koně pravidelně čistí. Měří 97 x 67 metrů a v jeho oku může sedět na dvacet osob. Nejlépe je vidět z dálky, třeba ze silnice vedoucí z Kilburnu na parkoviště pod svahem, odkud je vyznačen turistický okruh.

Dodejme, že městečko Thirsk proslavil jako Darrowby spisovatel James Herriot ve svých knížkách. Známá je hlavně To by se zvěrolékaři stát nemělo. V civilu to byl místní veterinář James Alfred Wight. V jeho domě a veterinární klinice je dnes muzeum.

Ovce, koně i krávy

Z Riponu se jede k Brimhamským skalám krajinou kamenných zdí, nenajdete zde volné místo. Ohrady tvoří pravidelné obrazce, ve kterých se na zelené louce pasou koně. Vedle ohrady s tmavými oři je další, kde jsou koně grošovaní. Opodál jsou ovce a za nimi krávy. Je to důmyslný systém do sebe zapadajících pravidelných tvarů a luk zářících svěží zelení, jak je pravidelně skrápí déšť.

Malebné Brimhamské skály turisté navštěvovali už před dvěma staletími a kolem roku 1920 je tady vítala i čajovna. Pro obyvatele Leedsu či Yorku je to ideální nedělní výlet. Takové „maxiprachovské“ skály se vstupným i parkovným. O přírodní rezervaci se stará organizace The National Trust, která vydává i doprovodné letáčky a průvodce.

Brimhamské skály a víkendoví návštěvníci

Brimhamské skály a víkendoví návštěvníci

FOTO: Richard Grégr, Právo

Několik staletí tu pásli ovce mniši z cisterciáckého kláštera Fountains Abbey, založeného v roce 1133. Dnes najdeme označené okruhy a upravené cesty, kam jezdí celé rodiny včetně kočárků i třeba osob na vozíčku. Na louce si udělají piknik a děti se batolí kolem.

Zadními vrátky

V neděli u vjezdu návštěvníky nejspíš uvítá tabulka „obsazeno“ a přeplněné parkoviště. Auta parkují i v nedaleké uličce pod strání plnou vřesu. Úzkou stezkou mezi kvetoucími fialovými stráněmi se dá projít nahoru, pár kroků na skálu – a Brimhamské skály v plné parádě se objeví pod návštěvníky. Nikde žádný plot, zadními vrátky sem tedy přichází víc lidí.

Hrubé skály jsou tvořeny pískem, štěrkem a malými oblázky, které drží pohromadě jakási obdoba přírodního cementu. Sklovitě vypadající krystaly, které tvoří 80 procent brimhamských pískovců, představují křemen; je tvrdší než ocel. Zbývající pětina je měkčí minerál živec, dozvídáme se z informačních materiálů.

Druidi, medvěd, milenci

V dávných dobách zde bylo moře, poté kameny částečně vystupovaly nad povrch ledovce a působením eroze, větru, který hnal písek a drobné oblázky, se skály obrušovaly do dnešních tvarů. Takovéto pískování bylo nejsilnější právě u země, proto je tady tolik „kamenných hub“.

Fantazii se meze nekladou. Je tu Tančící medvěd, opodál tři dívky právě zlézají Druidský psací stůl. Přestože archeologové ani historici nikdy přítomnost druidů či pohanských svatyň v oblasti nepotvrdili, je tady i Druidský hrad.

Idol - kámen na noze

Idol - kámen na noze

FOTO: Richard Grégr, Právo

Jiné útvary připomínají květináč, sfingu, kovářovu kovadlinu, či dokonce orla. Ve viktoriánské době mnozí předpokládali, že skály vznikly lidskou rukou. Průvodci byli totiž placeni podle posluchačského úspěchu, a tak neváhali občas skutečnost přisolit, jak je zřejmé i z názvů.

Skok milenců tak odkazuje na romantický příběh Edwina a Julie, pro jejichž lásku rodiče neměli pochopení. Skok ze skály však díky dobré víle dopadl bez újmy a rodiče změkli. Aspoň tak je to zaznamenáno v průvodci z roku 1863.

K tomu patří různě vyvinuté viklany, skalní okna, mísy i obří hrnce. Naplněny dešťovou vodou, o níž tu není nikdy nouze, tvoří „skalní oka“, v nichž se zrcadlí okolní útvary.

Turisté zde najdou i Idol, nejznámější ze zdejších pozoruhodných útvarů. Noha pod kamennou masou je tak obroušená, že vyvolává obavu o to, jak dlouho se ještě naši potomci budou moci tímto útvarem kochat.