„Všichni mají jedno společné — zemřou v relativním zapomnění,“ tvrdí historik Lloyd Ultan. Spousta hrobů je totiž neidentifikovaných, bez epitafů či jmen těch, kteří v nich leží. Připočteme-li masové hroby, do kterých se zde pochovávalo hlavně při založení, dostaneme závratný počet lidí bez jakékoli zmínky či příběhu.

Na otázku ohledně etiky masových hrobů v moderní době, odpovídá Ultan: „Co je více etické, máte vyhodit mrtvého člověka do popelnice, nebo ho převézt sem na Hart? Samozřejmě s ostatky musíte naložit s respektem.“

Od roku 1980 zde ovšem funguje projekt, který se zaměřuje na identifikaci pochovaných, každý rok se to povede zhruba se čtyřiceti těly, která si příbuzní mohou vyzvednout a odvézt.

Na ostrově se pohřbívá už nějakých 150 let, poprvé krátce po skončení Americké občanské války. „Ročně pochováme zhruba tisíc rakví,“ říká Carleen McLaughlinová, vedoucí úřadu, který hřbitov spravuje.